Z Českého ráje pěšky do Mariazell

Chlouba, František OFS

31.8. mám hroznou chuť

se vykoupat v Erlaufu. Ale chlad po propršelé noci a nakonec i moje lenost mi v tom zabránily, a tak jsem si jenom umyl ruce a obličej.

Nálada čím dál tím lepší. Dnešní dávka je pouhých dvaadvacet kilometrů, a to ještě v horách v přírodním parku. Procházka. A zítra už dorazíme do cíle. Nebe se trhá.

Vstupujeme do rezervace. Je to skutečně nádhera. Hory. Tůně. Hrnce. Věže. Kaňony. Už po ránu turisté. Vodní elektrárny. Rakušani i v těchto chráněných oblastech velkolepě využívají síly horských řek.

V jednom místě nacházíme tabulku, na níž stojí, že v těchto místech zahynul (jméno jsem si bohužel nezapsal) ve věku dvaceti šesti let na srdeční slabost při své desáté (!) pouti do Mariazell. A pak že se už nechodí pěšky.

Oběd a „velká“ je u druhé elektrárny, na odbočce do údolí Ötscherbachu. Kaňon Eralufu, zde nazývaný Erlaufröhre, je v tomto úseku neschůdný. Proto jde dále stezka po Ötscherském potoce. Do cíle naší cesty zbývá jen šestnáct kilometrů. Tady nám snad už nic nemůže zkazit náladu.

Euforii umocňuje skutečnost, že tenhle kaňon je nejkrásnějším úsekem celé pouti, dá-li se o něčem vůbec tvrdit, že je to nejkrásnější. Má to být odměna za strádání? Jako kdyby Bůh říkal, že čím blíž jsem k němu, tím je cesta krásnější. Ale ona je ta cesta krásná celá, samozřejmě. To jenom nám se zdá namáhavá, dokud je cíl vzdálen.

Když už je bazilika Panny Marie - pomocnice za kopcem, prožíváme naplno všechnu krásu a nevnímáme zbytečné strachy a obavy, které naši pouť provázejí.

Kouzelná cesta kaňonem končí u domu, zavěšeného na stráni. Ötscherhies je restaurace s ubytováním. Je evidentně zařízená na poutníky. V otevřeném lokále má spoustu dlouhých stolů a lavic. U okénka si koupíte za obvyklých dvacet devět šilinků pivo a třeba něco k tomu a sednete si na lavici a povídáte s ostatními. My jen mrknem na ceník a už pokračujeme dál, klikatou stezkou kolmo nahoru kolem vodopádu. Nahoře nás čeká horská přehrada Erlaufstausee, cíl dnešní etapy.

Nebe se postupně zatahuje. Proto nejprve jdeme zkontrolovat naše předpokládané místo k přenocování. Čekárna zastávky v Eralufklause je pro náš účel přímo ideální.

Čekáme, až začne svítit sluníčko. Když už se nebe zcela zatáhlo, jdeme se mýt. Musíme se hodit do gala. Zítra už jdeme jen posledních deset kilometrů a musíme je dojít čistí, abychom nedělali ostudu.

Erlaufstausee je kupodivu poměrně teplé. Jen jsme se ale namydlili a opláchli, už začíná pršet. Do čekárny jsme doběhli (možno-li tak naše belhání nazvat) jen lehce opršelí. Pak začal slejvák a trval až do noci.

Opékáme lančmít a pak drhneme zapráskaný ešus pískem z perónu. Vydrbal ho líp než všechny moderní přípravky.

Do poznámek jsem si zapsal, že spaní v čekárně bylo nezvykle suché. No jo. Už jsme si odvykli spát pod střechou v uzavřené místnosti. Venkovní liják nás jen příjemně uspával. Vlhký vzduch posledních nocí sem nepronikl.

Ze zastávky v Erlaufklause si pamatuju jeden z paradoxů téhle cesty. Zdeněk sháněl telefonem manželku Jarmilu, aby jí řekl, kdy přijedeme. Manželka nikde. V práci telefon nebrala. Mobil má vypnutý. Pár vteřin poté, co se Zdeněk pokouší dovolat na prokazatelně vypnutý mobil, zazvoní jeho telefon. Volá Jarmila. Prý se jí zdálo, že Zdeněk volal.

Tuhle situaci jsem na cestě zažil asi čtyřikrát. Zprvu jsem tomu nevěnoval pozornost. Postupně mi přišlo legrační, že právě takový pragmatik jako Zdeněk má ženu, která mu před očima vyvádí věci, které, jak se říká, dnešní věda neumí vysvětlit.

 

 

1.9. si dáváme teplou snídani.

Dneska už nebude kde vařit a zítra můžeme počítat až s obědem v nějaké pražské hospodě.

Zastávka Erlaufklause je na trati úzkokolejky St. Pölten - Mariazell. Tudy se budeme vracet. Zdeněk - fanda do železnic - si fotí projíždějící soupravy. Jedna je supermoderní.

Cestou se před cílem musíme zastavit ještě ve stanici Mitterbach, kde si kupujeme lístky na hranice. Z Mariazell bychom jeli o pásmo dál a tudíž platili o hodně víc. Takže cestou zpět půjdeme ještě šest kilometrů pěšky.

Zdeněk je frajer. Sám jako režista má jízdenku za polovic. Přesto se se mnou dělí tak, že zaplatíme za jízdu Rakouskem oba stejně.

Při příchodu do Mariazell jsem očekával různé poutnické zastávky, křížové cesty a podobně. Nic takového se nekoná. Možná to tu někde je, ale nikde žádný ukazatel jak k tomu, nikde žádné povídání. Zdálky u lesa jsme zahlédli kapličky jakési křížové cesty (na tu vzdálenost to nám krátkozrakým alespoň tak připadalo). Kde začínala pro nás ale zůstalo utajeno. Když jsem pak ve městě viděl poslední z kapliček, vůbec mi křížovou cestu nepřipomínala.

Člověk po dlouhé cestě podvědomě očekává velkolepý závěr. Něco jako vítězný oblouk, fanfáry a jásot davu. Toho se tady zdá se nedočkáme. A nebo přece? Když se fotíme pod cedulí Mariazell, všimne si nás starší pár a vyptávají se, odkud jdeme. Pyšně odpovídáme, že z Nord Böhmen ... fünf hundert Kilometer ... alles zu FuÃź. A ti prímoví lidé nám blahopřejí k tomu výkonu. A podle mého také k tomu, že jsme si za cíl cesty nevybrali Paříž nebo Amsterodam, ale právě Mariazell. A tohle je lepší uvítání, než jásot tisíců.

Jdeme k bazilice. Teprve před ní ukazuju na fotce viktorku. Tady je pravý cíl. I když... Kde je pravý cíl? Nebyla vlastním cílem právě ta pouť? Očista duše v odevzdání se do ochrany Boží. Přijetí bolestí a útrap cesty jako spolupodílu na Kristově kříži. Maličká pomoc ve stylu Šimona z Cyreny.  Ale co já jsem vlastně cestou protrpěl? Kdy jsem dokázal přijmout Boží pomoc s opravdovou vděčností? Poutník zhýčkaný a nevděčný.

Myslel jsem, že pouť zakončím delším rozjímáním v bazilice. Ale na to tu není prostor. A vlastně ani chuť. Když jsme přišli, právě vstupoval do chrámu zástup zpívajících poutníků. Za chvíli začala mše svatá. Sedli jsme si se Zdeňkem do zadních lavic. Zdeněk ateista se ptá, co má při mši dělat. Radím mu, aby nedělal nic. Hlavně ne to, co mu nesedí, jako křižovat se. Není nic horšího než dělat něco, čemu nevěřím, jen proto, abych se neodlišoval. A konec konců zaplať Pán Bůh za každého ateistu, který si aspoň na chvilku v klidu sedne v kostele.

Na začátku mše se kostel zcela zaplňuje a já pouštím sednout starší lidi. Zdeněk to nevydrží a uvolní také svoje místo. To ho ovšem za chvíli donutí k ústupu z kostela. Nohy po cestě bolí, a tak vyhledal azyl na zídce před bazilikou. Já byl rád, že jsem tu mši ustál. A to jsem, panečku, měl nějakou pomoc.

Po skončení jsem si ještě prohlédl baziliku. Polovina je uzavřena, neboť probíhá rekonstrukce. Všude nápisy s prosbou o pomoc. I tady shánějí peníze na opravu. Prastará lipová soška trůní na hlavním oltáři oděná stříbrem a zlatem. Když jsem před ní stál, ještě jsem neznal ten věkovitý příběh. Teď zpětně si představuji Madonu bez drahých plášťů a korunky, jak stojí na pařezu a chrání mnicha, který jí buduje přístřešek, v němž budou společně oslavovat Pána. Ten kontrast věků je v Porciunkole vidět dodnes. Maličká kaplička Panny Marie Andělské krčící se v honosném chrámu. Kde je Pánu lépe?

Ale co je to za hloupou otázku? Vždyť je s námi přece všude. Na naší pouti do Mariazell. Na naší pouti od narození ke smrti. V pohodlí domova i ve vichřici v krmelci v lese. A v každé chvíli je také připraven dát nám do cesty suchou čekárnu po deštivém dni. Pořád je ochoten chladit naše rozbolavělé nohy a konejšit zoufalou duši. Je jen na nás přijmout Jeho společnost a Jeho péči. Že jsme obklopeni nevěřícím světem? A co? Zdeněk je přesvědčený ateista. Pragmatik každým coulem. Na co si nesáhne, tomu nevěří. Na síle Boží pomoci to ale přece neubírá. Kdo ostatně může rozsoudit, jací jsme? Kdo nahlédne bolavou duši pod slupkou racionálna, které je dnes tolik v módě? Kdo změří míru narušeného svědomí? Pouť duše k Bohu je vždy cestou od narození ke smrti těla. Ničí duše kromě Panny Marie neměla na startu náskok. Do cíle může tudíž dorazit jen to, co se vyvine v každém znova a jedinečně. Daleká pěší pouť je zaostřeným a zkontrastněným obrazem pouti života. Pouti, na níž člověk dokáže snadno otupět ve své vnímavosti k milostem. Proto je dobré takovými obrazy bystřit své smysly, abychom se nenechali odradit únavou.

 

 

 

                                                                               (příště dokončení)