Období velehradských terciářských sjezdů

Cinciala, František OFS

Počátky obnovy františkánského III. řádu

(Iniciativy papeže Lva XIII. a vznik františkánského časopisu)

Počátky obnovy františkánského III. řádu v naší zemi se datují kolem padesátých let 19. století. O dřívější existenci a působení terciářů na Moravě se nedochovaly nebo nejsou dostupné průkazné zprávy.[1]

Nejmocnějším impulsem k obnově a dalšímu rozvoji III. řádu v naší vlasti byl okružní list papeže terciáře Lva XIII. „Auspicato consessum“ ze dne 17. 9. 1882, v němž celému světu doporučuje III řád sv. Františka[2]  a také na tento list navazující konstituce „Misericors Dei Filius“ ze 30. května 1883. Přání velikého papeže, příznivce svatého Františka, došlo ohlasu i u nás a úpravu řehole k aktuálním potřebám  přijali s radostí kněží, vedoucí i samotní terciáři.[3]

Osmdesátá léta 19. století jsou tedy obdobím prvního  rozmachu ideje III. františkánského řádu u nás. Jedním z prvních zodpovědných v naší zemi za rozvoj třetího řádu byl P. Josef Pelikovský OFM[4], jenž mimo jiné na pokračování vysvětloval řeholi ve františkánském časopise „Zahrádka sv. Františka[5] a  pro členy III. řádu vydal Příruční Regulní knížku[6]. Nový časopis pro III. řád  „Zahrádka sv. Františka“ založil P. Štěpán Vodička, minorita v Krnově roku 1887[7]. Celkem vyšlo 15 ročníků tohoto časopisu.

Vznik a šíření vlastního časopisu mělo pro rozvoj františkánského hnutí v naší zemi velký význam. Časopis jako zdroj informací i povzbuzení pro příznivce sv. Františka vedl ke větší semknutosti i pozdější organizovanosti uvnitř hnutí. Hlavním plodem bylo pořádání společných poutí [8], z nichž se později vyvinuly sjezdy.

Roku 1897 oslavili terciáři 25. jubileum vstupu papeže Lva XIII. do třetího řádu a r. 1900 vykonali společnou pouť do Říma, kde dostali také od papeže požehnání. Skutečnost, že ještě téhož roku se terciáři sešli na Velehradě k tzv. Přípravnému sjezdu, svědčí o začátku skutečné obrody života třetího řádu v naší zemi. Zahajuje se tak období každoročních všeobecných sjezdů terciářů, které lze považovat za nejplodnější období v dějinách tohoto řádu u nás[9].

 

 

 

I. sjezd českoslovanských terciářů na Velehradě

 

 

Skutečný počátek duchovní obnovy františkánského hnutí

První ze série slavných velehradských  všeobecných sjezdů českoslovanských terciářů se konal 2. července 1901.  Sjezd lze považovat za významný impuls k úsilí o duchovní opravdovost moravských terciářů, jak o tom svědčí příspěvek, který zde přednesl hlavní redaktor Serafínských květů br. Antonín Hlavica na téma: „Dobrý příklad terciářů v životě veřejném i soukromém“.

Připomeneme zde hlavní body jeho promluvy, za jejíž základ autor použil známou událost ze života sv. Františka, kdy tento říká bratru Lvu: „Pojď, půjdeme kázat….“ a pak mlčky v hábitu prošli městem. „Stejně tak musí každý terciář kázat mezi svými bližními svým příkladem“ zdůraznil kazatel a připomněl, že nejdůležitější je  příkladný život podle Božích přikázání a plnění všech povinností plynoucích z jeho stavu[10].

Bratr kazatel promluvil na tomto památném sjezdu opravdu ke všem stavům. Svobodné bratry a sestry vybízel k úctě k rodičům a k trpělivosti s nimi, pokud vidí nějaké chyby a vady. Povzbuzoval také ty, kteří vstupují do pracovního poměru, aby si vyžádali dovolení u zaměstnavatele k možnosti účasti na mši sv. a zachování postu. Promluvil i k bratrům vojínům, aby byli poslušní k představeným, „neb bez poslušnosti nadarmo by se nazývali terciáři“, a zdůraznil, ať pamatují na svou čistotu. Obrátil se i na rodiče vojínů slovy: „Při každé příležitosti buď ústně nebo písemně upozorněte je na plnění křesťanských povinností. Sebezapírání, modlitba, ctnostné chování jsou výborné zbraně…“[11]. Rozhorlil se ve své promluvě i takto: „Vy, vdané sestry, buďte vzornými milujícími manželkami, nejlepšími matkami a řádnými hospodyněmi! Buďte v domácnosti pravými matkami a pamatujte na slova: „muž nevěřící, obrácen jest skrze ženu věřící“ a „lépe jest seděti v koutě na podstřeší, než s ženou svárlivou v domě společném a lépe jest bydliti v zemi pusté, než s ženou zlobivou“; „Mlčeti lepší jest jako zlato, mluviti jest stříbro a vaditi jest horší než olovo“[12]. K ženatým bratřím terciářům se pak obrátil s napomenutím: „Žena nebyla vyňata z hlavy, by mu vládla, ale nebyla též ani vyňata z nohy mužovy, by po ní šlapal, ale byla vyňata z boku mužova, co nejblíže u srdce, by sama byla jeho srdci nejbližší“. Rodičům dětí pak řekl: „Dbejte toho, aby pravý křesťanský duch pro rodinu byl ovocem dobrého vychování dětí tak, aby s pýchou říci se mohlo – to jsou děti terciářů!“[13] Nezapomněl povzbudit ani přítomné terciářské bratry a sestry, kteří jsou nemocní nebo nějakým křížem navštívení: „Buďme ve chvílích kříže, nemoci a neduhů pravými syny světce Františka. Plňme věrně slova Pána – chce-li kdo za mnou přijíti…vezmi svůj kříž a následuj mě.“

V této památné promluvě dále povzbuzoval a napomínal k rozvíjení pravého terciářského ducha, který závisí na příkladu života, a řekl i tato zajímavá slova: „Rovněž není dobrým příkladem, když některá sestra kráčí se sepjatýma rukama v oživené ulici města, majíc zrak k nebi pozdvižený, anebo když procházkou se modlí růženec, majíc jej celý roztažený…; když jiná, pracujíc v poli s ostatními dělníky, okolo motyky má ovinutý růženec a zrnéčko po zrnéčku si spouští. Místo příkladu stává se příčinou oprávněného posměchu…,  a tím uvádí v posměch svatý růženec i III. řád[14].

Že bylo co kárat a k čemu napomínat, svědčí i tato poznámka: „…překlepávají se právě od našich členů vady a poklesky bližního, třebas hříšníka. Naší nepřátelé říkávají, že třikrát běda tomu, koho terciářky dostanou „do prádla“ a bohužel nemají v tom docela nepravdu“[15]. „Nevěřili byste snad, drazí přátelé, když uvedu ještě přesmutný, dej Bůh, aby ojedinělý případ, že členové III. řádu znesvěcují neděle a svátky prací nejen sami, ale nutí k ní i své dělníky a že místo dne Páně, neděle – světí pak hříšným způsobem den všední, modré pondělí“[16].

Po výčtu neřestí br. Antonín ukázal východisko v zachovávání řehole a řekl: „Základem duchovního života jest pokora, ovšem pravá, nikoliv pokrytectví“, a dále: „sv. řehole žádá po nás, abychom milovali svornost.“ „Toliko mírumilovné duše jsou pro III. řád povolány, mezi námi terciáři musí býti upřímná shoda, svornost a láska. Není většího nepřítele III. řádu, jako ty osoby, které pomluvami a klevetami různice působí mezi bližními, ano i různice mezi samými terciáři.“

Jakmile vykreslil negativní projevy a důsledky jednání terciářů, ukázal i projev chování na veřejnosti, který nebudí posměch, ale prospěch: „Nezapomínejme, že s duchem pravé pokory a modlitby našeho III. řádu snáší se i spořádaná veselost. Snad se mnozí, kteří vstoupili v řady naše, domnívají, že musí jenom stále doma býti, že nesmí ani pro samou zbožnost mezi lidi, že ani snad do hostince nesmí na skleničku piva vkročiti, to vše není pravda. Nedoporučujeme hospody tomu, kdo tam nechodil, ale když je slušná a důležitá toho příčina, jest nám dovoleno i veřejné místnosti navštíviti, chraňme však se tam, jako jinde toho, co hříšné, netrpme Boha urážeti a víru tupiti. – Pak nebudou nám vyčítati, že jsme zasmušilí terciáři, samotáři a nepřátelé sebemenšího úsměvu a slušné veselosti.“[17]

Před závěrem své promluvy zdůraznil, aby terciáři byli dobrým příkladem v soukromí i na veřejnosti a tím „vysoko pozdvihneme prapor sv. Františka a prapor III. řádu“ a povzbuzoval: „Budeme potom vojskem mohutným a nebudeme svému vrchnímu vojevůdci Svatému Otci Lvu XIII. k hanbě, nýbrž vítězně povedeme boj proti vzmáhající se nevěře!“[18]

V závěru řeči poznamenal ohledně tvrdosti a ostrosti slova: „Pravdu si mluvme, dobří spolu buďme! Kdo si libuje v lichocení a chvále, jest podoben člověku, jenž jídá samé cukrovinky – kazí sobě zdraví a sil pozbývá. My však chceme zajisté býti zdravými a silnými v Bohu, sv. Františku a III. řádu!“

Přednesená řeč byla tak silná, že byla na přání výkonného výboru a četných bratří a sester otištěna v historickém prvním čísle a dalším čísle Serafínských květů a stala se tak materiálem k meditaci, ať už osobní nebo při setkání terciářské obce. Lze ji považovat za jakýsi manifest znovuzačínajícího hnutí a svědčí o tom, že českomoravští terciáři se rozhodli k opravdové a trvalé  duchovní obnově[19].

Jsem rád,  že se můžeme  i my  zamyslet nad obsahem toho, co zaznělo před sto lety. Jistě i vás něco z obsahu osloví a společně i my uvedeme do života, tak jako tehdy naši předkové.  Proto neváhejme a žijme vznešené charisma, které jsme dostali.  Musíme nyní v té době, která je dost těžká, žít ještě více přesvědčivě své charisma, jinak nosíme terciářský vnějšek, který je málo přesvědčivý pro ty, kteří potřebují v nás vidět určitou životní orientaci, vyšší cíl než sami mají. Všechno stojí oběť… . To, že se  můžeme setkat na Stojanově, přece vděčíme také našim předkům, kteří obětovali čas, práci a oběť. Poslechněme si něco z historie našich bratří a sester:

 

 

účast terciářů na budování duchovního centra

Aby se Velehrad stal střediskem nové duchovní obnovy, zavedl františkánský terciář P. Dr. Antonín C. Stojan na Velehradě duchovní cvičení pro laiky. První exerciční kurz na Velehradě se konal 26. – 30. srpna 1893 a přišlo 109 exercitantů. Později jako arcibiskup olomoucký 13. 5. 1922 posvětil základní kámen nového exercičního domu a koncem července 1924 byl dům do té míry hotov, že bylo možné v místnostech přivítat hosty.[20]

Přesto bylo ještě třeba toto dílo, určené k obnově jednotlivce a tím i celé Moravy, dobudovat.

Stojanov volal o pomoc i prostřednictvím terciářského časopisu Serafínský prapor, aby se s pomocí lidu mohlo započaté dílo dokončit.[21] Ještě mnoho chybělo – v kaplích chyběly lavice, mramorový oltář a tři okna: za oltářem okno Božského Srdce Páně, jemuž kaple byla zasvěcena, evangelijní okno – obraz Panny Marie Svatohostýnské, a na epištolní straně okno-obraz sv. Josefa. Dále bylo potřeba dokončit kopuli nad oltářem, která měla být vyzdobena obrazem Cyrila a Metoděje, a scházely i varhany.

Více než jedna třetina budovy Stojanova čekala na adaptac : noclehárny - zvlášť pro muže  a  zvlášť pro ženy, dva sály pro knihovnu, sociální zařízení pro řeholní sestry, které měly vést chod domu, a také zahrada čekala na úpravu.[22]

Přicházela pomoc z celé Moravy, vždyť bylo potřeba hodně finančních prostředků k ukončení díla. Neváhali ani františkánští terciáři, kteří přicházeli přiložit ruku k dílu již v průběhu stavby. Putovali pěšky, nejčastěji z terciářských obcí, které byly nejblíže Velehradu. Byly to terciářské obce: Buchlovice a Zlechov, z druhé strany na sever pak Jalubí. Nechyběli terciáři z Uherského Hradiště a ze Starého Města a další. Každý pomáhal, jak mohl. Kdo mohl, pomáhal fyzicky, ale starší terciáři si raději z lásky k dílu jejich bývalého terciáře arcibiskupa Dr. Antonína C. Stojana odřekli něčeho, aby mohli složenkou poslat nějaký obnos na pomoc Stojanovu. Mnohým ještě zněla slova povzbuzení z prvních let, kdy se konaly sjezdy a pak jubilejní sjezd, na kterých promlouval jejich terciář „tatíček Stojan“. Takovým způsobem – františkánským – pomáhali terciáři k ukončení díla, ve kterém měli v budoucnu oni sami nebo jejich další generace možnost prožít duchovní cvičení.[23]

 

 

Usnesení I. terciářského sjezdu

Ještě téhož dne, tj. ve středu 2. července 1901 vystoupil na setkání výboru terciářů kvardián P. Rubringer a přednesl návrhy výboru ohledně nového terciářského časopisu, o němž se sjezd usnesl, aby byl vydáván jako jediný orgán českých terciářů. Přípravné práce byly uloženy výboru, do kterého byli zvoleni členové - řeholníci[24], diecézní kněží[25] a laici[26] .

Jakýmsi pokračováním velehradského sjezdu byla druhá řádná porada výkonného výboru konaná v Brně dne 12. 12. 1901 v přítomnosti těchto členů: P. Jan Rubringer z Třebíče, P. Jeroným Rek z Vídně, P. Ignác Janák z Kroměříže a bratři Jílek, Hlavica a Drápalík[27]. Schůze byla zahájena modlitbou, po níž byl čten a schválen protokol o první schůzi konané v Olomouci dne 29. 8. 1901. Administrátor Serafínských květů br. Jan Antonín Hlavica podal důkladnou zprávu o peněžním stavu jmenovaného listu a výslovně si přál, aby některý člen přehlížel administrativní účty a knížky. Zvoleným byl P. Ignác Janák.[28] Výbor se unesl jednohlasně, že:

-         rozličné prosby jednotlivých osob za podporu v nouzi nebo nemoci se nebudou uveřejňovat v Serafínských květech;

-         kdo má nouzi a potřebu je pomoci, ať se obrátí na svou řehoní obec;

-         aby každý ředitel oblékal jen ty, které dobře zná a kteří budou příslušníky jeho vlastní obce, tím se zamezí, aby nebyli oblékáni do řádu nehodní;

-         všem odběratelům Serafínských květů bude zdarma dána knížečka „Výhodné pojištění proti nešťastné smrti“;

-         každý měsíc bude sloužena mše svatá na dobrý úmysl všech odběratelů Serafínských květů, a to na posvátném Hostýně (první mše byla odsloužena v oktávě Neposkvrněného Početí P. Marie v neděli 15. 12. 1901, další pak vždy v sobotu každého měsíce);

-         vydání ze zemích svatováclavských jednotné regulní knížky.

Celé setkání výkonného výboru bylo ukončeno modlitbou.

 

 

Jednotlivé velehradské terciářské sjezdy

Po I. sjezdu následovaly další sjezdy:

 

 

I.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

1. – 3.

 července

 1901

II.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

9. – 11.

 září

 1902

III.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

6. – 8.

 září

 1903

IV.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

6. – 8.

 září

 1904

V.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

9. – 10.

 září

 1905

VI.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

9. – 10.

 září

 1906

VII.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

6. – 8.

 září

 1907

VIII.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

6. – 7.

 září

 1908

IX.

 terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

29. – 30.

 června

 1909

Jubilejní terciářský sjezd na Velehradě ve dnech

 2.- 4.

 července

 1921

 

 

Chtěl bych  zpřítomnit některé myšlenky přednášky, která byla přednesena na 3. sjezdu v roce 1903 P. Františkem Grydilem. Téma přednášky bylo „Čím mají členové III. řádu pracovat pro království Boží na zemi.“

Vysvětlil co je pravá zbožnost, poslušnost, oběť a za příklad uvedl sv. Karla Boromejského, kardinála, který „měl ve svém pokoji dosti nádhernou, stavu svému přiměřeně upravenou postel. Pod nádhernou však úpravou skryta byla postel tvrdá, kající, která byla zrakům lidí ukryta.“[29]

Dále zdůraznil, čím se vyznačují farizeové a čeho se mají vyvarovat terciáři: mluví, ale nečiní, ukládají břemena nesnesitelná, pohrdají jinými a říkají „děkuji ti, Pane, že nejsem jako jiní“, bývají smutné a pochmurné tváře, konají dobré skutky, aby byli od lidí viděni. Promluvil tedy o tom, v čem záleží pravá zbožnost, která má být patrná v životě terciáře: ve věrném plnění Božích přikázání; v laskavosti k druhým; že zbožnost má být stálá a ne chvilková, že se má přijímat, co den přinese, že máme mít trpělivost s druhými, kteří jsou chybující a být tím, kdo špatné promění v dobré, jak Svatý otec a horlivý terciář Lev XIII. doporučoval katolíkům – „proti špatné knize dobrou knihu; proti špatným novinám dobré noviny; proti špatným spolkům dobrý spolek.”[30]

Ohledně tisku má horlivý terciář dbát těchto rad:

-         číst dobré knihy a noviny a povzbuzovat ke čtení druhé, odebírat a rozšiřovat dobré knihy a noviny (Serafínské květy, Kříž, Marie, Katolické noviny),

-         přispívat zprávami, dopisy, články do časopisů a katolických novin,

-         podporovat farní knihovny, knihovny katolických spolků peněžními příspěvky, odkazy, darováním knih apod.,

-         zapojovat se do spolků, ať už Katolické jednoty, Katolické besedy, Jednoty sv. Josefa, Katolické tovaryšské spolky apod.

V závěru své řeči pak připomenul, co v roce 1229 zvolal kardinál Hugolin, když viděl shromáždění bratří sv. Františka: „Vpravdě zde jest tábor Hospodinův!“[31]

účastníků tohoto 3. sjezdu III. řádu bylo přes tři tisíce.[32]

 

 

Po předcházejících každoročních sjezdech, se v roce 1909  na IX. všeobecném sjezdu výkonný výbor usnesl, že další sjezdy nebudou už více pořádány na Velehradě, ale že účinnější a snáze dostupnější budou pro terciáře každoročně svolávané sjezdy krajinské.[33] Ty měly zpřístupnit účast většímu počtu terciářů a také zájemcům o III. řád.

Ohledně usnesení jednotlivých sjezdů je možné konstatovat, že byla v následujících obdobích splněna, kromě vydání „Regulní knížky“, jež se stále odsouvalo, ale přesto byly postupně některé části Řehole uveřejňovány v Serafínských listech. Regulní knížka vyšla teprve v roce 1908[34] a příručka (manuálka) až v roce 1911[35]. Postupem času se vzhledem k jazykové úpravě vydávala další korigovaná vydání. Dodnes se v jednotlivých společenstvích tyto manuálky používají. Jeden bratr mi sdělil, že chce mít tuto manuálku také po smrti ve své rakvi.

Dá se tedy říci, že devět sjezdů mělo vliv nejen na znovuoživení III. řádu a prospělo samotným terciářům, ale přineslo užitek také celé církvi na Moravě, Slezsku a v Čechách.

Na závěr této dám slovo jednomu z účastníků sjezdů, jehož hodnocení otiskly Serafínské květy[36]:

„účel sjezdů našich jest sjednotiti se ku společné práci. Nesmí jen sjezd nám zanechati  pouhou upomínku na krásné dny, jež jsme na Velehradě strávili: jest třeba, by sjezdy v mysl naši vryly zásady dobré, dle nichž bychom pracovali, žili! Sjezdy veřejnosti ukázaly, že terciáři zde na světě skutečně jsou – týž svět však plným právem teď od nás bude čekati práci! Nuže, rozmilí terciáři, vy, kteří sjezdu se účastníte, i vy, kteří o sjezdech těchto v listu svém se dovídáte, vzchopte se rozhodně ku práci této. Zásady na sjezdech hlásané a vámi nadšeně přijímané buďtež zásadami vašeho života Naučte každého vážiti si krásných pravidel svého patriarchy svým celým vystupováním, svým veškerým jednáním…K práci této jménem posledního sjezdu volám: Na shledanou!“

                                                                                              (dokončení příště)

                                               František Cinciala OFS

(použito z vlastní práce „Třetí řád sv. Františka na jihovýchodní Moravě“)



[1] Badatelské úsilí jsem soustředil na archivy a knihovny v těchto městech: Opava, Olomouc, Brno, Uherské Hradiště, a posléze se omezilo na dále zmíněné období, které je dostatečně zmapováno právě díky vycházení pravidelného periodika Serafínské květy.

[2] těmito slovy: „…jestiť dávným a vřelým Naším přáním, aby jeden každý, pokud mu jen možno, k následování Františka Assisienského se přičinil…Jsouť již přemnozí obého pohlaví, kteří s ochotnou myslí vstupují v šlépěje Otce serafínského. Takovou jejich horlivost chválíme a velice schvalujeme, tak sice, že sobě přejeme, by ona vždy více se množila a na přemnohé se rozšiřovala…“ ; Okružník Lva XIII o sv. Františku, in: J. Pelikovský, Regulní knížka pro kněze a lid ve městě a na venkově, Tachov 1901, s. 66.

[3] Brejcha, Almanach…, s. 33.

[4] Byl k tomuto úkolu vybrán na provinční kapitule řádu, konané v Praze ve dnech 24-26. 8.1857; srov.  obraz. příloha .

[5]Srov. ZF II (1888), ZF III (1889).

[6] Její druhé opravené, rozmnožené a novými papežskými dekrety opatřené vydání  vyšlo v Praze r.1886.

[7] Tento časopis později redigoval zasloužilý terciář P. Jan Hejtmánek.

[8]Cílem poutí byla především velká poutní místa Hostýn a Velehrad. První pouť se konala 4. až 6. července roku 1892 a zúčastnilo se jí přes 2000 terciářů. Dalšího roku byl 8. září velký a památný den pro terciáře na Sv. Hostýně – bylo svěcení oltáře sv. Františka, tehdy brněnským biskupem – msgr. Fr. Sal. Bauerem; srov. Brejcha, Almanach…s. 34.

[9] Velehradské sjezdy byly spojeny obyčejně s poutí na Sv. Hostýn, a tak se staly druhou vzpruhou  (spolu s papežovou výzvou) terciářského obrození; srov. Brejcha, Almanach…s. 34.

[10] Celý příspěvek byl otištěn v prvním čísle Serafinských květů, které začaly vycházet právě v roce prvního velehradského sjezdu, srov. SK I. (1901/2), s. 4.

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž.

[14] SK I. (1901/2), s. 31.

[15] Tamtéž, s. 48.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž, s. 49.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž.

[20] Srv. F. Vymětal, Život a dílo Dr. Antonína Cyrila Stojana, Praha 1928, s. 212 – 213.

[21] SP V(1925), s. 81.

[22] Tamtéž.

[23] VFGr, také VMHr.

[24] P. Štepán Hoffmann za řád františkánský; P. Jan Rubringer za řád kapucínský; P. Roger Zatloukal za řád minoritský; P. Jeroným Rek za Vídeň,

[25] P. Jan Hejtmánek, vikář v Něm. Bělé a P. Ignác Janák, vikář v Kroměříži.

[26] br. Pacifik Kostka, představený III. řádu z Vídně, br. Ed. Jílek, představený III. řádu v Zábřeze, br. Antonín Hlavica, úředník z Olomouce a br. B. Drápalík z Prahy.

[27] Ostatní se omluvili.

[28] SK I. (1901/2), s. 79.

[29] SK III. (1903/4), s. 3.

[30] Tamtéž, s. 5.

[31] Tamtéž, s. 6.

[32] SK III (1903/4), s. 1.

[33] Krajinské sjezdy byly například: Frýdlant u Místku, Svatá hora u Příbrami, Místek, Opočno, Brno, České Budějovice, Moravská Ostrava,…

[34] Řeholní kniha, vydaná Výborem terciářů česko-slovanských v Třebíči, r.1908.

[35] Příručka pro členy III. řádu sv. Františka, sestavil P. Ignác Janák, Frýdlant 1911; tato příručka měla jako první imprimatur ze dne 8.2.1911 olomouckého generálního vikáře Dr. C. Wisnara.

[36] SK V(1905/6), s. 25,  (po 5. sjezdu).