Houška, Petr Alk. OFM

V druhé kapitole Matoušova evangelia čteme o cestě mudrců od východu do Betléma. Je tam jakoby v umělecké zkratce načrtnuta cesta vnitřního lidského hledání, lidského tíhnutí ke světlu, ke Kristu, který vstoupil do dějin lidstva jako jeden z nás, aby nám dal účast na svém božství. Putování mudrců naznačuje cestu víry, cestu, která nebývá bez obtíží, krizí a zkoušek. Mudrci z druhé kapitoly Matoušova evangelia zastupují poutníky všech dob, kteří na duchovních cestách hledají stále větší přiblížení ke Kristu. Je to pohyb, který na počátku dějin spásy začíná Abrahámem, když vyšel z domu svého otce a šel do neznáma, pohyb, který se dosud v lidstvu děje, jenž není nikdy skončen.

„Viděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se přišli poklonit,“ říkají o Kristu mudrci. Co všechno je v těchto slovech! Jaká podobnost s povoláním Abraháma! Pro orientální hvězdopravce nebylo jistě nic zvláštního pozorovat hvězdy, ale zde se jedná o něco víc: zde přistupuje k vidění vnitřní osvícení a impuls k cestě. Bůh hýbe vším  dle přirozenosti, jak se na to odvolává i Arnošt Hello ve svých Podobiznách svatých. Cholerik Šavel byl obrácen bleskem, filozof Augustin knihou a mudrci-hvězdopravci nebeským úkazem. Ve starověku, a zvláště v Orientě, bylo běžné spojovat objevení nové hvězdy s narozením člověka. Zde však byla u mudrců bezpochyby i jakási průprava: snad znali některé starozákonní prorocké svitky, jež Židé v rozptýlení-diaspoře zanesli do pohanských zemí. Snad znali i Bileámovo proroctví o hvězdě, která vyjde z Jákoba (Nm 24,17). Vnitřní osvícení, jehož se mudrcům dostalo, bylo vlastně povoláním k víře a oni toho povolání uposlechli. I jejich krok se dá lidsky vzato přirovnat ke skoku do prázdna, vždyť v očích svých kolegů a příbuzných snad platili za pomatence, avšak oni se odhodlali k riziku, „vsadili na Boha“. To je odpověď víry. Opačné stanovisko hodnotí apoštol Pavel, když píše: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha, jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit pouze Duchem (1 Kor 2,14).

Cesta mudrců byla obtížná – snad na velbloudech nebo jiných zvířatech, vedla pouštěmi. Ve dne horko, žízeň, úpal, v noci chlad. Bylo třeba mít se na pozoru před dravými zvířaty i lupiči. A kromě toho po mnoho dní ztratili z očí zářící hvězdu, která byla impulsem k jejich cestě. Snad kolikrát na ně útočila i malomyslnost, pochybnosti: zatoužili v duchu po bezpečí domova, lekali se neznáma, do duše se vkrádala jako pokušení myšlenka: Udělali jsme správně, že jsme se vydali na cestu?

A v Jeruzalémě je čekalo další zklamání: domnívali se, že celé město bude vzhůru a bude nadšeně zpívat narozenému králi a zatím – jejich příchod způsobil spíše úlek, zvláště u podezíravého loutkového vládce Heroda, který seděl na trůnu jen z milosti římských okupantů a chvěl se žárlivě o své žezlo. Vyjednávání s tímto licoměrníkem, který na jedné straně se chce jakoby zavděčit cizím hostům, ale na druhé straně už osnuje nekalé plány na likvidaci narozeného dítěte, nebylo jistě pro mudrce příjemné, i když ještě ani zdaleka Heroda hned neprohlédli. Avšak vycítili, že něco není v pořádku.

Jak velikou vzpruhou byla pro ně hvězda, kterou znovu spatřili, sotvaže vyjeli z Herodova paláce! Byla to hvězda jejich povolání, hvězda, kterou spatřili na východě. „Zaradovali se nesmírnou radosti.“ A teď už je hvězda neopustí, dokud je nedovede k místu, kde je Dítě na klíně matky. Hvězda šla před nimi, měli ji stále na očích, když se z Jeruzaléma vydali jižním směrem k Betlému. Zanedlouho jsou pak u cíle a tam už je jenom adorace, klanění, obětování darů. A konečně Boží zásah obrátí jejich kroky jinou cestou, když se mají vracet, protože Herodovy nástrahy mají být zmařeny.

Toto se nějak promítá do života každého z nás. Především se nám dostalo povolání k víře. U mnohých byla předpokladem věřící rodina. U leckterých tomu bylo jinak. Boží cesty jsou různé. Zvykovost prostředí může sice člověka nést jakoby s proudem, ale to by bylo málo. K otázce víry musí každý zaujmout své vlastní, osobní rozhodnutí, své stanovisko, je třeba dát Bmmrohu kladnou odpověď. U mnohých to může být na prahu dospělosti nebo v jiném rozhodujícím okamžiku. Člověk žijící průměrným náboženským životem může časem dostat od Boha pozvání k životu plné víry a lásky. Tomu říkají duchovní spisovatelé „druhé obrácení“. Nebývá jednorázové, ale stále se děje. Bůh volá stále. Hospodinovo milosrdenství se obnovuje každého rána, jak říká prorok (Pláč 3,23). Denně nám dává Bůh milost obrácení, abychom se mu plněji dali.

Přitom Bůh tříbí naši víru zkouškami, které dopouští. To je naše cesta pouští. Na počátku Bůh táhne za srdce. Vše, co je duchovní, upoutává, naplňuje nadšením, vyvolává zbožné city, modlitba – i vnitřní – se daří. Zakoušíme, jak sladký je Pán. Pro začátečníka je to nezbytné. „Ukaž dítěti pamlsek – a poběží k tobě,“ píše sv. Augustin. Ale Bůh nedává cukru přespříliš. Postupně by nás to zkazilo, hovělo by to naší sebelásce, upadli bychom do duchovní pýchy. Snad bychom potom říkali jako farizeus v Kristově podobenství: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci, nebo jako tamhleten celník (Lk 18,11).

A tak na duši přichází doba, kdy hvězda se ztratí z očí a člověk je jakoby ponořen do tmy. Duchovní spisovatelé, zvláště sv. Jan od Kříže, to nazývají mystickými nocemi. Takový stav může být ovšem zaviněn i nevěrnostmi, ale u věrných duší, které usilují o svatost, je to něco, co přijít musí, co patří k řádným prostředkům duchovního růstu.

Není zde na místě pojednávat o těchto stavech a jejich rozdělení. Stačí uvést, že Bůh jimi působí k očištění našich smyslů i našeho ducha od všeho nezřízeného, co brání dokonalému sjednocení s ním. Vnitřně to může být silný pocit vyprahlosti, neútěchy, kdy všechna duchovní sladkost člověka opustí, kdy modlitba se stane jakoby suchým, okoralým chlebem. Člověku se může v takovém stavu zdát, že je od Boha opuštěn, jak tomu bylo například u sv. Terezie Velké, která trpěla takovým stavem patnáct let, ale přesto vytrvala. Kolikrát se k tomu všemu mohou přidružit i zkoušky zvenku: vzpomeňme na mudrce cestou pouští a na jejich situaci v Jeruzalému! Může přijít nemoc, pronásledování, osočování. Kolik toho svatí zakusili! V knize  Staveniště Evropy vzpomíná francouzský kněz Henri Perrin, jak na Květnou neděli seděl na betonové podlaze nacistického vězení a snažil se prožívat počátek Svatého týdne v těchto těžkých okolnostech. Avšak utrpení bylo tak silné, že – jak píše – nebylo lehké je snášet, natož obětovat.

I Kristus – ve všem nám podobný kromě hříchu -, vzal na sebe pro naši spásu stav opuštěnosti a vrcholné neútěchy na kříži, v umírání. „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“ (Mt 27,46)? Tehdy jeho lidská přirozenost byla obnažena až do kořenů.

Mystičtí autoři píší, že v těchto tzv. nocích, jimiž duše prochází, nezbývá jí nic jiného než víra, jediná jistota, které se duše drží. Ovšem víra je v tomto případu přirovnána jakoby k temnému světlu – vždyť hvězda nesvítí. Snad bychom to mohli přirovnat k situaci člověka v temném tunelu, na jehož konci tuší světlo, případně to světlo probleskuje.

Vemni těžké zkoušky ovšem uchystal Bůh jen pro velké duše, povolané k veliké svatosti. Je to podobně jako u sportovců: čím lepší, nadějnější sportovec, tím větší zátěž musí unést. Když prý Michelangelo tesal z hrubého kvádru svého nezapomenutelného Mojžíše, kámen pod údery jeho dláta skřípal a drolil se, jako by se stavěl na odpor. Avšak umělec vášnivě zaujatý svým dílem volal: „Vydrž, bude z tebe Mojžíš!“

Každá krize, každá noc přivádí člověka, je-li to období dobře protrpěno a překonáno, k lepšímu, hlubšímu poznání Boha. Hvězda se zjeví v novém, plnějším lesku. I mudrci se zaradovali nesmírnou radostí, když jim nebeský úkaz znovu zazářil.

Lidstvo zvláště v uplynulém století bylo vícekrát sváděno na falešné cesty nepravými znameními. Dokonce básník Stanislav Kostka Neumann v jedné své básni psal o vůdčí hvězdě, která prý je pravdivější než ona betlémská. Ve škole jsme se učili těmto veršům. Kam tato hvězda dovedla lidstvo, je známo.

Ať už pro hvězdu mudrců z Matoušova evangelia nalézáme i přirozené vysvětlení, například Koperníkem vypočítanou konjunkci Saturna s Jupiterem, nebo ji budeme považovat za úkaz čistě zázračný, je to hvězda vedoucí ke Kristu, který je smyslem a pánem dějin, Pravda sama. Je nepodstatné, zda Bůh ke svým plánům použije přirozený úkaz, snad umocněný ve své účinnosti a rozsahu, aby s ním spojil vlití nadpřirozených milostí, či zda způsobí něco, co se zcela vymyká přirozenému řádu věcí. Vždyť Bůh je pánem jak řádu přirozeného, tak nadpřirozeného.

V liturgické modlitbě na slavnost Zjevení Páně modlí se církev od nepaměti: „Bože, tys přivedl mudrce, kteří šli za světlem hvězdy, k poznání tvého jednorozeného Syna; doveď i nás, kteří tě poznáváme světlem víry, k blaženému patření na tvou slávu…“

Petr Alcantara Houška OFM

Text pod obrázkem:

Adorace tří králů ze Zlatých Moravců, tempera, okolo r. 1435-1440. Bratislava, Slovenská národní galerie