Zamyšlení nad františkánským chápáním bratrství
Matějka, Pacifik OFMCap.
Lidské bratrství vzniká ze skutečnosti, že se někdo narodí z téže matky a téhož otce. Takto se dá mluvit o sourozencích i u zvířat. Jedná se však o bratrství založené čistě na faktu zplození. (V naší době musíme kromě toho ovšem vzít v úvahu, že už nejen u zvířat, ale i u lidí se stále častěji setkáváme se sourozenci, kteří mají společného jen jednoho z rodičů). Kromě pokrevní příbuznosti je toto bratrství charakteristické také tím, že bratry a sestry si nevybíráme. Jsme postaveni před úkol přijmout je. Tím se bratr či sestra liší od přítele, kterého si svobodně volím, a mohu ho tedy odmítnout. Opačným pojmem k bratrství je cizost. Cizinci jsou ti, s nimiž nesdílíme ani pokrevnost ani vlast. Charakteristickým znakem pokrevního bratrství je solidarita v životě i ve smrti.
Křesťanské bratrství vzniká ze skutečnosti, že Bůh je naším společným Otcem. Takto jsme jeden druhému dáni za bratry a za sestry. V tomto smyslu tedy, jestliže přijímáme Boha jako Otce, musíme přijímat i ostatní lidi jako bratry a sestry.
Nakonec je třeba mluvit ještě o františkánském bratrství. To má oproti bratrství křesťanskému navíc v sobě rys svědectví před církví a světem. Tak jako Boží Syn přijal na sebe lidství, aby všem lidem vrátil ztracený dar Božího života v nich, tak sv. František volí způsob života nazývaný bratrství, aby každému tvoru na této zemi vrátil lásku k Bohu jakožto Otci a radost z toho, že my všichni navzájem jsme bratři a sestry. Františka skutečnost, že nevýslovně miloval Krista, vedla k tomu, že intenzivně a vědomě choval a pěstoval v sobě bratrské smýšlení vůči všem těm, kdo v sobě nesou obraz Boha Stvořitele a byli vykoupeni krví Boha jakožto Vykupitele (srov. VětLeg 9, 4).
Bratrství má souvislost s třemi evangelními sliby: bratrství je výrazem božské lásky v nás. Mít v někom bratra či sestru je totiž darem a milostí od Boha. Tímto darem Bůh dává najevo, že o nás pečuje a že nás miluje. Každý totiž potřebuje nějakého společníka a věrného přítele, který by mu naslouchal a on mu mohl prokazovat službu naslouchání. Skrze bratra či sestru nám Bůh s oblibou zjevuje svou vůli. Poslušnost dobře míněné radě a schopnost ustoupit ve své paličatosti je zvláště dobrou cestou spásy. Zvláštním důvodem františkánského bratrství je skutečnost, že máme tutéž víru v milosrdnou Boží lásku, totéž povolání a totéž poslání a že nám všem je přislíben tentýž věčný život. Ten, kdo se proviňuje proti bratrství, uráží tím Boha, který pociťuje nesmírnou lásku vůči všem svým dětem. Chovat se k někomu jako bratr neznamená pouze neubližovat mu, ale s láskou si navzájem rádi sloužit a jeden druhého poslouchat. Takto chápáno je tedy bratrství výrazem slibu či příslibu poslušnosti.
Bratrství je také výrazem chudoby: kdo je totiž chudý, je nucen při řešení svých problémů usilovat o spolupráci s druhými a případně jim nabízet jako protihodnotu své vlastní dary od Boha; zatímco když je někdo bohatý, nabízí maximálně své vlastní bohatství, a protože o ně nechce přijít, tvoří kolem sebe ochranné valy, které ho oddělují od ostatních lidí. A protože pro člověka je ponižující žít v pocitu závislosti na jiném člověku, stydí se vyjadřovat své potřeby před tím, kdo nemá takové problémy, stává se bohatství příčinou rozdělení. Být bratrem tedy znamená žít v rovnosti. Nejvíce si tuto rovnost a závislost nás všech na Bohu uvědomujeme, když jsme shromážděni kolem stolu Páně. Tam, když se láme eucharistický chléb, tvoříme jedno společenství v Pánu a ti, kteří jsou v nouzi, obohacují svou chudobou ty, kteří jsou schopni jim pomoci, a tvoří tak s nimi jedno společenství.
A nakonec bratrství je výrazem slibu čistoty: protože je svědectvím o existenci rodiny vzniklé plodivou silou Boha (srov. Jan 1, 13). Tato rodina je stejně posvátná jako rodina vzniklá plodivou činností člověka, který předává posvátný dar života přijatý od Boha. A pouta duchovního bratrství tedy nesmí být o nic slabší a o nic méně pevná, než pouta pokrevní.
Pro duchovní bratrství je typické: že dovolujeme bratru nebo sestře, aby vstoupili do našeho života a oni nám dovolují totéž. Předpokladem vzájemné lásky je vzájemná úcta, která nám brání mluvit a jednat s bratrem nebo sestrou hrubě a necitlivě a mluvit za jeho zády tak, jak bychom si nedovolili mluvit před ním nebo před ní. Pomlouvání a setrvávání v nesvornosti jsou těžkým hříchem proti bratrství.
Františkánské bratrství nemůže existovat bez tří prvků: j je projevem bohopocty (Deum colere), k je projevem snahy o kajícnost a stálé obrácení života (facere poenitentiam) l je trvalou výzvou k obrácení a nabídkou alternativního života pro lidi Bohu vzdálené (praedicare poenitentiam).
Bratrství v rámci františkánské rodiny jako celku
Zkusím nyní vyjít z těchto obecných úvah a zamyslet se nad praktickými možnostmi, jak se nabízí v běžném životě našich společenství.
Prvním nadějným místem setkání by se, jak se zdá, mohl stát již existující Institut františkánské spirituality, který, kdyby se jej podařilo lépe právně zakotvit a vytvořit pro něj solidnější zdroj příjmů, mohl by být půdou vskutku interfrantiškánskou. Napadá mě, že než posílat různé příspěvky na různé zahraniční dobročinné a charitativní fondy kdovíkde ve světě, o kterých zpravidla víme jen pár letmých informací z nějakého plakátku, bylo by spíše namístě vzít v úvahu, že sám náš postkomunistický stát je misijním územím. Co kdybychom jako františkáni učinili tento Institut základnou pro františkánské misijní dílo v českých zemích, na kterém by se podle svých možností finančně i personálně podílely zástupci celé františkánské rodiny v ČR?
Je hanebná ostuda, že jiné řády, jejichž členy bychom ve srovnání s františkány a františkánkami pomalu mohli spočítat na prstech všech končetin, mají své vydavatelství a zaplavují trh svou spiritualitou, zatímco my, kterých jsou tu mraky, konkrétně k 1. lednu 2000 to bylo 837 sester a 141 bratří se sliby, nejsme schopni ani zaplatit jednoho až tři lidi, kteří by se starali o zadávání naší literatury do tisku a její distribuci do české obchodní sítě! Zkusme si jen spočítat jak směšně malý by byl příspěvek jednotlivých společenství, rozděleno úměrně podle velikosti, kdyby se měly podělit o financování účelového fondu pro chod takového tiskového sekretariátu!
Jiná oblast jsou františkánské slavnosti. Je mi opravdu smutno, jak odtažitý postoj zaujímají některá řeholní společenství k ryze františkánským světcům! Chápu, že v poslední době se nám svatořečení různých postav minulosti stala mašinérií na běžícím pásu. Je však neomluvitelné, jestliže kvůli tomu ztratíme vztah k úplně všem světcům včetně těch františkánských, jejichž svatořečení stálo mnohdy veliké úsilí. Nechceme-li propagovat všechny, propagujme alespoň některé! Je zřejmě, že jestliže např. sv. Jan Nepomucký nebo sv. Václav či sv. František a sv. Klára a mnozí další se stali tak populární daleko za hranicemi svých zemí, bylo to i proto, že je řeholníci zcela vědomě a systematicky popularizovali, až se stali populární. V jistém společenství jsem zaslechl děsivou větu: „Pro mne je nejkrásnějším svátkem všední den. Ten má pro mne hodnotu. Svátky svatých by bylo lépe, kdyby nebyly!“ Nezbývá tedy než zrušit i slavnost sv. Františka a klanět se všudypřítomné modle sekularismu!
Další zajímavá oblast jsou duchovní cvičení: Schopní exercitátoři nám vymírají jako dinosauři a o nově vysvěcených kněžích se představení mnohdy bláhově domnívají, že nějakým náhlým osvícením Ducha svatého se z nich přes noc stanou sečtělí géniové vyzbrojení poklady duchovních myšlenek a neomylnými zkušenostmi pro vedení duší. Skutečnost je však taková, že mladá generace už knihy téměř nečte a o metodice duchovních cvičení se v podstatě nemluví. Takže ber, kde ber! Na CMTF UP v Olomouci existuje sice kurs pro formátory, jehož součástí je i poučení o vedení duší, ale o metodice přípravy duchovních cvičení se příliš nemluví, a to přitom např. v Římě existují skripta a specializované kursy na univerzitě přímo zaměřené na toto téma. Našel by se někdo, kdo by dokázal nastudovat toto téma a uspořádat podobný kurs na našem území? A když už jsme u duchovních cvičení, proč by je nemohla pořádat třeba i některá schopná řeholnice? Když by šlo jen o to, vyzpovídat zájemce z řad účastníků, k tomu by se již jistě některý kněz uvolil. Nebo by takovou osobou mohl být i vzdělaný laik ze sekulárního řádu. Což mezi námi nejsou lidé vynikající duchovním životem a schopní sdílet se o své zkušenosti s jinými? Pohleďme na jiné spirituality. Tam se to děje běžně a s úspěchem. Koneckonců, proč by tuto službu někdo nemohl v případě úspěchu konat i pro řeholníky? Nemohly by duchovní cvičení mít smíšený charakter? Vztah k ženám má snad každý řeholník vyřešen a není se tedy čeho bát.
Všudypřítomným tématem dneška je rovněž internet. Jistěže některá společenství zatím k počítači cestu nenašla, mnohdy i z principielních důvodů. Vnitřní rozhodnutí těchto společenství je třeba jistě respektovat. Mnohdy však jde spíše o strach před technikou a podceňování významu tohoto nového sdělovacího prostředku. Co kdybychom podpořili vznikající jednotný františkánský portál, na kterém by byly odkazy na existující internetové stránky jednotlivých společenství? Když si uvědomíme, kolik času dnešní mládež věnuje brouzdání internetem a hledání stránek, které jsou po informační stránce něčím zajímavé, stálo by za námahu hledat v našich řadách někoho, kdo by tuto službu elektronické prezentace františkánských myšlenek a třeba i spisů dělal třebas i pro více než jedno společenství. Dost možná se nám zde v jiné podobě vrací výše uvedená myšlenka tiskového sekretariátu františkánské rodiny.
A nakonec něco o liturgii: Vznikl nám po mnoha letech první pokus o sjednocený kalendář, ve kterém, alespoň co do data slavení, došlo konečně ke shodě mezi různými odnožemi františkánské rodiny. Bylo by tak nereálné scházet se alespoň při významnějších liturgických slaveních ke společné mši svaté a třeba i nešporám do některého z kostelů prvního řádu? Ukažme lidem, že jsme jednotní. Ukažme jim, že nám jde o společnou věc. Ukažme jim, že existují světci a liturgická slavení, která mají co říci všem, a tedy i lidem mimo naše společenství. Nebojme se kvůli tomu na jedno odpoledne třeba i zavřít kostel a zrušit pravidelnou mši svatou, která zpravidla stejně není v dané lokalitě jediná! Umějme se spojit a zažít radost z toho, že vytvoříme spojenými silami něco krásného. Kdyby se například spojili zpěvu schopní členové jednotlivých územně blízkých společenství, mohla by se občas uskutečnit krásná zpívaná liturgie Denní modlitby církve, liturgie Porciunkuly, Transitu sv. Františka, sv. Kláry, Narození Páně, Neposkvrněného Početí, sv. Josefa apod. Možná by to šlo i za doprovodu hudebních nástrojů. Existují přece noty k hymnům a na mnohde i k žalmům. Existují krásné zpěvu ke vstupu, před evangeliem a ke svatému přijímání (tj. propria) pro některé františkánské oslavy. Existuje mnoho jiných krásných zpěvů a hudebních skladeb, které by neměly být uvězněny jen v rámci jednoho společenství, ale měly by se šířit a být propagovány.