Píseň bratra slunce

Houška, Petr Alk. OFM

Světec pokračuje ve své písni slokou:

 „Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil,

 zvláště pak bratr slunce,

 neboť on je den a dává nám světlo,

 je krásný a září velkým leskem,

 vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem.“

Z Františkovy Sluneční písně je zcela jasné, že nebyl stoupencem panteismu, který se domnívá, že Bůh je neosobní existence totožná se světem. Křesťanské zjevení ve shodě i se židovstvím a islámem ukazuje na Boha jako nejvyšší bytost, na osobu, která je zcela podstatně od hmotného světa odlišná. Křesťanské náboženství navíc nás poučuje o tom, že tento osobní Bůh je milující Otec a že je Jediný v Trojici.

František neuctívá slunce jako božstvo, jak to kdysi činívali pohané při svých kultech, ale chválí Boha za to, že je stvořil: jasné, zářící a krásné. Je mu stopou Boha, je mu podle slov Písma sv. „znamením časů, dnů a let“ (Gn 1,14). A kromě toho mu připomíná milovaného Pána, Bohočlověka Ježíše Krista, o kterém čteme v Novém zákoně, že při proměnění na hoře „jeho tvář zářila jako slunce“ (Mt 17,2) a ve Zjevení sv. Jana o Kristu oslaveném, že „jeho vzhled byl jako když slunce září v plné své síle“ (Zj 1,16).

A tak všechny stvořené věci byly pro Františka jakýmsi schodištěm, po kterém vždy výše vystupoval k předmětu své lásky a k původu všeho dobra – k Bohu. Ale hlavním zdrojem  lásky k Bohu bylo svatému Františkovi nejsvětější lidství našeho Spasitele. Církevní učitel sv. Bonaventura píše, že světec „jako seraf plál tak velikou láskou ke svému Spasiteli, že ji nikdo nemůže pochopit“. Seraf je podle Písma sv. duchová bytost planoucí láskou.

František uctíval Krista především v jeho vtělení, utrpení a v eucharistii. S velkou láskou oslavil v Grecciu r. 1223 novým, zvláštním způsobem narození Páně jeslemi, rád se zdržoval ve chrámech a svatyních, kde byla Nejsvětější svátost, a s velikým zanícením rozjímal o Kristově utrpení. Když na La Verně dva roky před smrtí obdržel jako pět pečetí na své tělo pět ran Kristova utrpení, úplně se ponořil do rozjímání velikého tajemství vykupitelské smrti Ježíšovy a žil jen láskou k němu.

František věřil jako pravý křesťan i v druhý příchod Kristův ve slávě  na konci dějin světa, kdy všechno bude podle slov apoštola obnoveno (srov. 2 Petr 3,13; Zj 21,5). Dříve však „se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí“, jak čteme v evangeliu. Bude to předzvěst všeobecného soudu, konečného výroku Boží spravedlnosti (srov. Mt 24,29-30). Současný hmotný svět je tedy pomíjející, avšak vykoupenému člověku se otevírá blažená věčnost.

Moderní technika odkryla a stále odkrývá člověku nové, netušené obzory, přináší nové možnosti rozvoje a uplatnění. Je to shodné s Boží vůlí, neboť Bůh dal lidem svět, aby jej probádali, avšak je nutné přitom respektovat mravní zákony, jinak se vše obrací proti člověku.

Vždyť kolik dnů i v nedávné době prožilo lidstvo, kdy slunce – jasné, krásné a zářící, podivuhodné dílo  Boha Stvořitele, se skrylo nikoliv za clonou mraků nesoucí déšť skrápějící zemi životodárnou vláhou, ale dýmem spálenišť při leteckém bombardování nebo teroristických útocích.

Už papež Jan XXIII., papež míru a porozumění, vyjádřil v roce 750. výročí schválení první Františkovy řehole Inocencem III. přání, aby se František vrátil na zemi apoštolskou prací svých následovníků.

Mladí lidé na celém světě, i když vytvářejí jen skupinky, ne masová hnutí, zpívají s oblibou Františkovu Sluneční píseň a často se při různých příležitostech scházejí právě v Assisi – v umbrijském Františkově rodišti a působišti, v blízkosti jeho hrobu v bazilice San Francesco. Zde se již dvakrát za přítomnosti Sv. otce konalo i celosvětové setkání představitelů nejrůznějších náboženství za účelem společných modliteb za mír ve světě. Nemůžeme si přát nic lepšího, než aby ve světě vymřela nenávist, ať už motivovaná nacionálně, třídně či jakkoliv jinak, nenávist leckde po léta systematicky vštěpovaná, jindy uměle probuzená a živená.

František se cítil bratrem všech lidí, neboť dobře znal slova evangelia, že „nebeský Otec dává svému slunci svítit na dobré i zlé…“ (srov. Mt 5,45). Zlo je třeba nenávidět a po zásluze odsoudit, ale pobloudilé milovat.

František vynikal i vroucí úctou k Panně Marii, matce vtěleného Slova. A právě na ni vztahuje církev prorocká slova Zjevení sv. Jana o „ženě oděné sluncem“. Maria a církev zde splývají jakoby v jedné perspektivě. Mariiným sluncem, kterým září, i sluncem církve je sám Ježíš Kristus. On je její slávou. Není asi náhodou, že právě na počátku třetího tisíciletí, kdy se zdá, že prožíváme jakýsi epochální přelom, obracejí se oči věřících právě k Marii jako k té, která svou mocnou přímluvou může zasáhnout do odvěkého boje dobra se zlem a vyprosit světu to, co mu už kdysi přál sv. František: „Pokoj a dobro!“

 

 

 

Petr Alk. Houška OFM