Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou - 5. František - mistr modlitby B

Egger, Gottfried OFM

 Anselm Grün, benediktin z Münsterschwarzachu v Německu, ve své knížce „Einreden“ 1) poukázal na to, jak slova, popřípadě. myšlenky, které si člověk namlouvá, mají silný účinek na zdraví, případně nemoc. Opakované řeči mohou uzdravit, stejně však mohou způsobit nemoc. Neustále žijeme s nějakými větami, které si předříkáváme, nebo které se nám v různých situacích jakoby samy od sebe honí hlavou, s kterými reagujeme na to, co se nám nepovede, na bližní, na požadavky v práci.

 Anselm Grün se na kursech ptal mladých lidí na to, co si namlouvají. Z negativních průpovědí uvádí mimo jiné: „Nemám náladu. Už zase ten nervák. Blbá práce. Nikdo mě nemá rád. Proč jsem na všechno sám? Proč mi každý hází klacky pod nohy? Proč vždycky zrovna já, proč ne ostatní? Mám strach. To nedokážu. Už nemůžu. To přece nemá žádný smysl. To se nikdy nenaučím. Ostatní jsou mnohem lepší než já.“ Je jasné, že takové negativní věty nás ochromují, berou nám energii a ještě nás posilují v negativní náladě. Na všechny události dne se pak díváme přes negativní filtr.

 Namlouváme si však i pozitivně: „Kvůli tomu se svět nezboří. Zítra bude všechno vypadat jinak. To půjde. Nedívej se na to tak malicherně. Není to tak hrozné. Jen klid. Příště to půjde lépe. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Kde je vůle, tam je i cesta. Jeníčku, neber se tak vážně (papež Jan XXIII.).“

 Co si namlouváme, ať už negativně nebo pozitivně, působí na naše chování. První nás ochromuje, vede k sebelítosti a hněvu, udržuje nás ve špatné náladě. Druhé nás otvírá pro sílu, odvahu a vnitřní elán a ochotu pustit se i do obtížných věcí. Veškeré naše úsilí vůle změnit se nám není nic platné, pokud přenecháme příliš mnoho prostoru negativním myšlenkám. Zde platí, že je třeba jít na kořen našich nálad a změnit je tím, že si budeme namlouvat něco pozitivního.

 Pro nás křesťany existuje velmi dobrá cesta, jak ovlivňovat vnitřní postoj: střelná modlitba. Pomáhá nám zdolávat obtížné situace a neponechávat negativním pocitům příliš velký prostor. Takové modlitby mohou být například: "Pane, přijď mi na pomoc. Pane, stůj při mně. Pane, neopouštěj mě. Pane, pomoz mi. Pane, já už nemohu, dělej ty dál. Tuhle úlohu ti odevzdávám. Děkuji ti za tento den. Požehnej rozhovoru, který je přede mnou. Ukaž mi svou cestu."

 Nabízejí se i četné verše žalmů nebo části žalmů anebo i vlastní vytvořené modlitby: "Ty, Pane, jsi můj pastýř. Ty jsi mé světlo a má spása. I kdybych musel jít temným údolím, ty jsi se mnou. Ty mne vyvedeš na volné prostranství. Ty osvítíš mou temnotu. Se svým Bohem přeskočím zeď (i klášterní zdi, hodně zábavy!). Ať sedím nebo stojím, ty to víš. Obklopuješ mě zezadu i zpředu. Vložils na mě svou ruku."

1) „Einreden“ je výraz těžko přeložitelný: česky nejlépe  slovesnou formou „namlouvat si něco“, ne zcela přesně  „autosugesce“. Česky vyšla tato Grünova kniha pod názvem „Jak zacházet s myšlenkami“, Zvon Praha 1997(pozn. překl.).

 Slyšeli jsme, které střelné modlitby František stále znovu používal. Kromě těchto krátkých opakovaných modliteb zná i modlitbu jednoslovnou. To největší zjednodušení a zhuštění zakouší jeho modlení při vyslovování Ježíšova jména. Celano píše v úvaze o Františkově smrti: „Měl ustavičně na rtech slova o Ježíšovi... Ježíšem se stále zaměstnával, Ježíše ustavičně nosil v srdci, Ježíše měl v ústech, Ježíše v uších, Ježíše v očích, Ježíše v rukách i v ostatních údech...“ (1 Cel 115). Když tedy neustále opakoval jen to jediné slovo JEŽÍŠ, dokázal František rozjímat o celém Ježíšově životě a zvláště o historii jeho utrpení.

 Snad bychom se i my mohli více zabývat jménem Ježíšovým. Toto malé slovo složené z pouhých pěti písmen říká všechno: „Jahve zachraňuje, Jahve je spása.“ Slovo JEŽÍŠ můžeme také rozšířit tzv. Ježíšovou modlitbou Východní církve, která se tam pěstuje od 4. století: „Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ Uvidíme, jak velkou pomocí nám mohou být tyto střelné, opakované modlitby srdce. Mám tu na mysli, když jsme nemocní, když už možná nedokážeme číst, když jsme na cestách nebo děláme jednotvárnou práci anebo takovou, která vyžaduje silné soustředění. Pak nám tyto modlitby mohou být velkou pomocí.

 Františkovi, opravdovému mistru modlitby, se dařilo modlit se i uprostřed hluku a shonu. Celano uvádí pěkný příklad, kde říká mj.: „Byl-li někdy mezi lidmi navštívením Páně u vytržení, udělal si ze svého pláště jakoby celičku,... aby se nevzdával skryté many... Tak se dokázal modlit i v těsném prostoru lodi uprostřed mnoha lidí nepozorován. Když ani toto nemohl udělat, ze svého srdce učinil chrám“ (2 Cel 94). Cela není pro Františka nezbytně vázána na nějaké místo, spíše je to podle něj otázka vnitřního postoje. Následující výpověď nám o tom zachovala sbírka textů z Perugie: „Když jste na cestách, chovejte se tak pokorně a slušně, jako kdybyste byli v poustevně nebo v cele. Neboť ať jdeme kamkoli, neseme celu s sebou. Tou celou je náš bratr tělo a duše je poustevnicí, která je uvnitř, aby se modlila a rozjímala. Jestliže nezůstane duše v té cele tichá a pokojná, málo jí prospěje cela vystavěná“ (Legenda Perugijská 79; Zrcadlo dokonalosti 65).

 Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC