XXI. ročník Cyrilometodějské pouti z Levého Hradce na Velehrad - „Radost a naděje pro všechen lid“

Gottfried, Libor OFS, Reichel, František OFS

            O historii této pouti jsme přinesli podrobnou informaci v Poutníku 2/2002. Ale i další ročník, který jsme šlapali od února do srpna v roce 2002, byl velmi zajímavý. Vždyť na Levém Hradci si můžeme doslova sáhnout na počátky křesťanství v Čechách. Je to místo, kam přišli s knížetem Bořivojem z Velké Moravy první misionáři slovanského jazyka a kde kníže se svou manželkou sv. Ludmilou založil první český kostel - rotundu sv. Klimenta. A naše Cyrilometodějská pěší pouť z Levého Hradce na Velehrad, jaksi ve stopách sv. Ludmily, na poděkování za dar víry, který k nám přišel z Velké Moravy i se slovanskou liturgií. Tentokrát tato pouť byla spojena s poutí na Velehrad, kterou v loňském roce s nadšením zahájili moravští poutníci z několika míst na Moravě. Proto přijel autobus moravských poutníků spolu s otcem děkanem Peňázem z Velkého Meziříčí také za námi na Levý Hradec a zahájili první etapy pěšího putování s námi. Přijeli ještě dva římští poutníci P.Marek Dunda a jáhen František Řezníček s několika mladými z Vranova nad Dyjí. Velkou radostí bylo pro nás poutníky, že s námi mohl pouť zahájit svatou liturgií i otec biskup J. Škarvada, náš milý příznivec. Dostali jsme od něj na památku i jím podepsaný pamětní list na zahájení letošní poutě. Ohnivé kázání otce biskupa nás provázelo po celou naši pouť. Mluvil na téma pokoje – „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími“ (Mt 5,10) - toho pokoje, který svět nemůže dát, ale ani vzít. Pokoje, který vychází od Boha, ale jehož nosiči jsme my - křesťané. Kostelík sv. Klimenta byl přeplněn, lidé stáli až v presbytáři a v předsíni i na kůru. Bylo tam přes 150 věřících. Od kostela sv. Klimenta pak pěšky vyrazilo asi 80 lidí (a do cíle dorazilo asi 60 poutníků). Šlo se za procesním křížkem a za praporem Poutě na Velehrad (s obrazem Panny Marie Matky jednoty. Poutníci se též střídali v nesení poutnické hole a „archy“ - tradičních symbolů Cyrilometodějské pouti.

 

 

 

            První etapu jsme zakončili a druhou začali v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Karlíně. O to víc jsme v závěru pouti vzpomínali na otce Cútha a farníky a za jejich problémy se modlili v posledních etapách. Naše další cesta pokračovala III. etapou přes úvaly, které jsou údajným rodištěm našeho prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Na náměstí dnes stojí  jeho socha a náměstí se opět po něm jmenuje. Za komunistů ovšem muselo náměstí nést pokrokovější jméno po jiné slavné rodačce, „národní umělkyni“ Marii Majerové. Na náměstí dnes opět stojí pomník Arnošta z Pardubic z roku 1869. Škody, napáchané komunismem, jsou mnohem hlubší a není možno je napravit jen obnovováním původních soch a názvů ulic a náměstí. Škody na duši národa jsou obrovské. Křesťanství, z něhož kdysi vyšel náš první arcibiskup a jehož projevem jsou všechny ony románské, gotické a později barokně přestavované vesnické kostelíky, znamená sice dodnes jakýsi oficiálně uznávaný „základ moderní evropské civilizace“, ale vytratilo se z duší  dnešních lidí a českého národa, zejména ve středních Čechách. P. Šubrt OFS, místní farář, o tom působivě mluvil ve svém kázání. Mluvil i o dobách, kdy u nás křesťanství začínalo, když první misionáři, následníci sv. Cyrila a Metoděje, museli u našich předků bojovat proti modlám. Ale skutečné, živé modlářství nejvíce bují v naší postmoderní době. Kolik je mocných model, jímž se lidé klanějí a uctívají je a staví do středu svého života a uvažování - moc, peníze, politika, televize, majetek, auto, dům, sláva, alkohol, drogy. A ani křesťané nejsou zcela imunní vůči lákadlům tohoto světa a přikládají jim také často mnohem větší místo ve svém životě, než jim patří. Z tohoto hlediska je křesťanství v Čechách znovu na počátku, znovu musí bojovat proti modlářství a nabídnout lidem místo otroctví hříchu, penězům a modlám svobodu dětí Božích, místo závisti, zloby a nenávisti lásku Boží. Vždyť čím jiným zaujali první křesťané své okolí a čím jiným  je uchvátili a přemohli, než oním: „Hleďte, jak se ti křesťané milují! - Vždyť uprostřed nich skutečně musí být Bůh!" P. Šubrt uzavřel své kázání prostým, ale pravdivým konstatováním, že milovat Boha nemůžeme nikdy dostatečně. Velkou radostí této etapy bylo, že s námi jela na vozíčku naše dlouholetá poutnice Uršula Janků. Cestou jsme prošli i rodištěm sv. Prokopa – Chotouní.

 

 

 

V dalších etapách jsme putovali v počtu 15 – 20 poutníků za modlitby všech tří růženců. V dubnu přes Pečky a Malín u Kutné Hory, v květnu přes Čáslav a Golčův Jeníkov, v červnu pak do Chotěboře a v červenci do Žďáru nad Sázavou. A právě zde jsme navázali 9.8. na setkání mládeže, které zde právě skončilo, a tak s novými silami jsme se vydali v počtu 36 do poutního místa Netín a odtud do Velkého Meziříčí, kde byla v úterý zahájena 2. pouť z Velkého Meziříčí na Velehrad. Vyšli jsme již v počtu 46 poutníků přes Osovou Bitýšku do Tišnova. Moravské etapy byly delší – 33 km, navazovaly na sebe, ale bylo velmi pěkné počasí. V X. etapě z Tišnova přes poutní místo Vranov u Brna až do Křtin nás putovalo 44. Další den jsme se setkali v Račicích s poutníky z Víru, a tak nás do cíle do Milonic došlo 64. Cestou jsme se již modlili za pomoci tlampačů. V Milonicích i na konci další etapy v Buchlovicích se o nás vzorně postarali místní farníci. Rozebrali si nás po rodinách, zajistili nocleh, sprchu i jídlo. Byla to krásná společenství. Z Milonic již šlo do konce pouti až na Velehrad více kněží, kteří za „peletonem“ se zájemci vedli duchovní rozhovory nebo zpovídali.

 

 

 

V předposlední XII. etapě na hoře sv. Klimenta přišel proud poutníků z Vranova nad Dyjí a Znojma a také z Veselí nad Moravou, takže nás do Buchlovic na mši svatou a ubytování dorazilo 239 poutníků. Vše se zvládlo v pohodě. Poslední etapu z Buchlovic na Velehrad absolvovalo 582 poutníků. Závěr pouti na výzvu otce Peňaze šla většina účastníků bosky – jako výraz pokory. Před 11.00 hod. poutníci došli s křížem před baziliku Nanebevzetí Panny Marie. Zde se shromáždili pod mozaikou Panny Marie, Matky Jednoty, a modlili se společně nahlas modlitbu zasvěcení národa Bohu skrze ruce Panny Marie, kterou se tu před lety modlili naši biskupové. Pouť byla zakončena mší svatou ve 12.00 hodin. Zúčastnilo se jí více než 1.000 poutníků.     Bohu díky za to, že jsme se mohli zúčastnit této poutě. Pouť neděláme my, ale pouť pracuje na nás. Je to modlitba pohybem, námaha vynaložená na znamení našeho pokání, naší kajícnosti. O tom především pouť je. A nosíme s sebou v srdci na pouť své bližní, prosby za nás a za celý národ a za všechny farnosti, které procházíme. Promodlujeme kraj, který na víru téměř zapomněl. Jdeme kolem kapliček a křížů, které kdysi naši předkové postavili s vírou a modlitbou. Dokud chodí zemí poutníci, je to země, která má naději. Radost a naděje pro všechen lid - bylo heslo této pouti (upraveno z „Radost pro všechen lid“ (Lk 2,10) kvůli povodním).

            Kéž nás letos přijde ještě více! Přidejte se k nám třeba i vy. Pojďte s námi na Velehrad! Začínáme opět mší svatou na Levém Hradci v sobotu 22. února 2003 v 9.30 hod. Potom vyrazíme tentokrát v I. etapě ke kostelu sv. Františka z Assisi v Praze Chodově.

Libor Gottfried

František Reichel OFS