Chlouba, František OFS

27.8. se budím brzo

z obavy, abych nezaspal. Díky tomu mi ještě zbývá čas na slavný růženec. Do kostela si beru dlouhé kalhoty. Džíny a triko není žádná supergarderoba. Ale aspoň si myslím, že vypadám vcelku spořádaně. V kostele je lidí jen o málo víc než u nás. Rakouská mládež už možná taky není tak žhavě katolická. Nebo tu možná mají ještě jednu mši slavnou. Tahle ranní je i nějaká krátká. Jedno čtení, žalm a evangelium.

Po mši jdu vytáhnout Zdeňka ze spacáku. Už včera si liboval, jak si konečně pospí. Zvláštní člověk ten Zdeněk. Večer uléhá se slepicema a ráno by spal do desíti.

Zas se motáme po turistických značkách. Velkou polední děláme před obcí Thaya (Dyje) u potoka Thaya (Dyje). V Rakousku se trochu mění náš režim. Tady na stravování v hospodách nemáme. Tak vaříme o „velké polední“ instantní polívku a večer některou z konzerv. Tedy vařím já. Zdeněk jednak léčí puchýře, jednak jako správný vodák neumí nejen pořádně plavat, ale ani vařit. Ale je to tak lepší, že vařím já. Jak jsem později zjistil, je Zdeněk schopen po vaření neumýt ešus a příští jídlo v něm ohřát na zbytcích.

Než se uvaří voda na polévku, jdu se umýt do Rakouské Dyje. Je tak mělká, že na spláchnutí mýdla si do ní musím lehnout.

Po obědě a přestávce jdeme dlouhým pochodem do Schwarzenau, za kterým má být nepoužívaná zastávka na polopoužívané trati. Tady Zdeněk podle mapy naplánoval nocleh pod střechou. Trať tu je, zastávka nikoli. Zdeněk se psychicky hroutí a já jdu hledat nocleh pod hustým stromovím, neboť to vypadá, že by mohlo pršet. Kryté spaní jsem nenašel. Mobil ale tvrdí, že pršet nebude, tak to zkusíme pod širákem. Vyšlo to. Po půlnoci se sice zatáhlo, ale nespadla ani kapka.

K večeři jsem uvařil lečo s moravskou klobásou, oblíbené to vandrácké  jídlo. Pak hledám přístup k Thaye, abych umyl ešus. I ve vyšperkovaném Rakousku jsou místa, kde se člověk brodí po pás v kopřivách. A to v šortkách opravdu není to pravé. Po půl hodině jsem našel úzký průchod k vodě a hygiena je zachráněna.

Místo na spaní je plné komárů. Zdeněk vytahuje ze svého kouzelného pytlíčku s chemií (pozor! neplést si s chemií nápojem!) mast proti komárům. Nevím, jestli šli spát nebo z masti zhynuli, ale po jednadvacáté hodině večerní už tu nezbyl ani jediný.

Zdeňkův chemický pytlíček je také záležitost sama o sobě. Už v minulých dnech z něj vytáhl lůj na rty, krém na opalování, mast na rozdírající se horní části stehen (slušně řečeno), vodičku na likvidaci klíšťat. Každý problém má v chemickém pytlíčku svou protilátku.

28.8. vyrážíme už v sedm hodin.

V Gerweis se pokoušíme o českou snídani - mléko a 3 housky. Mléko stojí tolik, co (jak bude dále ještě řeč) půllitr piva v hospodě. Tahle snídaně tedy stála finančně opravdu za to. Přichází první mírný deštík.

Před Zwettlem jsme udělali větší pauzu. Zdeněk má nohy nahoře. Já jdu k sedlákovi vyprosit vodu. Pán mě vede do kuchyně, abych si natočil. Na dvoře potkáváme stařečka, který tam bloumá. Pozdravím hezky slušně nahlas GrÃ¼Ãź Gott. Stařeček se hrozně lekl. Je slepý a možná i trochu hluchý. Podzim života na statku, o který teď pečuje syn. Snad tu takhle před lety bloumal i jeho otec, děd, praděd ...

Ve Zwettlu navštěvujeme pivovar a jeho expozici piv. Mezi exponáty piva ve všech podobách  a baleních objevujeme lahvové á 6 šilinků. Málem už se radujeme, protože 30 šilinků za půllitr v hospodách je pro nás přece jen velký luxus. Ale nízké ceny jsou jen za celou basu. Tak zase nic.

Pokračujeme až do lesa u Frankreithu. Obloha dává tušit, že nebude pořád jen nádherně. Zastavujeme na velkou přestávku. Vybaluji ešus a ujímám se vaření tradiční polední polévky. Z oblohy začíná drobně krápat. Nacházím místo pod velkým stromem, kde zatím nic nepadá. Zdeněk mému místu nevěří a zalézá pod husté mladé smrky. Přece jen jsem nebyl v mládí u skautů nadarmo. Než se polévka dovaří, už se Zdeněk stěhuje ke mně do sucha. Pojíme a přitom sledujeme, jak se docela pěkně rozpršelo. Pláštěnka, kterou jsem měl celou cestu dobře schovanou, přece jen dojde svého naplnění. Když jsem umyl nádobí (ešus, lžíce jen oblizujeme), už naše postavení není tak radostné. Strom sice vodu ještě drží, ale velké kapky, které se stále častěji prodírají větvovím, dávají tušit, že za chvíli bude pod stromem hůř než pod oblohou. Balíme, nasazujeme pláštěnky a stěhujeme se do Frankreithu. Tam, vedle hospody, na nás čeká útulná čekárna. Je tu ale vlhko, zima a nejde jít dál. Nálada (zejména moje) klesá. Zdeněk si zalezl do spacáku a pro tu chvíli je mu dobře.

U sedláka před Zwettlem jsem ucítil v kloubku prstu pravé nohy bolest. Nic zvláštního. Takových bolestí už po cestě bylo. Člověk to ignoruje a on to za chvíli zmizí. Tentokrát však bolest vzdoruje. Když sedím, je to v pohodě. Jak si ale stoupnu, už se hlásí. V hlavě mi rotují katastrofické vize, jak sedíme v čekárně, noha bolí, venku leje a my nemůžeme dál. A do Mariazell je ještě daleko, předaleko.

Ejhle, první problém a františkánská opravdová radost se nijak radostně nejeví. Tělo osel si postavilo hlavu. Do deště nechci. S bolavou nohou nechci. V zimě nechci. A teď si ho trýzni a proháněj, bratře. Ale tyhle úvahy si probírám až doma v suchu a teple. Tam ve Frankreithu jsem byl otrávený a nervózní. Na opravdovou radost jsem ani nevzpomněl.

Po hodině to vypadá, že déšť přechází. Rozhodnem se se Zdeňkem, než to úplně přejde, dát si v sousední hospodě drahé pivo. Když je nálada na nule, je potřeba ji zvednout za každou cenu. V hospodě se nám nálada opravdu zvedá. Déšť ale pro změnu houstne. Místní znalec nás potěší tvrzením, že tohle jen tak nepřestane. Dáváme si ještě druhé drahé. Možná budeme trávit noc vedle v čekárně.

Tak někde kolem páté to přece jen polevilo. V drobounkém dešti vyrážíme dál. Jestli bude takhle pršet pořád, musíme využít každé příležitosti k pochodu. Jízdenky jsou koupené a nejdéle třetího září musíme být doma. Čtvrtého začíná nejen dětem školní rok, ale také nám povinnosti, které jsme na čtrnáct dní odložili.

Zdeněk našel v mapě shodnou obec s autobusovou zastávkou. Tam se vyspíme. Neuvažujeme, co když tam bude jen cedulka bez čekárny.

A zas je tu dobrá ruka Boží, která nás vede a dovede. Nás dva blázny. Podivnou dvojici ateisty z nedomyšlenosti a křesťana na baterky. Je to až legrační si vzpomenout, jak jsme ten večer zkoumali krátkozrakýma očima v šeru posedy vzdálené za promočenými loukami, jestli by tam nebylo místo na spaní. (Další den jsme zjistili, že v tomhle kraji je zvykem kryté posedy zamykat.) A nakonec už v úplné tmě zázrakem nacházíme správnou cestu a dojdeme k vysněné čekárně. Je sice uprostřed vsi, ale v okolních chalupách už mají zhasnuto. Jako kdyby tu ani neznali televizi.

Vařím čočovicu s klobáskou a lomcuje mnou zima a strach, že nás někdo uvidí a přijde nás vyhodit z toho jediného suchého místa. Těžká krize pokračuje ještě po zalehnutí ke spánku. V duchu vidím policejní vůz, jak svítí do čekárny. A pak nás tuláky ženou, ať si táhnem odkud jsme přišli.

„Nuže; budu-li trpělivý a nerozčílím se - říkám ti, že v tom je pravá radost a v tom je pravá ctnost a spása duše.“

Ach jo, Františku.

Nadávám si do pitomců, ale teprve když se ve spacáku zahřeju, přechází krize a usínám.

                                                                                                      (pokračování)

                                                                                          František Chlouba OFS