Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Při studiu christologie církevních otců se proto musíme seznamovat s heterodoxními učeními, tedy se základními bludy, jejichž společným jmenovatelem je nadřazování kultury a filozofie apoštolskému kérygmatu[4]. Zabývat se těmito naukami je velmi důležité, protože bludná řešení zůstavají trvalými pokušeními lidského ducha ve vztahu k tajemství víry, a budou se proto v různých podobách stále znovu vracet na scénu teologické reflexe[5].

            Jaké jsou charakteristické rysy patristické christologie? Základní východisko představuje Písmo, jednou z nejčastějších forem teologické práce byl totiž jeho výklad a komentování. Dalším neopomenutelným rysem je pastorační ráz reflexe. Otcové byli v naprosté většině případů pastýři, jejichž učení proto bývá v hlubokém a organickém sepjetí s životem církve. Výše zmíněné problémy (Kristovo pravé božství a úplné lidství) postupně vedly k stále rostoucímu důrazu na ontologický rozměr tajemství vtěleného Božího Syna. K tomu jistě nemálo přispěla řecká filozofie, nicméně sama povaha zvěsti o Ježíši Kristu vyžadovala jasné odpovědi na tyto konstitutivní otázky[6]. Hledání v oblasti ontologie má však, jak uvidíme, velmi silnou a při troše pozornosti i poměrně zřetelnou soteriologickou motivaci[7].

            Nesmírná šíře problematiky i množství materiálu vyžaduje určitý výběr. Nejprve pohovoříme o christologii přednicejského období a potom se zaměříme na vývoj christologie především ve vztahu k velkým ekumenickým koncilům starověku.

Druhé století

            Toto údobí se vyznačuje tím, že novozákonní spisy, což platí zejména o synoptických evangeliích, ještě neměly onu normativitu, jíž nabyly v dalším průběhu druhého století[8]. Jednotlivá svědectví o živé víře z tohoto období mají proto poměrně značný význam.

            Není právě snadné výstižně syntetizovat obrovské množství materiálu a idejí[9]. Zdá se však, že církev ve druhém století musela v oblasti christologie čelit třem základním nebezpečím: popírání Ježíšova božství ze strany ebionitů, popírání Ježíšova reálného lidství ze strany dokétů a mytologickým tendencím gnostického ražení[10]. Tyto výzvy nutily křesťany hlouběji reflektovat obsahem vlastní víry.

Židokřesťanská christologie

            Bylo by rozhodně nesprávné identifikovat židokřesťanskou teologii se sektou ebionitů, protože zmíněná skupina představovala pouze krajní linii celého myšlenkového proudu[11]. Mezi svědky židokřesťanské christologie je třeba zařadit spisy: Mnohé apokryfy, Didaché, Barnabášův list, Pastýř Hermův, zřejmě i 1. a 2. Klementův list do Korinta má určité židokřesťanské pozadí[12]. Základní charakteristikou je podle J. Daniélou to, že židokřesťanské kruhy upřednostňovaly apokalyptický druh literatury. Mohli bychom ještě hovořit o christologii jména (šem), protože jméno a osoba představují v tomto myšlení vlastně jednu a tutéž realitu. Kristus bývá identifikován se Zákonem, jemuž judaisté připisovaly tutéž preexistenci, o níž hovoří prolog Janova evangelia v souvislosti se Slovem. Nezajímavé rozhodně není označení Krista jako “anděla”, jehož význam kolísá mezi funkcí posla a zjevitele na jedné straně a podřazením Krista Bohu na straně druhé[13]. 

            Věnujme se nyní blíže Pastýři Hermovu. I když na některých místech je patrná silná monoteistická tendence, Bůh je mnohem častěji nazýván titulem “Pán” než “Otec”, přesto následující ukázka dokladuje řadu aspektů víry v Ježíše Krista:

                        „Dím: Především mi, Pane, zjev toto: Co je ta skála a brána? Dí: Ta skála a ta brána je Syn Boží. Dím: Jak to, Pane, že skála je stará a brána nová? Slyš, dí, a chápej, nerozumo. Syn Boží je starší než všechno stvoření, takže byl rádcem Otci při jeho stvoření - a proto je starý. Dím: A proč je brána nová? Dí: Protože v posledních dnech dokonání se stal zjevným, a proto je brána nová, aby ti, kteří mají být zachráněni, skrze ni vešli v království Boží[14]."

            Symbolický jazyk vypovídá o preexistenci Božího Syna, o jeho prostřednictví při stvoření světa, on je jediným prostředníkem spásy, protože je jedinou branou vedoucí k Otci. I když se výslovně nehovoří o vtělení, přece existuje rozdíl mezi stavem preexistence a zjevením Syna v posledních dnech, což předpokládá Synovo vstoupení do světa. Některé pasáže spisu ukazují na určitou terminologickou a myšlenkovou nesoustavnost, nicméně i přes tyto nedostatky se v knize projevuje víra ve vtělení Božího Syna[15].

            Je pravdou, že novozákonní apokryfní literatura má často legendární a fantastický charakter. To však neznamená, že z tohoto způsobu vyjadřování nelze vytěžit skutečný teologický obsah[16], dokládající obsah pisatelovy víry. Navíc ne každý apokryfní spis je gnostický a vyloženě heterodoxní. Ve druhém i následujícím století se projevoval silný zájem prostých věřících o tajemství Ježíšova života, a tak vznikala celá řada apokryfních evangelií. Uve_me si nyní jeden příklad z Tomášova evangelia.

                        „Když bylo chlapci pět let, jednou si hrál u potoka s hlínou. ... Smísil hlínu s vodou a uhnětl z ní dvanáct vrabců. Udělal to v sobotu. Jeden z Židů viděl, co Ježíš udělal, když si v sobotu hrál, a hned to šel říci jeho otci Josefovi. ... Josef přišel za Ježíšem a křičel na něj: ,Proč děláš v sobotu to, co je zapovězeno?´ Ježíš tleskl dlaněmi a zavolal na vrabce: ,Leťte!´ Ptáci odletěli a přitom štěbetali[17]."

            Ježíš projevuje božskou moc již jako dítě, nestal se tedy Božím Synem při křtu. Je roven Otci, protože má skutečnou stvořitelskou moc (srov. Gn 2,7). To, že si chlapec Ježíš hraje, vyjadřuje nejenom jeho reálné lidství, ale i skutečnost, že je vtělenou Boží Moudrostí (srov. Př 8,30). Vědomí chlapce se projevuje jako nezávislé na Josefovi i na tom, čemu jej učili v synagóze. Prostí věřící dávali přednost příběhům před abstraktními formulacemi, nelze se tedy divit, když se ortodoxie vyjadřovala - dnes bychom řekli z pastoračních důvodů - i legendárními literárními prostředky.

            Již v Novém zákoně nacházíme zmínky o určitých židovských skupinách, které sice přijaly víru v Ježíše jako Bohem poslaného Mesiáše, ale zároveň setrvávaly pod režimem Zákona. Především listy Galaťanům a Římanům ukazují na velmi ostrou polemiku mezi Pavlem a těmito židokřesťanskými názorovými proudy uvnitř prvotní církevní komunity. Také list Židům dosvědčuje, jak obtížné bylo pro mnohé židokřesťany opustit otcovský kult a bezvýhradně přijmout novou ekonomii spásy v Kristu. V prvních desetiletích poapoštolské doby vykrystalizovala v židokřesťanství sekta ebionitů[18], která sice přijímala Ježíše jako Mesiáše, ale ve jménu ostrého starozákonního monoteismu rozhodně popírala jeho božství. Spasitelské poslání Ježíše Krista podle nich spočívalo především v jeho učení, kterým obnovil Zákon v jeho pravé a původní čistotě. Naprosto odvrhovali Pavlovy spisy a přijímali pouze Matoušovo evangelium. Nevěřili v panenské početí, Ježíš byl podle nich pouze největší z proroků, na něhož při křtu sestoupila božská síla, která jej vedla a provázela po dobu jeho poslání obdobně jako ostatní velké postavy ve Starém zákoně. Ebionité byli prvními pravými adopcianisty. Ježíš se tedy podle nich stal synem v důsledku Božího výroku (kata thesin) a nebyl jím podle přirozenosti (kata fysis)[19].

Ignác z Antiochie.

            Tento biskup je zřejmě nejvýznačnější ze všech apoštolských otců. Jeho teologie se odráží v listech různým církevním obcím napsaných na cestě do Říma, během níž se zajatý Ignác připravoval na smrt v aréně[20]. Tento otec reprezentuje křesťanství pohanokřesťanské provenience. Ve své christologii jasně vyznává jak božství tak lidství Ježíše Krista a klade velký důraz na soteriologický význam vtělení i na historický rozměr Ježíšovy existence. Základní charakteristické rysy Ignácovy christologie se odrážejí například v následujícím úryvku:

                        „Je jeden lékař tělesný i duchovní, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, ve smrti pravý život, i z Marie, i z Boha, nejdříve trpící, potom netrpící, Ježíš Kristus náš Pán[21]."

            V první řadě je evidentní jednota subjektu, kterým je Ježíš Kristus. Soteriologická dimenze tajemství je vyjádřena slovem >>lékař<<, jež naráží na terapeutický rozměr Kristova působení (srov. 1 Pt 2,25 - Iz 53,6). Dvojice slov >>tělesný i duchovní<< zřejmě odpovídá tomu, co nacházíme v listu Římanům 1,3-4, nejde tedy o božství a lidství ve smyslu pozdějších vyjádření ontologického charakteru, nýbrž o Krista ve stavu ponížení a povýšení[22]. Další dvojice zní paradoxně >>zrozený i nezrozený<<, vztahuje se zřejmě k preexistenci a k počátku Ježíšova lidského života. Tento paradox vtěleného Boha se silně projevuje v paradoxu smrti vtěleného, který navzdory tomu nepřestává být zřídlem života.

                        „Oslavuji Ježíše Krista Boha, který vám dal takovou moudrost; poznal jsem totiž, že setrváváte v nepohnuté víře, jakoby přibiti ke kříži Pána Ježíše Krista tělem i duchem, a upevněné v lásce krví Kristovou, naplněni vírou v Pána našeho, který skutečně jest z rodu Davidova podle těla, Syna Božího z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z Panny, od Jana byl pokřtěn, aby se jím naplnila všecka spravedlnost[23]."

            Ignác silně podtrhuje jedinost a neměnnost víry, která znamená totální spojení s ukřižovaným Kristem. Na tomto základě pak pisatel listu vyjevuje obsah této víry v Ježíše Krista, pravého Boha i pravého člověka[24]. Stejně reálné však je i Ježíšovo panenské početí. Soteriologický význam je vyjádřen jako naplnění vší spravedlnosti (srov. Mt 3,15). Můžeme tedy uzavřít, že Ignácova christologie staví na listech svatého Pavla a obohacuje se Janovým učením o vtělení[25]. I když biskup z Antiochie nikdy nehovoří přímo o svých protivnících, zdá se, že jimi byli především ti židokřesťané, kteří popírali Ježíšovo božství, a také ti, kdo odmítali realitu Ježíšova těla, což ukazuje na určitou formu doketismu.

                                                                                                                      C.V. Pospíšil OFM