Jáchym, Radim OFM

František chápe chudobu jako obsáhlý postoj vnitřního člověka, a to tak, že vnější chudoba je výrazem vnitřního, mnohem hlubšího a všestrannějšího postoje.

Aniž bychom se chtěli pouštět do širšího rozboru otázky františkánské chudoby, omezíme se na základní pohled, a tvrdíme, že svým způsobem je chudoba zástupné heslo vyjadřující minoritu, a zdá se, že - aspoň v začátcích a u Františka samého - to, co dnes označujeme výrazem minorita, bylo souhrnně a zjednodušeně nepřesně vyjadřováno jako „chudoba“.

Nedorozumění vzniká především tím, že chudoba svou podstatou je pojem vyjadřující určitý hmotný stav a je chápána jako hmotná chudoba. Můžeme v tomto směru říci, že František (a jeho první bratři) žijí po hmotné stránce opravdu velmi chudě, avšak ve Františkově myšlení vloženém do jeho spisů nezaujímá hmotná chudoba zdaleka tolik místa, jak bychom čekali. Tak už v úvodním ustanovení obou Řeholí se nemluví o životě v chudobě, ale bez vlastnictví. úzkostlivý je František pouze na peníze, bez kterých se tehdy mohli obejít. Když však mluví o věcech potřebných k životu, zdaleka není úzkostlivý a říká: „ať mají jeden hábit... a pokud by bylo třeba, druhý“, „smějí mít knihy, které potřebují pro konání bohoslužby... mohou mít breviáře“, „mohou mít potřebné nástroje pro své řemeslo“, „ať se bratři varují, aby v žádném případě nepřijímali kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě...“ (Odkaz 7).

Tak jako v jiných případech je třeba ujasnit význam slova chudoba. Není totéž, mluví-li o chudobě dnešní sociolog a když hlásáme evangelní chudobu nebo zkoumáme františkánskou chudobu. V společensko-ekonomické perspektivě obsahuje slovo chudoba trojí význam: 1) nedostatek něčeho nezbytného, abychom mohli žít plně jako lidé; 2) závislost, neschopnost samostatně si to zajistit, což způsobuje 3) odsunutí na okraj nebo přímo vyloučení ze společnosti. Takto chápaná chudoba má především hmotnou podobu, má však také svůj lidský rozměr. Nemusí to být vždy absolutní chudoba jako nedostatek základních životních prostředků, naopak nejrozšířenější formou je relativní chudoba jako vyloučení z převažujícího způsobu života daného prostředí.

Méně se mluví o chudobě lidského typu, která se označuje spíše jako nedostatek, týká se téměř každého člověka a může mít velmi různou podobu. Mívá podobu psychosociologickou, když se týká zdraví, rasy, pohlaví (ženy), věku (děti, staří), citové osamělosti, ztráty svobody občanské, politické, náboženské. Má však také povahu ontologickou, bytostnou: člověk je bytost nedokončená, nestálá, odsouzená k utrpení a smrti. A k tomu v každém člověku je zlo a hřích, z nichž se sami nedokážeme osvobodit: před Bohem jsme vždy chudí.

Tento rozbor nás vede k poznání, že se někdy výrazy chudoba, chudý užívají nesprávně resp. neoprávněně. Žít bez vlastnictví nemusí ještě znamenat chudobu, odevzdá-li se vlastnictví do společného a jako takové se užívá (třebas to znamená určitou závislost). Podobně žít skromně, střídmě, angažovat se pro chudé jsou ušlechtilé postoje, nedají se však ještě nazvat chudobou. V náboženském smyslu chudí Starého zákona a chudí v duchu Matoušova evangelia jsou spíše pokorní a menší než chudí, kterým by chybělo to potřebné.

Bible neříká, že hmotná dobra jsou zlem, naopak Starý zákon hlásá, že bohatství je požehnáním od Hospodina, a i v Novém zákoně se setkáváme se zbožnými boháči. Jestliže Ježíš blahoslaví chudé, pak ne pro nedostatek jako takový, ale pro jeho přijetí v pokoře, v chudobě ducha. Chudoba v každé formě je zlem jako podmínka tohoto života narušeného hříchem (chudé máte vždy mezi sebou - Jan 12, 8): v Božím království však už nebude žádný nedostatek. Osvobození chudých od chudoby je Božím plánem a je také úlohou učedníků Království: je třeba dělit se, dávat do společného, vracet Bohu přijaté dary, odstraňovat příčiny chudoby a zla.

Z tohoto pohledu je třeba dívat se na Františkovo a františkánské chápání chudoby, které je mnohem širší než jen přijetí hmotné chudoby, a spíše se právě dá vyjádřit pojmem minority, především v postoji před Bohem. Jako základní Františkův text můžeme přijmout jeho stručný, pádný a výstižný výklad prvního blahoslavenství: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské (Mt 5,3). Je mnoho těch, kdo jsou horliví při modlitbě a bohoslužbě a ukládají svému tělu mnoho postů a umrtvování, pohoršují se však pro jediné slovíčko, které se zdá působit bezpráví jejich já, nebo pro nějakou věc, kterou jim někdo vezme, a hned se tím rozčilují. Ti nejsou chudí v duchu; neboť kdo je opravdu chudý v duchu, nenávidí sám sebe a miluje i ty, kdo ho uhodí do tváře (srov. Mt 5,39)“ (Napomenutí 14). Jak vidíme, František ani slovem nenaráží na hmotnou chudobu a chápe toto blahoslavenství, obvykle klíčové pro křesťanská pojednání o chudobě, zcela duchovně.

Z pohledu Napomenutí 14 pak můžeme chápat všechna ustanovení františkánské řehole, která spíše než k chudobě chtějí vést bratry ke svobodě pro Boží království. Už jsme se zmínili, že obě františkánské řehole nemluví o chudobě, ale o životě v poslušnosti, v čistotě a bez vlastnictví. V Nepotvrzené řeholi pak ovšem následuje zdůvodnění známými citáty z evangelia, které však spíše mluví o odříkání se „pro mé jméno“, včetně klasického případu bohatého mladíka (Mt 19, 21). Konkrétně se to pak vyjadřuje v obou řeholích překvapujícím způsobem:“... Potom... ať prodá vše, co má - pokud to může udělat podle ducha bez překážek - a snaží se to rozdat chudým“ (Nepotvrzená řehole 2). Tedy žádný striktní příkaz absolutní chudoby: může-li..., ať se snaží! Je překvapující, že i v podstatně více právnické a stručnější definitivní řeholi zůstal stejný duch: „... ať mu řekne..., aby šel, prodal všechno, co má a snažil se to rozdat chudým. Kdyby mu to nebylo možné, stačí mu dobrá vůle“ (Řehole 2). V tomto duchu potom můžeme sledovat další ustanovení řehole i některé poznámky jakoby na okraj, které potvrzují toto chápání chudoby v duchu minority. Tak hned v hlavě 2: „Všichni bratři mají nosit levný oděv... i kdyby jim říkali, že jsou pokrytci, ať nepřestanou jednat správně a netouží po drahých šatech na tomto světě, aby za to mohli dostat v nebeském království roucho nesmrtelnosti a slávy (Nepotvrzená řehole 2), což je v potvrzené řeholi vyjádřeno jadrněji: „Avšak napomínám a vybízím je, aby nepohrdali a neodsuzovali ty lidi, které vidí nosit jemné a pestré šaty...; spíše ať každý soudí a pohrdá sám sebou“ (Řehole 2).

Chudoba v minoritě se má rovněž projevovat tím, že základním zdrojem obživy má být práce, a to u druhých lidí s tím, že mzda (nikdy ne v penězích) má být chápána spíše jako dar a nemá být vyžadována, a v případě potřeby „mohou prosit o almužnu jako jiní chudí“ (Nepotvrzená řehole 7). Až v konečné řeholi je ustanovení dané zřejmě vývojem řádu, že „Bratři ať nepřijímají nic do vlastnictví, ani dům, ani obydlí, ani žádnou věc“ (Řehole 6), které pak František (jak jsme se již výše zmínili) koriguje ve své závěti výstrahou, aby bratři nepřijímali „kostely, chudičké příbytky a vše ostatní, co se pro ně staví, neodpovídají-li svaté chudobě“ (Odkaz 7); otázky vlastnictví se tu nedotýká.

Mohli bychom jistě pokračovat dále v pátrání po vztahu chudoby a minority ve Františkových spisech, avšak to, co bylo uvedeno, postačí k utvoření si základního obrazu. Na samý závěr jeden citát z Františkovy Chvály ctností, kde k některým základním ctnostem přiřazuje jiné ctnosti jako jejich ochránkyně: „Paní svatá Chudobo, Pán tě ochraňuj tvou svatou sestrou Pokorou.“

Z pramenů zpracoval

Radim Jáchym OFM