Primice u Panny Marie Sněžné

Dohnal, Jan M. Vianney OFM

Jsou chvíle krásné, jsou chvíle slavnostní. A jsou taky chvíle neopakovatelné. A toto všechno se naplňuje i v této chvíli. Krása, slavnostnost i neopakovatelnost. Trojice novokněží zde slouží svou první mši svatou.

I když jsme se již zúčastnili třeba i více primicí a mnoha mší svatých,  neopakovatelnost je dána  jejich „první mší svatou“, která je jen jediná v časové bezprostřednosti po přijetí svátostného kněžství. Ty další na ni pak již jen navazují. Výjimečnost této chvíle je pak dána taky samotnou mší svatou. Vždyť každá mše svatá naprosto přesahuje možnosti našeho chápání. Jejím vrcholem je totiž stále přítomná „oběť Kristova“.

Ona není jen jakýmsi odkazem vzpomínky na působení Ježíše Krista, ale skrze ni se nám Boží Syn znovu zpřítomňuje a dává se nám do naprostého vlastnictví. Ten, který tvoří a nese úžasnost vesmíru, nebe a země, člověka i dějin lidstva a který vše směřuje k plnosti a k vrcholu samého nebe, se k nám znovu a znovu sklání, když kněžskou mocí nad eucharistií zůstává stále mezi námi, jak při poslední večeři, v předvečer svého umučení ustanovil, a to skrze chléb a víno a skrze konsekrační slova kněze: Vezměte a jezte … vezměte a pijte … toto je moje tělo … toto je moje krev … to konejte na mou památku.

Proto rozjímat o kněžství je něco,  čemu musí předcházet rozjímání o Bohu a jeho nekonečné lásce k nám, jak se nám dává poznat v Otci, Synu a Duchu svatém, v díle stvoření, vykoupení a oslavení, které stále trvá a promítá se do každého z nás.

Rozjímání o Bohu „pravdivě a s čistým srdcem“ nemůže skončit jinak, než se zamilovat. Boží lásce pak nebudeme moci odolat. A jedním z darů této lásky je právě svátostné kněžství. Čím více ho budeme milovat, tím více budeme poznávat i svou vlastní slabost, nepatrnost a nehodnost, abychom svůj vztah k Bohu žili skutečně pokorně.

A to je též přidáno samotným Stvořitelem do touhy lidské duše, jak říká sv. Augustin: „Bože, nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“

K tomuto hledání, k tomuto směřování touhy srdce nám pak Bůh dává naprostou svobodu, abychom se my sami s plnou zodpovědností rozhodli „pro“ či „proti“ , a taky kterými cestami.

A tak se zdá být až neuvěřitelné, že přes toto moře dobroty a lásky Boží, ve které je  původ a důvod našeho bytí i zaslíbení, které má být odměnou dokonce věčnou a blaženou, se člověk tak často staví zády k nositeli svého štěstí a hledá si jen své slepé cestičky.

ÄŽábel, odvěký nepřítel Boží, se snaží člověka obelstít a triumfovat. Jeremiáš to vystihuje slovy: „Nepřátelské umlouvání mnohých, hrůza ze všech stran … Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm.“ Jistě, i každý z nás má tuto bolestnou zkušenost síly zlého ducha, který se snaží zničit Boží království a pošlapat krásu naší duše. A mnohdy jako bychom zůstávali bezmocní a sami proti skryté strategii pokušení a hříchu.

Ale je zde společenství církve, které nám pomáhá, nás nese a chrání.

A pak je zde kněz. Taky jen člověk slabý a bezmocný, ale povolaný Bohem, jako proroci a  apoštolové, aby svým životem zakotveným v Bohu jako první nesl znamení, kterým prorok Jeremiáš povzbuzuje Boží lid. „Hospodin je se mnou jako silný bojovník.“ Ano, Bůh je s námi.

Tak má kněz jako první svědčit o Boží přízni, které se nám dostává mimořádným působením Boží milosti skrze Ježíše Krista, jak o tom píše apoštol Pavel v listu Římanům.

Každý z nás, i z nás kněží, však zná velmi dobře své slabosti, strachy a úzkosti, které nás svazují a svírají, přestože se nám dostává tak mnoha milostí. Jistě zde vnímáme velký tlak světa a novodobého pohanství, které se stává samozřejmostí současného myšlení a života. Nic není svaté a vpodstatě se všechno může.

Tím větší strach a úzkost nás svírá, čím více se od nás očekává. Proto Ježíš i svým učedníkům na tolika místech říká: Nebojte se. Nebojte se lidí. Dokonce říká až „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou.“ I v těchto Ježíšových slovech můžeme všichni slyšet velké povzbuzení. Ale zvláště velké povzbuzení je zde pro nás, pro kněze.

Kdybychom splynuli s duchem světa, kdybychom nebyli  odlišeni svým myšlením, životem, chováním, ale taky šatem, řeholním rouchem a dalšími i vnějšími znaky, mohli bychom žít ve zdánlivém klidu.

Ale náš život nemůže být jiným než provokací, hlasem a svědomím pro ty, kteří ztratili spojení s Bohem. Náš život má být svědectvím živého Božího slova. S jakým důrazem Ježíš pověřuje své učedníky pro svědectví radostné evangelijní zvěsti: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium, … hlásejte ze střech… Na jejím přijetí totiž velkým dílem závisí naše spása.

A co je časný život pozemský proti věčné slávě Boží? Všechny, i ty nejkrásnější chvíle zde, mizí před Boží svatostí, na které máme mít jednou podíl. Proto je tak důležité vydávat pravdivé svědectví víry. Oslovit může jen vlastní zkušenost víry, která se stává osobním svědectvím, až svátostným kněžstvím, s touhou získat co nejvíce lidí pro Krista.

O takovém svědectví Ježíš dokonce říká velké zaslíbení: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi.“

Aby tato naše veřejná svědectví byla čitelná a přijatelná, musíme si být vědomi, že charisma všeobecného i svátostného kněžství se v prvé řadě musí přenášet do nitra naší vlastní duše. Abychom tak, jak proměňujeme chléb a víno v těla a krev Kristovu,  my sami se nechávali láskou Boží proměňovat a v ní byli šťastní.

Teprve šťastný kněz vydává svědectví, které stojí za to přijmout.

A tak vám, bratři, přeji, abyste nejen zůstali věrni svému povolání a poslání, ale abyste i přes náročnost doby, zkoušky a těžkosti rostli svým ryzím, pravdivým a šťastným kněžstvím, abyste  mohli být oporou mnohých hledajících a strádajících, abyste s velikou trpělivostí lásky hledali a přiváděli ztracené duše, aby každý, kdo se s vámi kdykoliv a kdekoliv setká, se ve vás setkal s Ježíšem Kristem.  Staňte se solí země a světlem světu, abyste jednou dospěli do otevřené náruče Otcovy a v ní spočinuli i s těmi, kterým ukážete cestu k Bohu. Nejenom církev, ale i svět potřebuje kněze. Ale jen kněze hořící vírou, nadějí a láskou.

A jako vám, bratři, děkuji za přijetí vašeho povolání, za odvahu do této těžké doby se stát kněžími, tak vás, kteří zatím hledáte sami sebe či snad již slyšíte jemné Ježíšovo volání, povzbuzuji Ježíšovými slovy: Nebojte se! Pán je naší silou. A my všichni  „modleme se za sebe navzájem, abychom vytrvali“. Protože až věrností se dotvrzuje to, čím jsme. A kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Amen.

Jan M. Vianney Dohnal OFM

homilie při primici tří novokněží v kostele  Panny Marie Sněžné v Praze dne 23.6.2002