Markéta z Cortony

Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

16. Světice je vydána farizejkám

 Ve výši kříže, na němž Markéta visí spolu se svým Pánem, vnímá velmi málo z těchto otázek, a dokáže jen s námahou pochopit spory kolem své osoby. Neboť kolem ní se strkají jako u vchodu do cirkusu nebo při popravě. A jsou to stále tytéž, které by se nejraději nechaly umačkat za požitek být při mučení nebo popravě.

 Jedna dáma, dotčená tím, že sousedé přicházejí do cely světice, kdy se jim zachce, se jednoho dne rozhodne převzít stráž a starat se o pořádek. Známe tento druh důležitých lidí, kteří ňafají kolem všech katolických průvodů, tahle zbožná zadní světla, tyhle procesní mouchy; tahle rasa ještě nevymřela. Dáma se tedy snažila držet v odstupu lidi, kteří světici obklopovali. Avšak jedna z návštěvnic se nad tím velice pohoršila a netrvalo to dlouho, než to dospělo k pustému nadávání.

 Markéta, vytržená křikem obou žen z extáze, pozvala ženu, která za ní chtěla přijít, docela přátelsky, aby u ní strávila noc, a pokusila se odstranit příliš horlivou strážkyni. Bratr Bevegnati nám nezachytil nadávky, které si musela nechat líbit; avšak rozzlobená žena bezpochyby při svém výčtu neopomněla na žádný chybný krok, který Markéta tak často veřejně oplakávala, ani na zavražděného milence, ani nemanželské dítě... Aby zastavila tento příval špíny, rozhodne se světice opustit svou celu a strávit noc u ní; pokorně ji prosí o místo v jejím domě. Jenže ta fúrie, daleká toho, že by ji to pohnulo, odepře ji přijmout.

 Zlomyslnice, které byly v záloze na číhané, měly brzo nalézt příležitost, jak dostat veřejné mínění na svou stranu. Markéta, jež se všeho zbavila, nemohla se obejít bez pomoci služebné. Její tělo bylo nejen vyčerpáno, ale i stráveno extázemi; neboť je to nádoba jejího vlastního těla, kterou Magdaléna rozbila u nohou Páně.

 Tělesná ubohost svatých je v očích křesťanů opravdovou ubohostí. Ne pro svou slabost, ale přes svou slabost jsou svatí. Boží dech sežehne neopatrného tvora, který se mu příliš přiblíží...

 Markéta zasvětila celý svůj život pokání a neměla jiné poslání, než klást své nohy do stop Mistrových. Bylo pak divné, že byla více než kterákoli jiná světice vyčerpána mukami, které končí teprve smrtí? Žena, která jí pomáhala a na kterou byla odkázána, využila z toho pro sebe výhody a zneužila její důvěru.

 Byla pověřena chodit dům od domu, sebrala do menší skleněné nádoby trochu vína, které dostala Markéta předepsáno. Bylo jí přísně uloženo, aby nikdy nenavštívila týž dům víc než jednou za měsíc. Avšak služebnou ani nenapadlo poslechnout: opatřena velkou láhví chodila stále k těm lidem, kteří projevili štědrost, a platila jim historkami na Markétin účet.

 Víc nebylo třeba, aby se do myslí zahnízdila pochybnost. Co bylo platné, že bratr Giunta tu nestydatou osobu vyhnal - pohoršení se nedalo napravit. Konečně, odkud přišla tahle Markéta? I když zrovna nenavazovala zase milostné poměry jako kdysi, tak aspoň upadala stále do určitých výstředností, které se jí v Montepulciano staly zvykem a pro něž dnes její tělesná slabost poskytovala záminku. A leckterá scéna, kterou naivní dušičky pokládaly za působení milosti, mohla být právě tak dobře následkem požívání alkoholu.

 I ti, kdo jí zůstali věrní, začali potají kolísat. Mnozí bratři, snad i Giunta Bevegnati, nebyli už o její svatosti tak docela přesvědčeni. Ještě v ni věřili, když jí odepřeli celu pod hradem jako útočiště, v obavě, že by mohla zemřít mimo jejich dohled a své drahocenné kosti přenechat jiným. Začali si však připouštět myšlenku: Není zde ve hře přec jen nějaká čertovina?

 Tak nyní začala pro Markétu neznámá zkouška, kterou si nevolíme sami, ale kterou pro nás vyhledávají lidé. Všichni svatí učiní zkušenost, že ochota nechat se s Kristem přibít na kříž nestačí, ani si nemůžeme sami zvolit onen zcela zvláštní kříž, který je nám určen.

 V životě každého svatého, ano i v životě každého křesťana, vedle četných křížů, které by si chtěl vyhledat či snášet,  je ten jediný, který se počítá, a který nám zpočátku nebyl ukázán. Občas se odhalí teprve velmi pozdě; člověk musí mít za sebou dusné bouře mládí, aby jej objevil. Zcela pozvolna se vynoří z mlhy vášní. A tu se náhle před námi tyčí to, co se ani neodvážíme pojmenovat. A nám nezbývá nic jiného než rozepjat ruce a položit se na něj.

(pokračování)