Markéta z Cortony

Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

26. Poslední pohled Markéty na sebe a na svět

 Mlčení spočívá nad posledními devíti léty, která ještě Markéta prožívá ve své cele na Sant\'Egidio. Bratr Giunta už tu není, aby zaznamenal její slova. Můžeme se domnívat, že právě díky tomuto Bohem chtěnému odloučení zaslechla nyní ve svém srdci slova vpravdě božská, která nelze opakovat, která už nyní dobrý bratr nekazil, neretušoval, nezachycoval písemně, jako kdyby napichoval mrtvé motýly. Už jím nebyla pověřována ptát se Pána, co si myslí o františkánech a zda mají přijmout nabídku této kaple; nenašeptával jí už své odpovědi, v nichž je jeho řád povyšován nade všechny ostatní.

 Co na mystickém dobrodružství udivuje, je toto vytrysknutí lásky, které sice zprostředkování církve nečiní zbytečným, přece však neviditelným. Jistý bratr Filippo a prostý kněz ze sousedního kostela San Bagio, don Badia Ventura, jsou zmocněni přinášet Markétě svaté přijímání a rozhřešovat ji od jejích už tisíckrát odpuštěných hříchů. Potom se stáhnou zpět a Markéta zůstává sama v této cele, v této chatrči, sama se svým Stvořitelem. Od nynějšku je zbavena starosti, muset předkládat druhému to, co je svou podstatou nevyslovitelné.

 Když se probudí a svýma tělesnýma očima vrhne pohled na svět, vidí u svých nohou celý obzor vyplněný krajinou jejího dětství, jejího hříchu, její provinilé vášně, její lítosti a její lásky. Aniž by se pohnula z místa, mohla přehlédnout svou křížovou cestu - každý život je konec konců křížovou cestou! -: Laviano, odkud ji vyhnali, se zdálo docela blízko; a výšina tam v dáli bylo Montepulciano, kde začala politováníhodná vášeň jejího mládí, kde ji trýznil svíravý hlad, jenž odvádí duši nekonečně daleko od toho, po čem touží a co celý osud váže na to nejnestálejší, co existuje na zemi: na něžného i krutého mladého muže. A její oko mohlo rozeznat tmavou linii lesa, v němž byl zavražděn.

 Ze skutečnosti, že jeho jméno se nikde neuvádí v životopise sepsaném bratrem Giuntou Bevegnati, nelze dělat závěr, že by jej Markéta zapudila ze svého srdce a ze svých myšlenek. Neboť hřích vytváří mezi dušemi pouta, která nedokážou rozvázat. Byl to především tento muž, kvůli kterému chtěla jít ve smiřování až do krajnosti. Kvůli němu, který byl v Markétiných očích tím největším ze všech hříšníků, avšak i kvůli nám všem: my jsme to, kdo vyvoláváme nutnost děsivých nemírností těchto svatých kajícnic. Naše nečistota je příčinou mučednictví, které si Kristovi přátelé sami ukládají a pro něž se někdy pohoršujeme až k odporu.

 Snad se to událo před tímto krajinným a lidským obzorem, kde stromy a kameny, osamělé cesty, okraj tmavých lesů, vyvstaly zároveň před jejím zrakem a v její vzpomínce, především však žily vždy v Bohu, původu a trvání každé věci - a v Něm je nalezla znovu - když se Markéta napolo probrala z extáze, ještě zcela naplněna svým Bohem, že poznala opravdový rozsah toho, co nazvala svým rouháním. Během těchto let obracela z hloubi svého pokání oči na kříž Pána, který, schoulena při zemi, pozorovala zdola. Tu jí došlo, jakou nezměrnou cenu musel Vykupitel zaplatit za každou z jejích nevěrností, i za tu nejmenší. Nyní však, když byla s Kristem přibita na kříž, viděla své ubohosti z výšky stromu umučení. Snad byla v pokušení - neříkám, usmívat se nad tím - avšak přece zjistit, že my sami jsme i ve zlu jen omezení a slabí a že mezi našimi hříchy a Láskou, která se pro ně chtěla vtělit a zemřít, existuje nepředstavitelný nepoměr.

 Byla však její provinění tak nepatrná, jak se nám zdají? I kdybychom o nich věděli více než uvádí bratr Giunta, sotva bychom je znali. Život hříšnice má stránku obrácenou dovnitř, kterou zná jen ona sama. Poblouzení mládí plná rozkoše mají svůj původ v neviditelné nádobě. Jakmile však pokládáme těla za chrámy Svatého Ducha, jakmile nás víra činí schopnými vidět posvátnou důstojnost hlíny, v níž spočívá Nejsvětější Trojice, pochopíme, jak je to s tajemstvím hříchu těla, tajemstvím, které zůstává nepochopitelné všem, kdo nežijí z víry. Paul Claudel mluví jednou o úzkosti přijímající duše, „když jí vysvitne, že obrazu živého Boha dala účastnit se všech okamžiků svého života, i těch nejtajnějších a nejvíc zneuctívajících...“

 A přece, jak silné je v nejedné hodině pro nás pokušení, stáhnout důstojnost tohoto Nekonečného do prachu tím, že jej pošlapeme ubohými, tápavými hnutími pudového života! Jak hluboký soucit nám vlévají mladí lidé, kteří jsou otrávení strachem před novými pády, před souhlasem, otráveni studem. Jak snadno by nás Protivník, „který nechápe, co je hřích“, mohl odzbrojit, kdyby nás napadl v tomto bodě!

 Neboť on neví (co věděl Rimbaud), že Bůh se zjevuje jen čistým srdcím. „Ó čistoto, čistoto! Tento okamžik probuzení mi dal vidění čistoty! Duchem se přichází k Bohu! Ó neštěstí rozrývající srdce!“

 Protivník totiž nikdy nezažil, jak může být milost zcela náhle odňata duši, protože vpustila dovnitř jednu jedinou představu, jednu jedinou touhu, a kochala se v ní. Nemůže také nikdy posoudit, jaké je to nesmírné rouhání hrát si s lidmi, považovat lidi za hračky.

 Nicméně lze předpokládat, že Markéta v posledních sedmi létech, strávených daleko od svého zpovědníka, lépe chráněna před zástupy zvědavců, konečně se vyrovnala se svými tak tvrdě usmiřovanými hříchy. Byla nyní zvyklá mít je stále před očima, a nabyla důvěry, že Kristus ji miluje takovou, jaká je. Snad se v ní dokonce ozvalo hnutí soucitu, jaké pociťoval svatý František na konci svého života ke svému ubohému tělu, bratru oslu. Byla však Markéta schopná lásky, s níž František objímal všechno, i své utýrané tělo? Přišel snad čas, kdy už je trestala jen běžným způsobem? Přišel den, kdy dosáhla spodobení s Pánem do té míry, že už nepotřebovala dělat nic než očekávat smrt? Spodobení se Synem, které ji vedlo ke spojení s Otcem. Nekonečný se zcela zmocnil tohoto stvoření, jež se nelítostnou askezí odpoutalo ode všeho, co nebyl On. Proč by měla ještě nadále zuřit proti tělu, které svým zničením bylo zbožštěno? V jediném pohledu bylo Markétě vráceno všechno. „To je velká radost probuzení,“  napsal svatý Jan od Kříže, „poznávat tvory skrze Boha, a ne Boha skrze tvory.“

 Francois Mauriac

 Margareta von Cortona,

 St. Benno-Verlag GMBH Leipzig, 1984,

 Lizenzausgabe 1947 Paulusverlag Fribourg,

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

(pokračování)

(Pokračování: Vodopády bolesti)