Život modlitby – I. část
Corriveau, John OFMCap.
(výběr z tématického okružního listu generálního ministra bratří kapucínů)
Zdá se mi, že myšlenky obsažené v tomto listu jsou natolik obecné, že mohou být po patřičném přizpůsobení inspirací pro každého, kdo to s životem modlitby myslí vážně. Za slovo bratr si pochopitelně můžeme bez potíží dosadit i slovo „sestra“.
Motto: A vždy v sobě budujme dům a příbytek pro toho, který je Pán Bůh všemohoucí,
Otec i Syn i Duch svatý (NepŘeh XXII, 27)
Osobní modlitba bratří
Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9,29)
Milí bratři a milé sestry: Ježíš, doprovázen Petrem, Jakubem a Janem, sestupuje z hory Proměnění, na které kontemplativně spočíval pohledem na slávě svého Otce. Petr, Jakub a Jan kontemplativně spočívali pohledem na slávě Boha, která se odrážela v Ježíšově tváři. Petr vykřikl: Mistře, je dobře, že jsme tady. Uděláme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi (Mk 9,5). Bezprostředně po tomto intenzivním zážitku bratrství a kontemplace musí však čelit dramatické scéně: skupina tvořená zákoníky, farizeji a davem obklopila Ježíšovy učedníky a diskutovala s nimi. Předmětem této diskuse je vyděšený chlapec, který je němý a posedlý zlým duchem: Když ho popadl, srazil ho k zemi a on měl pěnu na ústech, skřípal zuby a strnul (Mk 9,18). Komentátoři Písma svatého se shodují v tvrzení, že tento němý chlapec představuje společnost, které chybí Boží slovo. Chlapec představuje sílu a idealismus současných společností. Velmi významná je skutečnost, že Marek volí [obraz] hošíka posedlého zlým duchem k tomu, aby popsal naši společnost zmítanou a sužovanou zlými duchy etnických válek, mravního úpadku a skrblictví, protože takový chlapec je zcela přirozeně předmětem nikoli odsouzení, ale soucitu. Během sestupu z hory se Ježíš po Proměnění něžně obrací na chlapce: Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji: Vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej! (Mk 9,25). Ježíšův pohled spočinul na hošíkovi a symbolicky na srdci společnosti, které chybí Boží slovo. Poznámka, kterou pronese k učedníkům, to jen potvrzuje: Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou. Jedině modlící se společenství má moc vstoupit do společnosti, které chybí Boží slovo!
Budete mými svědky (Sk 1,8)
První kapitola Skutků apoštolských ukazuje, že existuje podstatné pouto mezi Duchem svatým a svědectvím světu o zmrtvýchvstání: „Dostanete sílu od Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Kapucínské Konstituce popisují sv. Františka takto: „Byl plný Ducha svatého“ (Konst. 6,1), „podněcován Duchem svatým“ (Konst. 144,3) a „inspirován Duchem svatým“ (Konst. 8,2). S odvoláním na Skutky apoštolské Konstituce takto popisují jeho a naše poslání v církvi: „Tentýž Duch podnítil i svatého Františka a jeho apoštolské bratrstvo, aby v naléhavých potřebách své doby věnovali všechny své síly církvi, aby jí pomohli plnit její poslání zvláště mezi těmi, kteří nejvíce potřebovali uslyšet evangelní poselství“ (Konst. 144,3). Členové tohoto bratrského společenství jsou „shromážděni Duchem svatým v tomtéž povolání“ (Konst. 11,3), jsou „vedeni Duchem svatým“ k budování církve (Konst. 109,1) a stále jsou „obnovováni Duchem svatým“ (Konst. 182,3).
To, bylo řečeno o sv. Františkovi a o bratrském společenství, platí však také o každém jednotlivém bratru. „Veden Duchem svatým“ poznává Krista a je veden k Otci (Konst. 1,2). Duch svatý učí jak zachovávat Řeholi a Konstituce (Konst. 7,3). Konstituce shrnují život a svědectví menšího bratra těmito slovy: „Usilujme, abychom … po ničem jiném netoužili, o nic jiného neusilovali a v ničem jiném neměli potěšení, než následovat Ducha Páně a jeho svaté působení, aby v nás vždy mohl mít zalíbení. Tak budeme bratry opravdu chudými, tichými, žíznícími po svatosti, milosrdnými, čistými srdcem, a konečně takovými, skrze něž svět pozná Boží pokoj a dobrotu“ (Konst. 44,4).
Svědectví a kontemplace
Skutky apoštolské svědčí také o tom, že existuje nejen vzájemný vztah mezi Duchem svatým a svědectvím, ale také mezi svědectvím a kontemplací: Zřetelně to vyplývá z kritéria zvoleného pro volbu Jidášova následníka ve sboru apoštolů: „Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,21-22). Pavel VI. vysvětluje jejich motivaci takto: „Současný člověk raději naslouchá svědkům než učitelům, nebo, jestliže naslouchá učitelům, pak proto, že jsou svědky… Církev tedy bude evangelizovat svět především svým chováním, svým životem, tj. prožívaným svědectvím věrnosti Pánu Ježíši“ (Evangelii nuntiandi, 41). Svědek je mnohem víc než jen odborník na Ježíšovo učení; je to člověk, který učinil důvěrnou zkušenost s Ježíšovou osobou. Abychom se stali svědky, je nejvýš důležité [zkoumat] kontemplativním pohledem jak se Ježíš chová k lidem, jak trpí, aby naplnil vůli Otcovu, jak hluboké je jeho soucítění s lidským utrpením. Tak jako Petr, Jakub a Jan na hoře Proměnění, i svědek musí nejprve kontemplativně spočívat na Boží slávě, která se odráží na Ježíšově tváři.
Kontemplace, která vede ke svědectví, je darem Ducha svatého a je pramenem a inspirací řeholního povolání: „Modlitba k Bohu jako opětování lásky začíná v nás dotekem Ducha svatého, jímž vnitřní člověk naslouchá hlasu Boha, který mluví k srdci. … Proto tedy skutečně synovským je náš rozhovor s Otcem tehdy, když žijeme Krista a modlíme se v jeho Duchu, který v našem srdci volá: Abba, Otče!“ (Konst. 45,1.5). Duch svatý vytváří tedy svědky prostřednictvím kontemplace. Tento prvek zdůrazňuje i papež Jan Pavel II. ve Vita Consecrata. Událost Proměnění zde komentuje takto: „Otcova výzva v okamžiku extáze vybízí tři učedníky, aby do Krista vložili všechnu naději a učinili ho středem svého života. Tento hlas z nebe dává nový rozměr pozvání, s nímž se sám Ježíš na počátku svého veřejného působení na ně obrátil, aby ho následovali, vytrhl je z každodenního zaměstnání a přitáhl je do své blízkosti“ (VC 16).
Svědectví se rodí z kontemplace. Nebyla snad právě tato skutečnost již od počátků u základů kolektivního vědomí našeho bratrského společenství? Evropské státy v období, které následovalo po Reformě, procházely krizí své křesťanské identity. Díky kapucínskému bratrskému společenství se i v 16. století podařilo Božímu slovu proniknout do tehdejšího typu společnosti. První bratrská společenství se ve svých odlehlých poustevnách oddávala kontemplaci: Tento druh ďábla nemůže být vyhnán ničím jiným než modlitbou (Mk 9,29). Toto je svědectví dějin našeho Řádu; toto je věčná výzva bratrským společenstvím, která dnes chtějí znovu přinést Boží slovo společnostem, jež zakoušejí jeho chybění.
Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte! (Mk 9,7)
Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte!. Tato slova vyjadřují motiv přítomnosti apoštolů na hoře [Proměnění], závěr jejich zkušenosti a současně shrnují i účel kontemplativní modlitby. V závěru Petrovy řeči v den Letnic čteme: Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali (Sk 2,36). Židé dokonale pochopili důsledky tohoto šokujícího tvrzení: Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Konejte pokání! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista…“: nechte se soudit Ježíšem Kristem a podrobte se mu! A toto je důsledek onoho podrobení: A jako dar dostanete Ducha svatého (Sk 2,38). Toto je cesta pravého učednictví.
Petr zakusil toto všechno osobní zkušeností. Ihned poté, co se uskutečnilo zjevení: Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte!, Ježíš začal upřesňovat, jaké bude Petrovo poslání. Když sestupovali z hory, Ježíš se poprvé zmínil o své smrti na kříži, která ho čeká. Kontemplativní spočinutí na Ježíšově tváři proměněné na hoře bude následováno kontemplativním spočinutím na člověku bolesti v Getsemanské zahradě, na Kalvárii a trojitým vyznáním víry u Galilejského moře: Šimone, synu Janův, miluješ mne více než tito? (Jan 21,15). Tato událost připravovala Petra na zkušenost Letnic. Myšlenka naslouchání a svědectví je přesná a dobře definovaná: Nechte se soudit Ježíšem Kristem a podrobte svůj život Ježíšovu soudu a dostanete Ducha svatého.
Věrnost této cestě naslouchání dovolila Františkovi prohlásit s jistotou: „Nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia“ (Záv 14). Tato vroucí touha podřídit své srdce a život svatému evangeliu je u kořenů našeho povolání: „Za všech životních okolností žijme podle evangelia jako podle nejvyššího zákona, vytrvale se věnujme četbě slov spásy, a jako blahoslavená Panna Maria uchovávejme je v srdci, abychom tím, že svůj život stále utváříme podle evangelia, ve všem rostli v Krista“ (Konst. 1,6). Z tohoto důvodu vnitřní modlitba, která je „duchovní učitelkou bratří“ (Konst. 52,6), byla vždy základním rozměrem věrnosti našemu povolání a naší službě Božímu lidu. Evangelium dříve zazáří v našich srdcích než na naší tváři: „Proto vytrvale chvalme Boha a rozjímejme o jeho slovech. A stále více se rozněcujme k tomu, abychom svou činností radostně probouzeli v lidech lásku k Bohu. Tak bude celý náš život modlitby plný apoštolského ducha a všechna naše apoštolská činnost bude formována duchem modlitby“ (Konst. 13,4-5). Sama modlitba je skrytým působením lásky; proto se musíme naučit takovému způsobu práce, který bude proniknut duchem modlitby.
Když Konstituce hovoří o vnitřní modlitbě, nezačínají pojednáním o rozličných metodách, ale každodenním snažením víry! „Je velmi důležité vtisknout si do svědomí, že osobní modlitba je velmi potřebná pro život. Každý bratr, ať je kdekoli, má si dopřát dostatek času na denní vnitřní modlitbu, např. celou hodinu“ (Konst. 53,2). Abychom vyplnili příkaz [nebeského] Otce: Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte!, je nutné vystoupit na horu s Pánem; tak jako prorok Eliáš hledat svůj Choréb, zdržovat se na hoře před Hospodinem a očekávat jeho příchod u vchodu do jeskyně (1 Král 19,11-13).
Často se však, bohužel, stává, že se pod záminkou práce vyhýbáme cvičení se ve vnitřní modlitbě, jakoby práce a modlitba byly dvě neslučitelné skutečnosti! VI. plenární rada Řádu nás učí, že „Práce je přínosem při zdokonalování díla stvoření, je dobrodiním pro společnost, sjednocuje společenství a realizuje osobu. … Františkánská tradice viděla vždy práci jako milost“ (Návrhy VI. PRŘ 14-15). Poněvadž jak modlitba tak i práce jsou milost, jedna nesmí bránit druhé. Jeden duchovní vůdce mi kdysi pomohl smířit modlitbu s prací: když jsem mu vyznal svou neschopnost naučit se vnitřní modlitbě, on se mě zeptal, jaký aspekt mé služby je pro mne největším zdrojem radosti a energie. Bezprostředně jsem odpověděl: „Kázání!“ Jeho rada byla následující: „Tedy učiň předmětem své modlitby své homilie! Touha darovat druhým Boží slovo jí dá tryskat z tvého srdce a tvé kázání bude prostoupeno Duchem svatým!“ Naše Konstituce doporučují: „V duchu svatého evangelia zvláštním způsobem uctívejme a věřícím hlásejme tajemství Kristova lidství…“ (54,2).
Byl jsem svědkem ještě jiného rozměru téže skutečnosti, když jsem potkal jednoho ministra provinciála. Jako základní prvek své služby provincii si předsevzal, že se bude snažit každý den hodinu adorovat před Nejsvětější svátostí: Dennodenně ve své modlitbě jmenovitě vzpomínal na každého bratra. Tak jako horlivost o dům Izraele vedla Eliáše na horu Choréb, tak služba tohoto ministra provinciála jeho bratřím jej vedla především k modlitbě. Naše horlivost pro hlásání Kristova evangelia nás může podobně vést na horu Proměnění, abychom naslouchali oněm slovům, která budou proměňovat nejen náš život, ale i naši službu: Toto je můj milovaný Syn; toho poslouchejte!