Houška, Petr Alk. OFM

„Duch Hospodinův naplňuje zemi, on, jenž všemu dává řád, zná každou myšlenku,“ čteme ve starozákonní knize Moudrosti (1,7) a zpíváme v liturgii. Ve Starém zákoně nebylo ještě zjeveno tajemství Trojjediného Boha, bylo nanejvýš tušeno v nepatrných náznacích. Lépe řečeno: my, poučeni novozákonním zjevením, čteme-li Starý zákon, dovedeme tyto náznaky vytušit. „Duch Hospodinův“ není tedy chápán ve Starém zákoně jako numericky odlišná osoba. Nehledě k tomu, že v hebrejštině je stejný výraz pro vanutí i pro ducha – „ruah“. Duch Boží na počátku stvoření vznášející se nad propastnou hlubinou vod (Gn 1,2) uspořádává chaos, vdechuje život tvorstvu. Své dílo neponechává v osamocení, odkázané na vlastní síly a vlastní moc, ale v lásce se k němu přiklání.

Působení Ducha Božího proniká vesmír a dějiny. Teprve Kristus v plnosti času jej zjeví jako osobu, která je pojítkem lásky mezi Otcem a Synem. Duch svatý je neuchopitelný, ale projevuje se postupně ve svém jednání, v osobách Starého zákona, v nichž působí, ve starozákonních institucích a nakonec po Letnicích plně v Kristově církvi.

Sám Pán Ježíš přirovnává působení Ducha svatého k vanutí větru, když říká v rozmluvě s Nikodémem: „Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“ (Jan 3,8).

Činnost Ducha svatého je tedy možné vystihnout pomocí symbolů, které nacházíme už ve Starém zákoně a jejich plný význam objevujeme v tajemství Krista a církve.

Symbolem Ducha svatého je především voda. Připomeňme si opět výroky Pána Ježíše z Janova evangelia: „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království“ (Jan 3,5). „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije. Kdo věří ve mne, proudy vody živé poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kdo v něho uvěřili“ (Jan 5, 38.39). „Voda, kterou dám, stane se pramenem vyvěrajícím k životu věčnému“ (Jan 4,14).

Symbolem Ducha svatého je i olej. Sloužil k pomazání kněží, proroků a králů. Dlouhá řada „pomazaných Páně“ – králů vyvoleného národa – ústí ke Kristu, o němž zpívá mesiánský žalm 45, že byl „pomazán olejem radosti“. Sám Ježíš v nazaretské synagoze odkryl, že se na něm naplnilo Izaiášovo proroctví, neboť Duch Boží jej pomazal a poslal, aby zvěstoval radostné poselství spásy a vysvobození (srov. Lk 4,18-19).

Dalším symbolem Ducha svatého je oheň, naznačující očisťující a stravující lásku. Jan Křtitel předpovídá, že Mesiáš bude křtít Duchem svatým a ohněm (Lk 3,16), Kristus přichází, aby uvrhl na zem oheň (Lk 12,49), a o Letnicích sestoupí Duch svatý na učedníky v podobě plamenů (Sk 2,3-4).

Duch svatý se projevuje také jako zářící oblak Boží slávy, doprovázející ve Starém zákonu Boží zjevení, v Novém zákonu se zmiňuje při Kristově proměnění na hoře Tábor.

Je také pečetí, kterou nese Kristus Bohočlověk a již vtiskuje Duch svatý pokřtěným na znamení podobnosti s Kristem.

Liturgický hymnus nazývá Ducha svatého „prstem Otcovy pravice“ a Pán Ježíš při jedné příležitosti říká: „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království“ (Lk 11,20). A apoštol Pavel píše Korinťanům: „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby  a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého ne na kamenných deskách“ – jako kdysi Desatero – „nýbrž na živých deskách lidských srdcí“ (2 Kor 3,3).

Pro ikonografii je nejznámější symbol Ducha svatého holubice, v jejíž podobě podle svědectví evangelií sestoupil na Ježíše Duch svatý při křtu v Jordánu a Jan Křtitel o tom vydal svědectví.

Duch svatý je velmi úzce spojen s Kristovým vykupitelským dílem. Připravoval jeho příchod, když „mluvil ústy proroků“ a byl přítomen v mojžíšské bohoslužbě, vzbuzoval v lidských srdcích touhu po Mesiáši, posvětil v prvním okamžiku početí Kristovu Matku, byl původcem Kristova vtělení, když „zastínil“ Pannu Marii, a spolupůsobil v celém Ježíšově životě až po jeho smrt a zmrtvýchvstání. Pán Ježíš Ducha svatého svým věrným přislíbil a nakonec vylil na ně jeho plnost.

I my všichni jsme pod vlivem Ducha svatého, vyjádřeno přirovnáním: v magnetickém poli jeho působení. Záleží ovšem na naší vnitřní dispozici.

úžasnou skutečnost vyjadřují Kristova slova:  „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jan 14,23). A o něco dále čteme: „Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26).

Dogmatická teologie učí, že duše spravedlivého člověka je chrámem Nejsvětější Trojice. To znamená, že člověk má účast na překypujícím, nekonečném vnitřním životě Boha, že je zbožštěn. Je to možné skrze milost posvěcující. V čem spočívá vnitřní život Trojjediného Boha, který se do nás vylévá? V tom, že Otec se věčně pozoruje ve svém dokonalém obraze, ve Slově, tedy v Synu, a Slovo je radostně uchváceno krásou Otce, a z této společné extáze vychází oheň lásky Duch svatý. „Láska Boží je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán,“ píše apoštol Pavel (Řím 5,5).

To vše získáváme už svátostí křtu, ale biřmováním se to umocňuje, dostáváme „pečeť daru Ducha svatého“. Písmo svaté rozlišuje sedmero darů Ducha svatého: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží. Jsou to nadpřirozené vlité schopnosti vždy provázející milost posvěcující, schopnosti, které nám umožňují nechat se vést Duchem svatým. Kromě těchto darů nadpřirozených existují také dary, kterým říkáme mimopřirozené neboli charismata. Dostávají je pouze někteří, a to pro dobro druhých, nikoliv pro vlastní spásu, a rovněž nejsou tyto dary potvrzením osobní svatosti - neváží se nutně na osobní svatost. I Kaifáš prorokoval v Duchu svatém, protože byl veleknězem, byť nehodným, jak o tom svědčí evangelista Jan v 11. kapitole svého evangelia. Apoštol Pavel píše o mimopřirozených darech v 1. listu ke Korintským: „Jednomu je skrze Ducha svatého dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působní jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce“ (1 Kor 12,8-11).

V prvotní církvi byl výskyt těchto darů častý; bylo to prospěšné pro rozšíření víry. Ale už tehdy si mnozí věřící vážili více takových darů, které více bily do očí a vznikala jakási rivalita, předhánění se, což bylo krajně nezdravé. Proto apoštol Pavel to musí usměrňovat: „Bůh v církvi jedny ustanovil za  apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy? Mají všichni dar uzdravovat? Mají všichni schopnost mluvit ve vytržení rozličnými jazyky? Dovedou všichni vykládat? Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě vzácnější cestu: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (1 Kor 12,28-13,1).

Máme dnes různá letniční hnutí. Nic proti nim, pokud zůstávají na půdě církve a vycházejí ze solidního věroučného základu. Je však třeba se varovat úskalí exaltovanosti, případně fanatismu. Podle slov apoštola Pavla je třeba zkoumat, jakým duchem se co děje: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha,“ nabádá zase apoštol Jan (1 Jan 4,1). Duch svatý je duch jednoty, ne duch rozdělení, Duch svatý nevnáší neklid a zmatek, Duch svatý vychovává k pokoře. To jsou jisté známky rozlišování.

Aktuální otázka je obnova v Duchu svatém. Tato obnova předpokládá, že se člověk plně otevře působení Ducha svatého a nechá se přetavit jeho láskou. K obnově Duchem svatým je třeba neustále pečlivě očišťovat své srdce nejen od hříchu, ale i od nedokonalostí, od náklonností, od vlastní vůle. Je třeba pečovat o co největší čistotu  úmyslů a motivací při konání objektivního dobra a při realizování objektivních ctností. Nezakládat si na tom, co konáme dobrého, nedělat to pro vlastní uspokojení, ale jedině ke cti a slávě Boží, netoužit po ničem, jen po spojení s Ježíšem skrze Ducha svatého. To vylučuje jakýkoliv druh duchovního sportu, tak zvané skutkaření. Láska nepočítá, pravice neví, co dělá levice - to je svatodušní proměna člověka.

                                                                                                          Petr Alk. Houška OFM