Bůh tě miluje

Holota, Benedikt OFM

To nejpotěšitelnější, co může člověk slyšet, je ujištění, že je milovaný. Čím větší je ten, kdo ho o tom ujišťuje, tím více se stupňuje pocit štěstí. Vrcholu by mělo být dosaženo, když mu to řekne Bůh sám.

Evangelium přináší takové ujištění o Boží lásce vyjádřené způsobem a přesvědčivostí, která nemá obdoby v celém Písmu Starého i Nového zákona.

Boží osvědčení lásky: „Bůh tak miloval svět…“

Proč svět, a ne člověka? Svět přece znamená u Jana skutečnost vzdálenou Bohu a jemu nepřátelskou. A přece i na svět se má vztahovat spása. Spása, ne soud.

Nám však nyní jde především o svět člověka. Člověka je třeba spasit. Vždyť jen on je schopný věčného života. Pro něho podnikl Bůh celé viditelné stvoření.  Docela dobře by se tedy mohlo interpretovat: „Bůh tak miloval člověka!“ nebo ještě lépe: „Bůh tak miluje člověka!“

Nechme se – nakolik jsme toho schopní – proniknout tímto potěšitelným poselstvím: Bůh miluje člověka!

Jde o lásku toho, který stvořil tento svět a vesmír se vším, co nás v něm fascinuje. Vždyť člověk přece nemiluje věci kolem sebe kvůli nim samotným, nýbrž kvůli odlesku Boží nekonečné dokonalosti, která se na nich odzrcadluje. Kvůli Boží dobrotě, kráse, vznešenosti…

Jde kromě toho o nekonečně laskavou bytost, kterou Mojžíš po mimořádném zjevení charakterizoval slovy: „Pán je milostivý a laskavý Bůh, shovívavý, velmi milosrdný a věrný“ (Ex 34,6).

Celá Bible, už i Starý zákon, je plná svědectví o lásce Boha k člověku. Ke každému člověku, i když na prvním místě ke svému vyvolenému národu. A čím více jeho lid dozrával, tím přesvědčivějších důkazů lásky se mu dostávalo. Nejdojemnější ze všech je ten, který Bůh vložil do úst Izaiášovi a který už 26 století posiluje a potěšuje lidské srdce pod mnohoznačnými existenciálními tlaky, nejvíce však v bolestech a nejistotě: „Copak zapomene žena na svoje nemluvně? Copak nemá slitování nad plodem svého lůna?  A i kdyby ona zapomněla, já na tebe nezapomenu. Hle, do dlaní jsem si tě vyryl“ (Iz 49,15-16a).

Napsat svou příslušnost k určitému božství na svou ruku bylo v tehdejší době viditelným znamením vyznání víry.

Láska Hospodinova předstihuje lásku mateřskou. Bůh si tě vryl do dlaní, aby na tebe nemohl zapomenout. Jako viditelné znamení, že ti věří. Že mu patříš. Vryl si tě do svých dlaní takového, jaký jsi. Ne proto, abys takovým zůstal, ale abys vzrůstal.

Tím, že si tě vepsal hřeby do svých dlaní, vytváří s tebou přátelství, nevýslovně intenzivní společenství, které přesahuje všechno lidské poznání a cítění. Tím, že si tě napsal hřebem do svých dlaní, ti ukazuje, jaký Bůh je. Chce tě tím přetvořit. Tímto gestem důvěry a lásky posílit jádro tvé osobnosti.

Bůh tak vyhledává a touží po lidské přítomnosti, že si nás nechal napsat hřebem do dlaní svého Syna, aby na nás musel stále myslet, aby na nás nemohl zapomenout.

A my? Člověk nevyhledává Boží přítomnost. Proto si není Boží láskou jistý.

V jedné rodině bylo asi pětileté děvčátko. Jednou se zeptalo tatínka: „Tatínku, prodal bys mě za tisíc korun?“ Tatínek odpověděl: „To víš, že bych tě neprodal.“ „A za sto tisíc korun bys mě prodal?“ „Ani za sto tisíc korun bych tě neprodal.“ A děvčátko pokračovalo: „A prodal bys mě za milion?“ „Ani za milion tě neprodám.“ Dítě se chviličku zamyslelo a pak povídá: „A neprodal bys mě i když zlobím?“ „Nikdy a nikomu za nic na světě tě neprodám, i když zlobíš.“ Dítěti se rozzářily oči a povídá: „To jsem potřebovala vědět“

Toto je naše situace: potřebujeme vědět, že Bůh se nás nezřekne, i když zlobíme! Potřebujeme si být Boží láskou jistí! Potřebujeme to vědět, že nás Bůh miluje.

My tuto jistotu zanedbáváme. Asi proto, že kdybychom si byli Boží láskou jisti, ostýchali bychom se Pána Boha zlobit. Takhle  zlobíme bez velkých výčitek.

Jak pocítíme a prožijeme Boží lásku? Boží lásku pocítí a prožije jen ten, kdo má časté a hluboké styky s Bohem. Obdobně jako s lidmi: sympatii a lásku jiných si získáme jen tehdy, když se s nimi stýkáme. Jen v tichém a pozorném spočinutí před Bohem a s ním a v něm -  v kontemplaci – je možné  prožít Boží lásku.

Být Boží láskou obdarovaný.

Ve vnitřní modlitbě se člověk otevírá novým a stále hlubším dotekům Boží lásky. Novému, stále širšímu a plnějšímu vědomí, že mě Bůh miluje.

Bůh tě miluje. Ať jsi jaký jsi. Nikdy o tom nepochybuj!

 

Benedikt Holota OFM

 

 

Pane,                                                                                     

vepsal sis mě do svých dlaní

na znamení, že mi věříš,

že ti patřím,

že nechceš na mne nikdy zapomenout.

Bolím tě v tvé dlani?

Pálím tě v tvé ruce jako zaražený hřeb?

Pane Ježíši,

podívej se na své ruce.

Čti to písmo, napsané o mně do tvých dlaní,

čti to písmo - a spas mě!