Velikonoce - svátky naší vzájemné naděje

Mlčoch, Lubomír OFS

Je tomu již několik let, co ve velké aule Karolina dostával čestný doktorát stařičký, dnes již zvěčnělý vídeňský profesor-psychiatr, žid původem, Viktor Frankl. Jak známo, psychiatrie, věda o nemocné duši, se pěstuje na fakultách lékařských, a Viktor Frankl byl také čestným doktorem 3. lékařské fakulty. Chvály na jeho oslavu však dozajista patřily k vrcholům poznání filozofického a dokonce teologického. Jaká nádherná ukázka univerzality, celistvosti vědění, toho atributu univerzity, jejíž středověké dědictví se nám již dnes často ztrácí v tříšti jednotlivých disciplín. 

   Viktor Frankl se díky svému bádání o lidské duši a především díky svému lidskému osudu, kterým mu bylo určeno projít peklem nacistického koncentráku, dopracoval k tomu, že přežití člověka v mezních situacích závisí na hloubce a síle smyslu života, jak jim rozumí. Frankl viděl tři vrstvy hloubky osobnosti člověka a pojmenovává je homo faber, homo amans a homo patiens.

   Homo faber, původně ve staré latině řemeslník, je člověk tvůrce, původce, výrobce i umělec. Fabrico - dělám, vyrábím, fabrika, v dnešní češtině již málo užívaný termín pro továrnu či dílnu. Homo oeconomicus, člověk ekonomický, podnikatel i manažer patří do této vrstvy. „Homo faber“  nachází smysl svého života v práci, práci považuje za konstitutivní rys své osobnosti a cestu k seberealizaci či dokonce ke zdokonalení sebe sama. Ve starém úsloví, známém již ze starého Říma, „suae quisque fortunae faber“ -  „každý svého štěstí strůjcem“, zaznívá opět „faber“: „homo faber“ pak nese v sobě riziko hledání štěstí v práci - zdroji bohatství či moci - i za cenu posedlosti. Pracovitost se mění na workholismus, práce se stává drogou. Ale i tam, kde nejde o psychickou úchylku, je naše civilizace příliš hodnotově orientovaná na úspěch, výkonnost, práci jako matku pokroku. Ten, kdo pracovat nemůže, starý, zdravotně postižený, ten, kdo nemůže sehnat práci, je vyřazován na okraj společnosti. 

   Homo amans, člověk milující, byl pro Viktora Frankla hlubší vrstvou osobnosti člověka. Umění a potřeba milovat a být milován je člověku dána do vínku, a hledání smyslu života tímto směrem je silnou pohnutkou, a  to ať již jde o lásku mezi mužem a ženou - amor (řecky Erós), lásku rodičovskou i lásku k rodné zemi - caritas, či konečně sebe-obětovnou lásku a vzájemnost zahrnující i starost a péči o bližní, kteří trpí nouzí, chudobou, hladem…(řecky agapé).  

    Homo patiens, člověk trpící, člověk schopný snášet utrpení, člověk otužilý, vytrvalý, trpělivý. V medicině pacient, což znamená - či mělo by znamenat - člověka střídmého, zdrženlivého, povolného a laskavého. Slovesný tvar v latině –„patior“ - znamená snášet, trpět… Viktor Frankl došel k poznání, že nejhlubší vrstvou v člověku je homo patiens, člověk, který dokáže dát smysl svému bytí i tváří v tvář porážce, utrpení, bolesti, ponížení a dokonce i záhubě - smrti. 

    Lidské ratio - rozum, mozek je místem volby a angažování se člověka ekonomického: „suverénní spotřebitel“, vynalézavý manažer a podnikatel, toť homo faber naší technické civilizace. Lidské srdce je místem pro volbu a angažování se v lásce vůči bližním a místem soucítění s člověkem trpícím hladem, bídou, nemocemi, osamělostí, závislostmi na drogách. Budoucnost naší civilizace kriticky závisí na schopnosti člověka prohloubit smysl svého pobývání na tomto světě do vrstev osobnosti milující, schopné přijmout utrpení, bytosti, jež  pláče s plačícími a angažuje se tak, aby důvodů pro strádání bylo méně, dnes už v planetárním měřítku. Plným člověkem - v celku lidskosti - je jen ten, kdo cílevědomě pamatuje na ty hlubší smysly svého pobývání na tomto světě. A také jen takto ukotvený člověk bude s  to čelit i nepřízním osudu, jimž se nikdo z nás nemůže vyhnout.              

      Viktora Frankla jsem osobně neznal a o jeho podivuhodném životě a utrpení, jež dokázal přetavit v učení nejvyšší moudrosti „muže bolesti“, jsem se dovídal až na slavnosti v Karolinu. Ale bylo mi dopřáno seznámit se s jiným profesorem židovského původu a osudem „muže bolesti“. Michal Flach, dnes Michael J. Flack, je emeritním profesorem mezinárodních vztahů ve Washingtonu. Narozen ve Lvově, gymnázium studoval v Ostravě a Brně, práva začal na Karlově univerzitě, ale už je nestačil dokončit. Jeho „univerzita utrpení“ pokračovala před již 60 lety v Terezíně, poté v Osvětimi a v Meuselwitz, kde byl v roce 1945 osvobozen americkou armádou. Profesor Flack jako mladý terezínský vězeň musel v červnu 1942 pohřbívat lidické muže do společného hrobu. Této vzpomínce však nepřikládá žádný mimořádný význam: v oněch čtyřech letech pekla na zemi šlo jen o epizodu, jakých byl bezpočet. Michael Flack pochopil své přežití jako dar a jako šanci, jako důvod k vděčnosti a jako příležitost k činné lásce. Do USA se dostal s 50 dolary v kapse, a ty ještě pocházely od letecké společnosti, která během jeho letu zlevnila letenky a oněch 50 dolarů mu vrátila jako přeplatek. Dnes má emeritní židovský profesor přátele - své někdejší studenty - po celém světě, a stále ještě je zván a přednáší - tu v Japonsku, tu v Indonésii. I v zemi svého mládí a počátku nezměrného utrpení je pravidelným hostem několikrát do roka. Již v Terezíně začal psát verše - v češtině, v USA byl v roce 1996 oceněn cenou „Famous Poet - věhlasný básník“- za verše v angličtině. Básně píše dodnes, některé stále ještě česky,  „protože v žádném jiném jazyce nelze utvořit zdrobnělinu ,malinký´ - ,malininký´“,  jiné v jazyce svých někdejších trýznitelů, v němčině.     

     Michael Flack ve svém „druhém životě“ vyzařuje radost, optimismus, laskavost a vděčnost. Nehovoří se  mnou přitom ani v pojmech víry svých předků - starých Izraelitů, ani v pojmech křesťanských. Do knížky básní „Ohlédnutí z veliké dálky“, kterou mu před čtyřmi lety vydala „Terezínská iniciativa“, mi napsal věnování, v němž děkuje za laskavé přijetí a „vzájemné naděje co se týče budoucnosti“  

 Velikonoce jsou svátky naší vzájemné naděje o  budoucnosti. Velikonoce jsou svátky, jež „Muž bolesti“ proměnil obětí své lásky Syna Božího vůči nám všem na slávu naděje na vzkříšení, a tím dal našemu pobývání na tomto světě ten nejhlubší možný smysl. Náš Pán Ježíš Kristus byl dokonalou jednotou člověka pracujícího, milujícího a trpícího.

 Ejhle člověk: Ecce homo - homo faber, homo amans, homo patiens. Náš Otec svatý František porozuměl v samotě usebrání, postu a modlitby na hoře La Verna tajemství souvislosti utrpení a lásky a v tajemném vidění zahlédl svého a našeho Pána Ježíše Krista ukřižovaného a oslaveného, a aby mohl pocítit aspoň zčásti jeho Lásku k nám, muselo se mu dostat výsady stigmat Jeho utrpení.     

      Michal Flach v básni z roku 1945 Unavená radost píše:

                              Tak jsem to přežil

                               Z velkých těžkých očí

                               se dívám na tento svět

                               je mi těžko

                               Hlad pořád ještě saje

                               a kosti bolí od včerejších ran…

                               

                               Vzpomínám

                               A někdo dává mléko

                               a někdo dává ručník

                               a nikdo nebije mne nemohu-li vstát

 

 

                               A hrdlo bolí

                               Hrdlo tolik bolí

                               chce jásat, jásat, jásat, zajásat.

 

 

Lubomír Mlčoch OFS