Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou - 7. Naslouchat Božímu slovu aneb život podle evangelia B

Egger, Gottfried OFM

 Víme, co pro Ježíše znamenalo Boží slovo: „Nejen z chleba žije člověk...“ (Mt 4,4). Klára tento Ježíšův výrok skutečně plně pochopila. Jak vypráví Tomáš z Celana v jejím životopise (3), zakázal jednou papež Řehoř, aby některý bratr bez jeho svolení navštívil klášter Chudých paní. To znamenalo, že klariskám bylo jen zřídka umožněno slyšet Boží slovo a jeho výklad. Z Klářiny reakce je slyšet hořkou smrt, když říká: Tak ať pošle pryč i ostatní bratry, když nám vzal ty, kteří nám dávají slovo! Poslala zpět k ministrovi bratry, kteří tehdy pro sestry sbírali almužny.

 Ze spisů světice je nám zřejmé, že Písmo sv. nejen znala, ale také jím plně žila. Můžeme to vypozorovat podobně jako u sv. Františka. Když chce vyjádřit nějakou myšlenku, vplyne do ní i nějaké slovo Písma. S takovou samozřejmostí dokáže zacházet se slovem Písma jen někdo, kdo z něho plně žije, v němž se Boží slovo stalo součástí jeho samého.  Myslím, že zde nad námi Klára v něčem důležitém vyniká. My se také denně zabýváme Božím slovem. Jsme-li však zcela upřímní, zůstává vždy mezi námi a Božím slovem odstup. Klára by nám mohla být vzorem, jak stále znovu naslouchat, tak dlouho, než slovo přestane stát naproti nám a začne zaznívat v nás samých.

 Roger Schutz, zakladatel evangelického bratrského společenství v Taizé, jednou řekl: „I když je to jenom tak málo, co jsi ze svatého Písma pochopil, žij to, co jsi pochopil.“ Teprve potom se může v nás stát životem. Teprve potom poznačí celé naše bytí a jednání. Právě tam, kde se slovo stává životem, cítíme, že slova do nás prostě nevnášejí cizí myšlenky, jiné pocity, dosud neznámé zážitky. V slově se vždy někdo zjevuje. Člověk, od kterého slovo přijímáme, nám přitom předává něco ze sebe samého, z toho, čím se zabývá, z toho, co cítí a myslí. Vzniká hluboká důvěrnost, protože slovem nepřijímám jen nové náhledy, ale protože mi zde nějaký člověk sděluje něco o sobě samém, o svém vnitřním bytí. A sdělování je zde třeba chápat zcela doslovně, totiž, že druhý se se mnou dělí o svou vlastní bytost.

 Když slyšíme Kláru mluvit o Ježíši, hned cítíme, že to není jen jeho slovo, které se jí dotýká, ale ví, že se jí dotýká tento Ježíš sám. Někdy to vyjadřuje i přímo. V evangeliích se setkává s Ježíšem, skrze kterého zviditelnil Bůh celou svou lásku k nám. Boží láska se v něm skutečně vtělila. Celano říká: „Setrvávala na modlitbách, aby v tichu kradmo zachytila Boží šepot“ (Život sv. Kláry 19). Obsahem tohoto Božího šepotu není nějaký tajemný výrok, ale je to šeptající Ježíš sám. Kdo Ježíše takto hluboce zakouší, nepotřebuje už mnoho slov. Tak jako lidé, kteří se mají rádi a rozumějí si v nejhlubším nitru, nemusejí používat mnoho slov, ale jsou hluboce naplněni, když vědí o své vzájemné blízkosti, tak směla prožívat Klára setkání s Kristem. To má na mysli, když píše své přítelkyni Anežce Pražské: „Hleď na svého Ženicha, milovaná Královno, pozoruj ho, rozjímej, rozohni se, abys ho celou duší následovala“ (2. list). Takto může psát jen ta Klára, která mluví z osobní zkušenosti. V tomto setkání s Kristem, které uchvátilo celé její bytí, leží také tajemství onoho vyzařování, které bylo podle svědectví jejích spolusester možné pozorovat, když se vracela od modlitby. Ten, kdo se modlí, vyzařuje!

 Neměli bychom proto Božímu slovu jen naslouchat a pak se obrátit opět k něčemu jinému. Setrvávání Marie u Ježíšových novou má hluboký smysl: Boží slovo musí být promyšleno a prorozjímáno. Přitom je tu vždy rozhodující otázka: Co znamená nyní pro mne, pro můj život, pro moji současnou anebo nejbližší možnou situaci mého života? To, co se nám neodhalí při naslouchání, může náhle vstoupit do vědomí v tichém zamyšlení, při modlitbě, v rozjímání. Pak to možná s námi bude jako s bratrem Františkem: „To je to, co chci, po čem celým srdcem toužím!“

 Gottfried Egger OFM,

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC