Rok svaté Kláry - 7 - Svatá Klára a životní štěstí

Connault, Marcel OFMCap.

Také v tomto čísle pokračujeme v našich rozjímáních nad spiritualitou sv. Kláry. Při nadšeném líčení chudého a přísného života, který si Klára zvolila, svědkové dosvědčují, že z ní vyzařovala pokojná a nakažlivá radost, kterou neztrácela ani uprostřed protivenství. Listy, které napsala své velké přítelkyni Anežce z Prahy v letech 1233 až 1253, jsou tedy jedním ze svědectví o zbožném nadšení, které sdílela se svou přítelkyní. V čem spočívá tajemství této paradoxní radosti?

Blaise Pascal kdysi napsal: „Každý člověk touží být šťastný, dokonce i ten, který se jde oběsit.“ A skutečně, jestliže přemýšlíme a rozhlížíme se kolem sebe, jestliže nasloucháme vyznáním svých současníků, často se mnozí z nich poznávají v tomto nepublikovaném textu Doktora Françoise Desperta:

„Nejsou snad naše touhy po míru, štěstí a vyrovnanosti, stále vystavované rozčarování nad nejrůznějšími událostmi, znamením ,prázdnoty v nás´, nenaplněného prostoru, který je současně bolestný i znejišťující? Krátkost našich radostí a potěšení, stále znovu zakoušené neuspokojení našich tužeb, zakoušení našich mezí, které je třeba akceptovat; což to všechno není znamením nesmírné prázdnoty v nás, kterou nejsme schopni vyplnit; odtud ta nahořklá chuť popela, která v nás přebývá, zvláště tehdy, když k nám život není nijak zvlášť příznivý.“

Smysluplnost života

Také sv. František z Assisi zakusil v době svého dospívaní onu „nesmírnou vnitřní prázdnotu“, když se mu dlouho nedařilo najít ten správný smysl svého života. Navzdory své bídě a hříchům našel však potom radost, když se mu dostalo milosti pochopit, že nebeský Otec jej miluje zcela osobně, jeho, Františka. O tuto radost se podělil se svými prvními bratry, kteří chtěli žít tak jako on a s ním podle evangelia. Podělil se o tuto svou radost také s Klárou, a ta ji přijala s nadšením.

Naše století naléhavě potřebuje nově učinit tento objev. Statistiky říkají, že např. ve Francii každým rokem dvanáct tisíc mladých lidí mezi patnáctým až třicátým rokem spáchá sebevraždu. A to přesto, že jim společnost dává prostředky k životu. Zdá se, že je to jasný projev toho, že jim chybí důvod k životu.

Co se týká Kláry, ona během čtyřiceti let svého klauzurovaného života u sv. Damiána nepřestávala chválit Boha za životní štěstí, kterého se jí dostalo. Toto její vnitřní štěstí z ní vyzařovalo na všechny, kdo se s ní setkali. Byla proniknuta Božím slovem, které přijímala den za dnem v liturgii, zakoušela, že původ lidské bytosti není v náhodné evoluci. Věděla, že každá osoba je milována Bohem, a to láskou vášnivou. Nejhlubší zkušenost své víry a duchovního života vyjádřila několik hodin před tím, než opustila tento svět. Sama sobě adresovala tato slova: „Ten, který tě stvořil, vždycky na tebe pohlížel jako matka na své maličké dítě.“

Toto přesvědčení Klářiny víry je odrazem nejčistší biblické tradice a obrácení dosaženého v boji pokorné a vytrvalé modlitby. Jakmile toto přesvědčení začalo zakořeňovat v jejím srdci, cítila potřebu jej obhajovat. Právě zde byl pramen její pravé radosti.

Naplněné srdce

Tajemství Klářiny radosti a štěstí je třeba hledat především v jejím zasvěcení a ve společenství života a lásky s Kristem. Tato zkušenost zůstává nepochopitelná pro ty, kterým chybí živá křesťanská víra. Jak jen může Ježíš z Nazaretu, jakkoli byl jistě pozoruhodný, odpovídat s odstupem staletí na tuto „prázdnotu“, kterou neseme v sobě? Odpovědí je svědectví nespočetných Ježíšových učedníků v průběhu dvaceti století. Svědectví sv. Kláry je zvlášť vzrušující, a proto je výmluvné i dnes. Moudrost, o kterou se dělí se svou přítelkyní Anežkou z Prahy, je plodem její osobní zkušenosti: „Nyní však se spolu s tebou raduji a jásám, snoubenko Kristova, duchovní radostí, neboť jako jiná přesvatá panna, svatá Anežka, i ty ses podivuhodně zasnoubila s neposkvrněným Beránkem, který snímá hříchy světa, a zřekla ses všech světských marností. Šťastná je zajisté ta, jíž je dáno dosáhnout této svaté hostiny, aby celým srdcem i nitrem přilnula k tomu, jehož krásu bez ustání obdivují všechny blažené šiky nebešťanů“ (4. list sv. Anežce 7-10).

Naděje království

„Klára tak milovala Ježíše Krista, že vždycky zakoušela jako svou osobní radost, že jej vidí rodit se ve svém srdci.“ Když pověst o svatosti Anežky z Prahy došla až k ní, zajásala: „Jsem kvůli tomu plná radosti a veselím se v Pánu, jako všechny ty, které slouží nebo touží sloužit Ježíši Kristu“ (1. list 4).

Protože věděla, že společenství s Kristovým utrpením může učinit z ní a z jejích sester „Boží pomocnice“, i „oporu a utěšení všech vyčerpaných údů jeho nevýslovného těla“, snášela všechny zkoušky a protivenství s radostí vlastní evangelním blahoslavenstvím. Text, citovaný v tomto čísle na str. 4 to dobře vyjadřuje. Sv. Pavel na to téma říká: „Jestliže s ním budeš trpět, budeš s ním i kralovat. Budeš-li s ním plakat, budeš mít podíl i na jeho radosti.“

V Kláře milost nezničila její bohatou přirozenost. Láska ke Kristu u ní vedla k plnému rozvinutí lidských i duchovních kvalit. To, co Kristus udělal pro Kláru a pro Františka, může udělat i pro každého z nás. Každý křesťan v cestě za svým povoláním může ve víře a ve společenství s Kristem nalézt smysl svého života, pramen radosti a životního štěstí.

 Marcel Connault

Mission Messages, č. 449/2002

překládá  Pacifik Matějka OFMCap.