Co máme dělat, bratři? (Sk 2,37) - Řehole Sekulárního františkánského řádu po dvaceti pěti letech (1978-2003)

Bigi, Mariano OFM

 

 

(K zahájení Roku řehole SFŘ 24.6.2003, vyhlášeném Mezinárodní radou SFŘ)

 

 

 

 

Řehole františkánského sekulárního řádu, schválená 24. června 1978 papežem VI. skrze breve Seraphicus patriarcha, představuje ústřední etapu dlouhé cesty církevního aggiornamenta a institucionální obnovy toho, co podle slov breve „bylo nazýváno Třetí františkánský řád“.

 

 

Text je posazen do dvojí perspektivy: z jedné strany je ovlivněn snahami o obnovu, které se vynořily v předkoncilní době, a směrnicemi dokumentů II. vatikánského koncilu; z druhé strany je východiskem následných dokumentů, které řídily jeho aplikaci. Jsou to: rituál (z r. 1984), konstituce SFŘ (schválené v konečné podobě 8. prosince 2000) a stanovy pro duchovní

 

 

asistenci (z r. 2002).

 

 

Především se ptáme: Co je to řehole? Jaká je její úloha?

 

 

V duchovní zkušenosti a v církevní mluvě je řehole uspořádání, tj. právní kodifikace čili vyjádření normy, i když není vyloučeno, že může obsahovat právní a normativní prvky. Jak napsal v roce 1969 otec Leone Bedrune, tehdejší generální asistent třetího františkánského řádu: „… nejedná se ani o zbožné praktiky, ani o činy, které je třeba konat, ani o úkony ctnosti. Jedná se o postoj duše, o duchovní vodící linie, přesné a bezpečné, které mají informovat a směrovat život křesťanů v určitých

 

 

bodech.“

 

 

Sv. František říká ve své řeholi, kterou dal svým bratřím: „Řehole a život menších bratří je toto, zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista“ (FP 75).

 

 

Řehole - a tedy i řehole SFŘ - je tudíž evangelní nabídka života a pro život: odpovídá se na ni totiž nasazením života ve světském stavu, den za dnem, podle evangelia a po příkladu Františka z Assisi.

 

 

Řehole je ovšem vázána na historickou dobu, ve které se zrodila; po té první schválené pro třetí františkánský řád Mikulášem IV. (1289) a druhé od Lva XIII. (1883), po dobových proměnách, jak se výslovně říká v papežském dokumentu, schvalujícím řeholi z roku 1978, „zdálo se nezbytné, jak pro změnu časových podmínek, tak pro ustanovení a vybídnutí předložené II. vatikánským koncilem“ vytvořit

 

 

nový text.

 

 

Tak se dostáváme k pravé a vlastní historické rekonstrukci cesty, jakou jsme prošli, abychom se dostali k textu řehole, jehož 25leté výročí schválení si připomínáme.

 

 

Výslovná výzva k obnově, důrazná a jasná, přišla už od papeže Pia XII. v promluvě k italským františkánským terciářům 1. července 1956, ve které zdůrazňuje: „Abychom si byli jistí, že formujeme sebe sama a především druhé podle františkánského smýšlení a metody, nestačí znát život sv. Patriarchy a vyprávět o něm.“ Aby se třetí františkánský řád definoval a teologicky a

 

 

pastorálně obnovil, měl se povýšit na „školu křesťanské dokonalosti; školu upřímného františkánského ducha; školu odvážné a pohotové činnosti na budování Kristova těla“.

 

 

Tato ustanovení byla plně přijata konstitucemi, které byly schváleny 25. srpna 1957; otec Iaime Zudaire, tehdejší generální asistent, napsal: „Měly za cíl shrnout to, co zůstalo nejvíce platné a upevnilo se v průběhu poloviny minulého století, pokud jde o identitu sekulárních františkánů.“

 

 

Nicméně v důsledku II. vatikánského koncilu (1962-1965) dostaly konstituce z roku 1957 přechodný charakter s výhledem na podstatnější a organickou obnovu, kterou by přinesla nová řehole. Práce na sestavení nové řehole začala oficiálně 9. března 1966 listem čtyř generálních komisařů (= asistentů) třetího řádu, kterým se sdělovalo, že Svatý stolec dal dovolení k zahájení přizpůsobení legislativy SFŘ dobovým podmínkám (aggiornamento).

 

 

 

 

První fáze probíhala od roku 1966 do 1969; ve zmíněném dopise vybízeli generální komisaři všechny představené, řeholníky a laiky třetího františkánského řádu, aby doručili své „postřehy, rady, mínění a přání“; otec Leone Bedrune píše, že „do Říma dorazila působivá dokumentace“; byla roztříděna a sloužila jako základ pro práci komise složené původně pouze z řeholníků, a později rozšířené o laiky, kteří vypracovali první projekt. V této první pracovní fázi se objevilo zřetelné přání, které bychom mohli nazvat přáním „účasti základny“, pochopitelně v rámci hranic, v nichž je tento výraz možné užít podle povahy a struktury církevních společenství; téměř ze všech stran přišel požadavek, aby byla umožněna účast z různých kulturních oblastí a nejednalo se pouze o dílo „římské“ komise, jak byla zpočátku ustanovena. Práce byla nutně provizorní z pohledu obnovy třetího františkánského řádu; vyplynula z bádání na všech úrovních s nasazením a zaujetím velmi mnoha lidí, kteří vyjádřili také námitky, navrhovali změny, předkládali nové redakce, a tak se odvíjela práce velmi širokých rozměrů.

 

 

 

 

Druhá fáze (1969-1973) prací na nové řeholi probíhala ve znamení mezinárodního kongresu, který se konal v Assisi od 27. září do 3. října 1969; jednalo se o shromáždění tak důležité, jako málo známé, na kterém se účastnilo kromě čtyř generálních komisařů také sedmnáct delegátů z různých

 

 

národů: kongres se zabýval došlými odpověďmi a na sezení 3. října schválil velikou většinou celých 25 návrhů, v nichž se v jádru nachází většina obsahu, jenž se dnes objevuje v řeholi.

 

 

Předložme si dva z nich, které mají zásadní důležitost. Návrh č. 2 takto definuje „povahu“ sekulární fraternity (bratrského společenství): „Františkánský sekulární řád je instituce tvořená křesťany, kteří usilují na základě povolání a v lůně církve, lidu Božího na cestě k Otci (II. vat. koncil), žít evangelium tak, že si berou za vzor ducha sv. Františka ve vzájemné živé výměně se všemi františkánskými rodinami, ve společenství bratří a sester podle řehole schválené církví.“

 

 

Návrh č. 9, považovaný za nejznámější z tohoto kongresu, byl schválen jednomyslně; shrnuje a stanoví „základní body františkánské spirituality sekulárního řádu“, které jsou:

 

 

„1. žít evangelium podle ducha sv. Františka; 2. trvalé obrácení (metanoia); 3. žít v bratrství se všemi lidmi a se stvořením; 4.žít ve společenství s Kristem; 5. následovat Krista chudého a ukřižovaného; 6. být částí života a poslání církve; 7. být v lásce Otcově; 8. být nástroji pokoje; 9. mít život osobní modlitby; 10. žít v radosti; 11. se spiritualitou sekulárního charakteru; 12. být poutníky k Otci; 13. účastni na apoštolátu laiků; 14. na službě těm méně váženým; 15. oddaní církvi, v postoji dialogu a spolupráce s jejími služebníky; 16. otevření k působení Ducha; 17. v prostotě, pokoře, minoritě.“

 

 

Mezi dalšími návrhy, o nichž se hlasovalo, se pro svůj vliv na následný vývoj ve vypracování řehole a obecně na život SFŘ připomínají také návrhy č. 7 a 13. První se zabývá ve výrazných termínech tématem „sekularity“ (světského charakteru); druhý pojednává o jednotě řádu, říká: „a) existuje jeden jediný třetí františkánský řád; b) je třeba směřovat ke sjednocení struktur; c) je třeba respektovat přizpůsobení realizace podle doby a místa.“

 

 

Hlavní důsledky assiského kongresu a odhlasovaných návrhů na tomto sezení byly dva: ustanovení komise pro řeholi s úkolem připravit nový „podklad“; a vypracování příspěvků, sestavení „směrnic“, schválených ad experimentum (na zkoušku), než bude přijata nová řehole.

 

 

Pro Itálii se text jmenoval „Duchovní cesta sekulárního františkána" a byl schválen 21. října 1972.

 

 

 

 

Ustanovení mezinárodní rady třetího františkánského řádu (CITOF = Consiglio Internazionale dal TOF), potvrzené 4. října 1973 dokumentem čtyř generálních ministrů prvního řádu představuje novou skutečnost, která vyznačuje práci třetí fáze (1973-1978).

 

 

Mezinárodní rada jako orgán, k němuž patřila: „koordinace, animace a vedení, světová úroveň sekulární fraternity sv. Františka“ (Stanovy  1), shromáždil a dovedl k dovršení dílo, které již začalo předtím. Zatím, mezi léty 1970-1974, se tvořil nový „podklad“ s názvem projektu řehole, který byl zaslán národním radám 30. dubna 1975.

 

 

Konečný text nové řehole byl sestaven v Římě s použitím všech materiálů,  jež byly k dispozici, během svatého týdne (4.-9. dubna) roku 1977, dílem předsednictva CITOF, složeného z předsedkyně Manuely Mattioli, členů předsednictva a čtyř generálních asistentů, k nimž se pro zvláštní okolnosti připojili někteří mezinárodní zástupci z největších kulturních oblastí:

 

 

italské, francouzské, španělské, německé, severoamerické, jihoamerické, a s účastí odborníků, když se to jevilo potřebné.

 

 

V červnu toho roku byl text předán generálním ministrům prvního řádu, kteří jej po pečlivém prozkoumání odeslali na příslušnou římskou kongregaci. 24. června 1978 byla nová řehole schválena a vyhlášena papežem Pavlem VI., jehož osobu a učení si připomínáme s láskou a vděčností v dnešní době, kdy také proto je obecně nazývána řeholí Pavla VI., který ji potvrdil pečetí své pontifikální autority a tak ji učinil svojí.

 

 

Mariano Bigi OFM

 

 

z italštiny přeložil Dominik Valer OFM