Píseň bratra slunce

Houška, Petr Alk. OFM

František v době, kdy pokročilá civilizace se koncentruje v bohatnoucích městech, uchyluje se znovu do přírody, ale ne aby uctíval jednotlivé živly jako božstva, ale aby v nich a pro ně velebil jejich Tvůrce a Pána. Tak vzniká Františkova Sluneční píseň. Její čtvrtá strofa zní v překladu:

Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr

a vzduch a oblaka, jasná obloha i každé počasí,

kterým živíš své tvory.

František neztotožňuje živly přírody s Bohem, ale jsou pro něj zvěstovateli všemocného působení jediného Boha v Trojici.

V symbolice evangelií má své místo i vítr. Vzpomeňme jen na rozmluvu Pána Ježíše s Nikodémem, jak říká: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje.  Tak je to s každým, kdo je narodil z Ducha“ (Jan 3,68). I Františkovi vanutí větru připomíná působení Ducha svatého, které je tak podivuhodné a nepostižitelné: zmocní se člověka a přetváří jej podle Kristovy podoby.

Církev zrozená na Kalvárii se kdysi prezentovala světu v den Letnic, kdy se „náhle strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr a naplnil celý dům“, kde byli shromážděni Kristovi věrní (Sk 2,2).  

František miloval církev a byl zcela otevřený působení  Božího Ducha, který i v jeho době vnášel do křesťanského společenství potřebnou obnovu. Jistě ne náhodně právě svatodušní kapituly měly tak veliký význam pro život Františkova řádu.

Ve Sluneční písni se ale zpívá i o počasí, které měnívá svou podobu od jasnosti k nevlídnosti. Není počasí jen v přírodě, je i v lidské  společnosti, v situacích života, který jednou má tvář úsměvnou, jindy podmračenou. Ale Ježíš nesliboval, jak známo z evangelia, svým učedníkům ráj na zemi. Naopak:  Přijetí kříže zahrnuje i možný rozchod s nejbližšími, pokud překáží na cestě spásy. Nelze milovat otce, matku ani ostatní více než Krista. Před volbou tak zásadní stál i svatý František. Byl proti němu i jeho otec, který ho nakonec vydědil.

Světec je světcem proto, jak kdosi napsal, že je člověkem pro každé počasí. To neznamená, že by se obratně přizpůsoboval změnám a situaci převlékáním kabátů, ale spíše naopak: on má jediný kabát, který nikdy nemění za jasného i chmurného počasí, za příznivých i nepříznivých okolností. Tím kabátem je křesťanský charakter zakotvený v zásadách evangelia, které se rovněž nemění.

Františkovi bratři jsou zvyklí už od dob svého Serafického Otce na různou nepohodu a jdou už skoro osm set let dějinami, pronikají do všech koutů světa  a jsou zvyklí vždy začínat znovu na troskách minulých dob. Nechtějí se přizpůsobovat poryvům různých větrů, ale nechají se řídit vanutím Ducha svatého.

My dnes žijeme v době, která je bezpochyby předělem epoch. A na to musí reagovat i církev i Františkův řád. Je třeba správně vytušit, co je požadavkem přítomné chvíle, aby Kristovo evangelium oslovilo i lidi 21. století. Zde vždy znovu platí slova oslaveného Krista z knihy Janova Zjevení: „Kdo má uši, slyš, co Duch praví církevním obcím“ (Zj 2,17).

Petr Alk. Houška OFM