Eutyches a Chalcedonský koncil (XXIII)

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Jelikož se nacházíme přímo >>v srdci<< patristické christlogie, musíme Chalcedonskému koncilu věnovat poněkud větší prostor. Navíc právě letos s připomínáme tisící pěti sté padesáté výročí konání tohoto velevýznamného sněmu. Samo koncilní rokování a jeho výsledek představují opět vyvrcholení letitých sporů a především překonání terminologického tápání. Proto platí, že bez dějinných souvislostí lze jen velmi obtížně správně postihnout pravý význam a dosah chalcedonské definice[1]. Kupříkladu pouze zvážení míry úsilí, jež bylo nutno vynaložit, než byla dosažena finální formulace, nám dovoluje uvědomit si její nesmírnou hodnotu. I dnes platí, že teologové chtějí často vyjádřit totéž, ale nedokáží se dohodnout právě kvůli nevyjasněnému obsahu užívaných pojmů. Pokud možno vyjasněná terminologie představuje nemalý krok vpřed směrem k harmonii a jednotě církevního společenství, protože soulad interpretací v posledním důsledku nevýslovného Božího tajemství je v určité historické situaci především souladem mezi konkrétními lidmi.

Eutychův monofysitismus a Tomus ad Falvianum

            Trpká životní zkušenost přivedla nakonec patriarchy Cyrila Alexandrijského a Jana z Antiochie k vzájemně poněkud tolerantnějšímu postoji. Po jejich smrti - Jan zemřel v roce 442 a Cyril o dvě léta později - se na scéně objevují noví protagonisté, a spor vzplane opět v plné síle.

            Jedná se v první řadě o archimandritu Eutycha (378-454), který neúměrně zdůrazňoval dvojznačnou formulaci z Cyrilových anatematismů o “mia fysis” a rovněž vycházel z formulace >>jedna osoba ze dvou přirozeností<<. Tak lze vysvětlit, proč hlásal, že Kristus je ze dvou přirozeností před spojením, z nichž se při spojení stává pouze jedna jediná přirozenost[2]. úmysl byl dobrý, totiž ukázat na zásadní jednotu vtěleného Božího Syna, mnohem horší bylo naprosto diletantské vyjádření. Podle Eutychova názoru se po sjdenocení lidská přirozenost rozplývá v božské jako >>kapka v oceánu<<, dochází tedy ke smíšení přirozeností. Vzhledem k tomu, že podle Eutycha Kristus není skutečným člověkem, nemá význam opakovat, jaké má tato interpretace Cyrilova učení důsledky pro soteriologii a spiritualitu. Eutychův Monofyzitismus ve své podstatě představuje pouze apollinarismus v jiném vydání[3]. Nicméně i v tom, čemu učil tento hereziarcha, lze spatřit nepatrné zrnko pravdy: božská a lidská přirozenost nejsou skutečnosti téhož řádu[4].

            Theodosius II. byl v tomto období příznivcem cyrilovců, po roce 433 se však projevoval vcelku umírněně. Na jeho dvoře mezitím získával stále více vlivu Eutychův kmotřenec eunuch Chrysafios. Jeho moc byla tak značná, že nakonec přiměl v roce 447 k odchodu do ústraní císařovu sestru Pulcherii, která stála v pozadí jednání o smíru v roce 433. Situace se přiostřila a pod vlivem Eutycha vyšel dne 18. 2. 448 císařský edikt proti Nestoriovým spisům a jejich obhájcům. Eutyches se dokonce se svými žalobami proti nestoriánům obrátil i na papeže Lva Velikého (440-461). Antiochijská strana byla donucena přejít do protiofenzivy. Konec konců Eutychovo diletantství, které svým způsobem >>geniálně<< odhalovalo nejslabší místa v Cyrilově christologii, představovalo ideální příležitost pro odvetu. Představitelé antiochijské školy se odvolávali především na formulaci z roku 433, v níž se hovoří o dvou přirozenostech, a obžalovali Eutycha z bludu. Konstantinopolský partriarcha Flavianus svolal synodu a v listopadu roku 448 Eutycha odsoudil. Achimandrita neustoupil a odvolal do Říma.

            Dne 13. 6. 449 Lev Veliký adresoval konstantinopolskému hierarchovi Flavianovi dogmatický list Tomus ad Flavianum, v němž nejen Eutychův blud odhalil a odsoudil, ale předkládá rovněž nauku o jednotě osoby ve dvou přirozenostech. Jedná se nesporně o nejvýznamnější christologický dokument západní církve[5]. Lev vychází z nicejského kréda, kde jasně nachází popsáno dvojí Kristovo zrození: z Otce a z Marie. Důsledek je zřejmý, v Kristu jsou dvě přirozenosti[6]. Obě přirozenosti zůstávají úplné a nesmíšené, lidství rozhodně není absorbováno božstvím a jednoznačně neztrácí svoji, abychom tak řekli, >>vlastní identitu<<[7]. Nejdůležitějším krokem vpřed je však to, že autor dopisu využívá formální distinkci mezi osobou a přirozeností. Sjednocením lidství a božství nevzniká nový subjekt, nýbrž jeden a týž subjekt, věčné Slovo, existuje a působí jako osoba (persona) v božství a od okamžiku vtělení rovněž v lidství[8]. Lev tedy prosazuje nové schéma: Jedna osoba ve dvou přirozenostech.

                        „Kvůli této jednotě osoby, jíž je třeba nahlížet v jedné i druhé přirozenosti, čteme, že Syn člověka sestoupil z nebe, když Syn Boží přijímal tělo z té Panny, z níž se narodil. Naproti tomu se praví, že byl ukřižován a pohřben Boží Syn, toto však netrpěl ve svém božství, pro něž je Jednorozený souvěčný a soupodstatný s Otcem, nýbrž ve slabosti lidské přirozenosti[9]."

            Platí tedy dokonalé communicatio idiomatum, lidské úkony i utrpení patří osobě Slova. Na druhé stranu ale platí i dokonalé rozlišení božství i lidství, a tak celý člověk může dojít zbožštění, protože jeho Spasitel je úplný a pravý člověk. Svým způsobem se jedná o geniální spojení předností alexandrijské a antiochijské christologie. V pozadí stojí, jak dobře víme, Tertullianova definice zprostředkovaná Augustinem z Hippo.

            Eutyches však nelenil a přesvědčil imperátora o nutnosti svolat nový všeobecný sněm do Efezu. K vyhlášení koncilu došlo 30. 3. 449. První zasedání proběhlo 8. 8. 449. Jednání předsedal Dioskuros, Cyrilův nástupce v biskupské službě na alexandrijském stolci. Nejdříve byl odmítnut návrh na čtení spisu Tomus ad Flavianum, což dokladuje předpochopení, s nímž Eutychovi straníci přistupovali k celé záležitosti. Poté byl Eutyches plně rehabilitován, Flavianus byl sesazen, uvězněn a vypovězen do vyhnanství, kde záhy zamřel (únor 450?). Druhého zasedání 22. 8. 449 se papežští legáti však již nezúčastnili. Řím se od celé záležitosti nemohl nedistancovat, a tak Lev shodou okolností na výroční den svého zvolení 29. 9. zamítl výsledky >>efezské lumpárny<< (latrocinium efesinum). Nicméně Theodosius II. svým ediktem výsledky sněmu stvrdil. Marně se římský biskup listem ze dne 13. 10. pokoušel přesvědčit Theodosia II. o tom, že je nutno svolat nový koncil, tentokrát v Itálii. Když se papež nedovolal podpory u císaře Východu, obrátil se na císaře Západu Valentiniána III. (424-455). Shodou okolností však 28. 6. 450  Theodosius II. opustil tento svět a na trůn nastoupil Marcianus, manžel Pulcherie, sestry právě zesnulého Theodosia. Prvním aktem nového císaře bylo vyřízování starých účtů: Eutychův kmotřenec Chrysafios byl zkrácen o hlavu. Změnil se zcela pochopitelně i náboženský kurs. Dne 21. 10. 450 dostal Lev to, co chtěl: podporu císaře ve věci nového koncilu, který byl vyhlášen 23. 5. 451 a svolán původně na den 1. 9. téhož roku do Niceje. Kvůli válečným povinnostem imperátora se však koncilní otcové sešli v Chalcedonu až 8. října roku 451[10]. Nejdůležitější christologický koncil starověku v mnohém závisel na politické situaci. Je však skutečností, že ani mocný Theodosius II. nezabránil tomu, co bylo v plánech Prozřetelnosti.

                        C. V. Pospíšil OFM

 

 

 

 

U příležitosti tisícího pětistého výročí Chalcedonského koncilu vydal papež Pius XII. v roce 1951 okružní list “Sempiternus Rex”. Tento dokument i list papeže Lva Velikého koncilu si můžete přečíst v českém překladu, který pořídil a úvodem opatřil docent ThDr. Ctirad Václav Pospíšil OFM. Spis letos vydala Matice cyrilometodějská pod názvem “Chalcedonský koncil v proměnách času”. Publikaci je možno si také u vydavatele objednat. - Radakce.



     [1]Srov. B. Sesboüé, Ges— Cristo nella tradizione, 132.

     [2]„Vyznávám, že náš Pán byl ze dvou přirozeností před jejich sjednocením, po něm však vyznávám pouze jednu přirozenost." Lev Veliký cituje Eutychova slova. Srov. Lev Veliký, Tomus ad Falvianum, 6; in: M. Simonetti (a cura di), Il Cristo II, 437.

     [3]Srov. B. Sesboüé, Ges— Cristo nella tradizione, 134.

     [4]Srov. B. Sesboüé, Ges— Cristo nella tradizione, 134.

     [5]„Nejdůležitější christologický dokument jaký kdy vydala latinská církev." A. Grillmeier, Gesú il Cristo I,2, 933.

            „Jediný latinský text, který měl skutečný vliv na východní teologii". M. Simonetti, Il Cristo II, 419.

     [6]„Při zachování specifických charakteristik jedné i druhé přirozenosti a podstaty, jež vstupují do jediné osoby, majestát přijímá pokoru, moc slabost, věčnost smrtelnost." Tomus ad Fl., 3; in: M. Simonetti, Il Cristo - 2, 427.

     [7]„Jeden a týž, který je pravým Bohem, je rovněž opravdovým člověkem ... a jako božství se nemění smilováním, tak ani člověk není změněn důstojností." Tomus ad Fl., 3; in: M. Simonetti, Il Cristo II, 426-427.

     [8]Srov. A. Grimeier, Ges— il Cristo nella fede I/2, 942-943.

     [9]Tomus ad Fl., 5; in: M. Simonetti (a cura di), Il Cristo II, 432-433.

     [10]Výše uvedené historické údaje pocházejí z G. Alberigo, Storia dei concili, 85-93.