Moje cesta za svatým Františkem

Říský, Bernard OFM

1945 – ve svobodě

Svoboda – jako vždy – má na člověka velké požadavky. Museli jsme rychle zvládnout ročníkové zkoušky, protože o. Inocenc nám vyjednal účast na maturitě „válečných poškozenců“ v Kroměříži, ve škole, kde jsme skončili po sextě nebo septimě. Sv. Jan Křtitel nás na svůj svátek přijal pod svou ochranu. (Kostel „U piaristů“ je zasvěcen sv. Janu Křtiteli.) Do Kroměříže jsme přijeli vlakem a jeden vojáček – svobodovec údajně – nadšený komunista, nás cestou získával pro nový život v komunismu. Ani náš hábit mu nevadil.

Škola měla sedm paralelních oktáv – s Jiřím Mazancem jsme chodili do jedné třídy. Nároky na nás snížila mimořádná situace. Místo němčiny jsme měli ruštinu – učil nás prof. Vašíček, který za 1. světové války jako válečný zajatec učil někde v Rusku na gymnáziu. V ruštině jsme s Jiřím vynikali díky zkušenostem se staroslověnštinou a s ruštinou u o. Izidora. Plynně jsme mluvili „rusky“, i když i pan profesor poznal jedině, že to není česky. Angličtinu nás učil profesor, který byl jen o jednu lekci před námi, protože zapomněl, čemu se před dvaceti lety z angličtiny naučil. Latinu jsme s Jiřím brali jako relaxaci a povinné penzum, které jsme si měli připravit, jsme překonali o 100 %.

Do školy jsme chodili na dvě směny, a tak jsme někdy dopoledne provázeli naše „tuberáky“ na zdravotní procházce a žasli jsme nad krásou Podzámecké zahrady a zpívali jsme s celou přírodou Sluneční píseň sv. Otce Františka celým srdcem.

Byli jsme ubytováni po celém klášteře, ale moc jsme toho nenaspali, zvlášť před zkoušením z matiky a fyziky.

Pan ministr školství Jaroslav Stránský zrušil maturitní zkoušky a chtěl zavést přijímací zkoušky na vysoké školy. Po volbách ho vystřídal Zdeněk Nejedlý. Ten zase zrušil přijímací zkoušky a obnovil maturity. Tak se stalo, že jsme jediným ročníkem, který má maturitní vysvědčení bez maturitní zkoušky.

A tak jsme dostali 15. září vysvědčení a odjeli jsme všichni do Prahy.

 

 

 

V Praze nás přivítal bratr Baptista Bárta. Maturitu měl, a tak jako válečný poškozenec využil možnosti letního, prázdninového semestru. Fakulta jim slíbila, že jim uzná tolik semestrů studia, kolik zvládnou zkoušek. Baptista se vrhl do studia tak intenzivně, že dvakrát dostal horečku ke 40 ° - z přetažení. Složil zkoušky za dva ročníky a byl rozčarován, že mu fakulta nechtěla už třetí ročník uznat.

Bratři, kteří neměli maturitu z latiny, ji dodělávali na arcibiskupském gymnáziu. Když ji všichni zvládli, bratr Aleš uspořádal „maturitní večírek“, který spočíval v tom, že se všichni „maturanti“ sešli v Alešově cele – v hlubokém mlčení po večerní modlitbě, sedli si do kruhu na zem -, Aleš vytáhl z rukávu rohlík, každý si kousnul a zapil to vodou ze džbánu, který Aleš postavil do středu kruhu „oslavenců“. Chvíli poseděli v mlčení – a rozešli se do svých cel.

Fakulta byla na Senovážném náměstí v „cukrpaláci“ – v jediném bytě, jaký jsme dosud neměli možnost vidět.

O. provinciál Klement sice chtěl, abychom oba noviciátní ročníky nastoupili spolu do druhého ročníku, ale bratr František to zařídil tak, že my starší jsme nastoupili do třetího ročníku, ostatní do druhého a Baptista do čtvrtého. Protože studium bylo organizačně chaotické, měl jsem zapsáno týdně 43 hodin. Těšili jsme se akademické svobodě a chodili jsme jen na přednášky, které nás zajímaly.

17. listopadu – ve výroční den uzavření vysokých škol v roce 1939 – Praha slavila první Mezinárodní den studentstva. Byla plná mládí z celého světa. Různé jazykové skupiny měly svůj kostel. U Panny Marie Sněžné byla latinská mše i kázání, které měl o. Jan Ev. Urban. Kostel byl plný, i když jsme nevěděli, rozumí-li posluchači latině víc než my. Byl to pro nás nádherný zážitek – Praha plná jásajícího mládí, zaplňujícího všechny kostely. Různost jazyků nevadila – všechny spojoval duch – svobody a přátelství.

 A po slavných dnech nás zase čekala práce – poctivé studium. I ta byla radostná, protože byla pro Pána a pro lidi, kteří čekali na naši kněžskou službu.