Dřívější i současní učitelé duchovního života se shodují v názoru, že rozhodující boje v životě člověka se vedou v „poušti“. Téměř unisono tvrdí: „Jestliže chceš skutečně vážně začít žít svůj život s Bohem, nemine tě cesta na poušť. Proto církev vložila do liturgického kalendáře také tzv. postní období, které bychom mohli stejně dobře nazvat také pouštním obdobím.

Izraelité, když je Mojžíš vyvedl z Egypta, museli čtyřicet roků putovat pouští, než je Bůh uznal za hodny usadit se v zaslíbené zemi. O Ježíšovi se dovídáme, že po křtu v Jordánu ho Duch doslova vyhnal na poušť, kde setrval čtyřicet dní. Prorok Eliáš, Jan Křtitel a jiní se usadili na poušti a tam žili.

Sotvakdo z nás se v tomto postním – pouštním období stáhne do pouště, i když by to bylo pro nejednoho z nás velmi užitečné a nevlídný pouštní písek by určitě obohatil naše životní zkušenosti – hlavně o zkušenosti s námi samými: prověřil by, zda jsme skutečně tak úžasní, za jaké se sami pokládáme… Pokusme se zamyslet nad tím, co by to pro nás znamenalo, žít nějakou dobu v nehostinné poušti.

Tvář pouště

Především bychom zažili nedostatek potravy: z jídelního lístku bychom museli vyškrtnout šťavnatý řízek nebo jiné masité dobroty, které tak často bezmyšlenkovitě při obědě jíme. Kdybychom měli v poušti štěstí, měli bychom k dispozici placku z chlebového těsta, které jedí tamní nomádi. Pobyt v poušti by také změnil naše návyky, pokud jde o pití: rychlý krok k ledničce s chladivou minerálkou nebo vychlazeným pivem by se nekonal. Nanejvýš bychom se mohli bezhraničně radovat z několika doušků čisté, i když málo chladné vody. A neměli bychom tam ani televizi se všemi kabelovými a satelitními možnostmi, ani noviny, nad kterými se tak často rozčilujeme. Měli bychom zato velmi mnoho času…

A neměli bychom k dispozici ani automat na cigarety nebo trafiku, takže bychom museli svou poslední cigaretu vykouřit na cestě do pouště, dříve než začne naše dobrodružství s ní.

Už z tohoto malého seznamu je vidět, že před vstupem do pouště bychom museli odložit hodně příjemných věcí. Proto se nemusíme divit Izraelitům, kteří v době putování pouští reptali a bouřili se proti Mojžíšovi a Bohu. Neprotestovali bychom také my, kdyby nám teď, na začátku postního období, někdo přikázal vzdát se všech našich příjemností a návyků?

Strach z pouště

Zříkat se různých dober je pro nás těžké – ale proč? Protože máme strach z bolesti, kterou bychom museli podstoupit, kdybychom museli zanechat svých důvěrně známých návyků. Máme strach pustit věci z rukou. Raději mlčky sneseme skutečnost, že nás tyto věci drží v šachu, že nás drží v nesvobodě přímo zotročují. Svůj díl nese také obchodní reklama, která nám pomalu ale jistě chce namluvit, že to a to musíš mít, nebo jinak bys nemohl ani žít.

Jestliže nenalézáme v sobě odvahu jít do pouště a vzdát se rozličných věcí, zeptejme se v koutku svého srdce: Co nebo kdo to je, co mě dělá tak nesvobodným?  Co nebo kdo to je, co mě tak na sebe váže? Kdo nebo co to je, čeho se tak křečovitě držím? Co nebo kdo mi nejvíc překáží, aby se mohl/a beze strachu spolehnout jedině na moudré Boží vedení?

Co se však stane s člověkem, který nalezne odvahu jit do pouště? Zaposlouchejme se ještě jednou do biblického textu – tentokrát podle Marka: „Na poušti byl Ježíš čtyřicet dní a satan ho pokoušel. Žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili“ (Mk 1,13). Evangelium nás tedy upozorňuje na tři věci, které čekají člověka na poušti.

Ovoce pouště

První věc je pokušení. Kdo se s vážným úmyslem vydá na poušť, brzy zjistí, že jeho vlastní nitro na něho prudce zaútočí. Kdo se bojí bojovat, ten zanedlouho zjistí, že je slabý, unavený, úplně bez síly a bez radosti ze života. Ať se však uvědomí, že není docela bezbranný, protože má při sobě jednu velkou zbraň: modlitbu! Pobyt v pouště – neboli v postu – postní období bez modlitby nemá význam, protože člověk nedojde daleko; určitě jen k nejbližší neděli, protože chtěl bojovat lidskými, a ne Božími zbraněmi…

Druhou věcí, na kterou nás upozorňuje evangelium, je věta: „Žil mezi divokými zvířaty…“ To znamená: kdo se postí, dostane hlad jako zvíře. Ke slovu se totiž přihlásí naše pudy a obrovskou silou nás nutí, abychom je nasytili. Také pud sebezáchovy se hlásí. Člověk má hlad a je proto podrážděný a agresivní. Kdo to jednou vyzkoušel, ví, o čem hovořím… Ba ani sexualita se hladověním nezmenší, naopak, stupňuje se a nutí člověka konat. Opravdu, člověk v poušti může dostat pořádný strach ze sebe samého, když vidí onu „bestii“, která v něm vězí.

A nakonec je tu třetí věc, kterou biblický text shrnut ve větě: „…a andělé mu sloužili.“ Tato věta nám chce říci, že nejdůležitější zkušeností v poušti není pokušení, které pochází z démonických sil nebo z našich pudů, ale skutečnost, že se nám otevře svět Boha; nejenom si v poušti uvědomíme, co je v nás a okolo nás, ale pocítíme také, jak se nás Bůh dotýká a jeho božské světlo pronikne do našich temnot.

A tak jako proroka Eliáše opustily všechny síly a anděl mu dal božské jídlo, aby mohl ještě dalších čtyřicet dní chodit po poušti, tak ani nás Bůh neopustí při našem čtyřicetidenním putování přes toto postní období. Když čas postu vezmeme vážně, nepocítíme hlad. Naopak! Zakusíme chuť do života, objevíme nový smysl svého života a vrátí se nám životní síla – uprostřed naší slabosti a duchovní únavy. Amen.

                                                                                   Serafínský svet 2/99