Zvláštní poslání františkánské rodiny vůči vyznavačům Alláha

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Kdo zná dobře Františkánské prameny a život svatého Františka, ten jistě ví, že kontakty mezi františkánskou rodinou a vyznavači Alláha se datují již od prvních let naší existence. Všichni máme povědomí o Františkově odchodu z ležení křižáků u Damietty do tábora muslimských bojovníků, kde se setkal se sultánem Melek-el-Kamelem. Všichni víme o prvomučednících Řádu, kteří šli hlásat Krista do Maroka, kde zakončili svou pozemskou pouť mučednickou smrtí. Většina z nás asi někdy slyšela o Rajmundu Lullovi, který v druhé polovině třináctého a v prvních letech čtrnáctého století vykonal mnoho pro křesťanskou misii mezi muslimy. Všichni bychom měli vědět o trvalé přítomnosti našich bratří v zemích, kde vládne půlměsíc. Není to pouze Kustodie Svaté země, ale také misie například v Lybii nebo v afrických zemích na jich o Sahary, kde se naši bratři denně setkávají s islámem. Totéž platí i o mnoha našich provinciích, které existují v Asii. Nesmíme zapomenout ani na relativně nedávno vzniklou provincii v Egyptě. Ať se nám to líbí, nebo nikoli, jednou z charakteristik naší spirituality je to, že nás Pán obzvláštním způsobem volá ke starostlivosti o vyznavače Koránu.

            Někdo by si mohl říci: A co nám, Čechům, je po nějakém islámu? V první řadě jsme syny a dcerami svatého Františka, a tak bychom se dialogu s muslimy a modlitbě za mír mezi křesťany a muslimy, ale také mezi muslimy a judaisty měli věnovat po vzoru našeho zakladatele. Za druhé, až vstoupíme do Evropské unie, budeme se muset smiřovat s mnohem viditelnější a masivnější přítomností vyznavačů Koránu v naší vlasti. Asi před rokem se na mne obrátil pan profesor Kropáček, náš nejvýznamnější znalec arabského světa a islámské problematiky, a povzdechl si, že nikdo z kněží nebo bratří se zatím nepřipravuje na blížící se potřebu dialogu s muslimy, jejichž počet v naší zemi nevyhnutelně bude vzrůstat. Pan profesor dobře ví, že františkánská rodina je nositelem zvláštního charismatu v této věci. Osobně nabídl, že by zájemci z řad bratří v přípravě osobně vyšel vstříc. Bohužel zatím necháváme toto naše charisma ležet tak trochu ladem. Smutné je to, že i naše církev jako celek se na novou situaci vůbec nepřipravuje.

            Co dělat? Byl jsem přes Velikonoce v Římě a hovořil s celou řadou odborníků. Pídil jsem se po pramenech. S překvapením jsem zjistil, že neexistuje seriózní studie, která by přehledně mapovala dějiny kontaktů mezi františkánskou rodinou a muslimy. Existuje celá řada článků i knih, které pojednávají o jednotlivých událostech nebo osobách, ale celkový přehled, jak již bylo konstatováno, není k dispozici. Při těchto rozhovorech jsem si zároveň uvědomil, že něco bychom přece jen podniknout v této věci mohli.

Mohli bychom se každý druhý pátek v měsíci modlit s úmyslem za pokojné soužití křesťanů a muslimů na celém světě a za smír mezi Židy a Araby, mohli bychom se modlit rovněž za spásu vyznavačů islámu. Zároveň bychom se ale měli také snažit prohloubit naše vědomosti muslimech a jejich náboženství, protože poznání je prvním krokem k pochopení toho druhého. Když druhého chápeme, jsme schopni ho také respektovat, a když ho respektujeme, jistě ho nebudeme odsuzovat. Jestliže se ten druhý cítí být vnímán a respektován, snad se začne i on chovat podobně, a bude nás vnímat nikoli jako nepřátele, ale jako lidi víry a modlitby.

            Proč věnovat této modlitbě druhý pátek v měsíci? První pátek je zasvěcen Nejsvětějšímu Srdci Páně, což je připomínka neskonalé lásky našeho Spasitele. On ze své lásky nevylučuje nikoho, tedy ani vyznavače Alláhovy. Za druhé, celá církev se modlí za vyznavače nekřesťanských náboženství ve velkopátečních přímluvách, my si tento krásný obyčej můžeme připomínat každý měsíc také v pátek. Navíc je třeba připomenout, že pro muslimy je dnem volna, tedy jakousi jejich nedělí, právě náš pátek.

             V této souvislosti bych si dovolil připomenout dvě věci. Za prvé, v bazilice svatého Františka v Assisi se nachází velký roh ze slonoviny, který prý otec František od někoho dostal na svém putování do Svaté země. Na našeho zakladatele velmi silně zapůsobil muslimský obyčej svolávání lidu k modlitbě, a tak prý tímto rohem svolával bratry k modlitbám. Zdali stojíme před historickým faktem nebo před legendou, to nedokážeme rozhodnout. Jedno je ale jisté, i dnes nás František volá k modlitbě za všechny, ale jakýmsi obzvláštním způsobem za muslimy.

Za druhé, mezináboženský dialog bez modlitby, bez Boha, je jako tělo bez duše. Je nás málo, nemůžeme toho navenek udělat moc, ale udělejme alespoň tu trošku, kterou jsme s to zvládnout. Není vyloučeno, že náš Pán z té naší trošky, kterou mu nabídneme, dokáže udělat cosi velkého.

            U příležitosti své návštěvy v Římě jsem se měl možnost sejít také s naším bratrem a otcem Ignazio Mancinim, který nyní pobývá v budově Delegace Kustodie Svaté země v Římě naproti Antonianu. Narodil se ve Ferentino v provincii Lazio v roce 1922. Když mu bylo osmnáct let, stal se františkánem. V letech 1935 – 1986 žil a pracoval ve Svaté zemi. Je doktorem morální teologie a vyučoval na teologickém studiu ve Svaté zemi. V letech 1980-86 byl vrchním představeným celé Kustodie. U příležitosti našeho setkání jsem si dovolil položit mu pár otázek. O odpovědi na ně se teď s vámi chci podělit:

 

 

            Jaké jsou vztahy mezi menšími bratřími Kustodie Svaté země a muslimy?

Po pravdě řečeno, je to velmi komplikované. Oni nás tolerují a dokonce k nám mají i úctu, vnímají nás jako duchovní osoby. Říkají nám „Bratři s provazem“. Obdivují to, jak jsme dobře organizovaní a dokonce k nám mají i jistou důvěru. Mnozí muslimové posílají své děti do škol, které Kustodie Svaté země provozuje. Jedná se o všechny stupně škol, od mateřských přes základní až po střední a vysoké. Působíme také v sociální oblasti, jedná se o domy pro opuštěné děti a pro starce.

 

 

            Existuje u muslimů ještě vzpomínka na svatého Františka?

Prakticky ne. O Františkovi vědí odborníci v oblasti historie, ale normální lidé o něm nevědí v zásadě nic.

 

 

            Jak se stavějí naši bratři ke sporům mezi Palestinci a Izraelity?

Snažíme se být neutrální, chceme být nositeli míru a pokoje. Je jisté, že někteří bratři chovají více sympatií pro jednu nebo druhou stranu, ale Řád je neutrální. Jednou jsem osobně nesl nějaké jídlo do domu jednoho chudého Palestince. Zastavil mne izraelský voják a ptal se: „Tak s kým tedy vlastně jste?“ Já mu odpověděl: „Vždycky s tím slabším, s tím chudším, s tím, kdo potřebuje naši pomoc v nouzi. Když jste byli v Palestině a těmi odstrčenými jste byli vy, tak jsme vám pomáhali. My jsme uprostřed jako ti, kdo chtějí usmiřovat, i když to s sebou nese riziko, že skončíme jako Kristus, který byl také ukřižován uprostřed.“ Ten voják mi zasalutoval a nechal mne donést jídlo do rodiny zmíněného Palestince.

 

 

            Jak je to s mezináboženským dialogem?

Pořádáme různá setkání a také dny studia. Založili jsme Křesťanské informační centrum. Judaistů přichází celá řada, s nimi to jde velmi pěkně. S muslimy je potíž, protože oni nejsou organizováni jako my. Problém je, s kým vlastně vést dialog. Občas přijde nějaký učený muslim, ale oni moc na dialog nejsou. Vzpomínám si na jistého pana Tavoliho, právníka, ten se jako muslim na našich setkáních objevoval pravidelně. Byl to ale jenom jeho osobní zájem.

 

 

           

 

 

 

 

Zažil jste, že by se některý muslim obrátil na křesťanskou víru?

Pokud se jedná o Palestinu, tak si nevzpomínám. Židé se obracejí. Stát Izrael garantuje náboženskou svobodu, takže nikdo není za víru pronásledován. Muslimové na území izraelského státu také nesmějí nikoho, kdo by se obrátil na jinou víru, zabít. Je ale jasné, že ve společnosti to židé obrácení na křesťanství nemají právě jednoduché. Věnujeme těmto obráceným judaistům zvláštní péči. Nyní je má na starosti otec Pier Battista Pizzaballa, pracuje s nimi v Jeruzalémě, pochopitelně ve staré židovské části tohoto města. Pokud se jedná o muslimy, pak je to především kulturní kontakt, naše školy a práce na poli charity.

 

 

            Jak vidíte budoucnost v této oblasti?

Po pravdě řečeno, nečekám v příštích letech nic převratného. Naše snaha byla v posledních čtyřiceti letech skutečně obrovská, ale zatím jsem měli jen velmi chudou žeň. Musíme si uvědomit, že mezi judaisty a muslimy vlastně žádný bilaterální mezináboženský dialog neexistuje. Snad se nám daří měnit představu u mladých muslimů o křesťanech. Jsem si jist, že ti, kdo zakusili naši dobrotu, nám jistě nikdy nebudou škodit. Je třeba říci, že sama naše katolická církev je dnes velmi opatrná, když se jedná o přímé hlásání evangelia muslimům. Nechceme je provokovat. Je třeba se modlit a doufat v pomoc Boží. Konec konců oni znají Ježíše a přijímají ho jako proroka, mají v úctě Marii, vyznávají jediného Boha. Máme se od nich také čemu učit: Věrnost vlastní tradici, pevnost víry, horlivost a vytrvalost v modlitbě. Tohle oslovovalo i svatého Františka.

 

 

            Mohl bych vás, otče, ještě poprosit o požehnání pro sebe a pro všechny čtenáře našeho Poutníka?

Velice rád tobě i všem bratřím a sestrám žehnám. Misie, to nejsou jenom peníze a mudrování. Každý může přiložit ruku k dílu, když se bude upřímně a poctivě modlit tak, jak to dovede. Bůh je veliký a my všichni jsme jeho děti.

 

 

            Děkuji za rozhovor.

Ctirad Václav Pospíšil OFM