Markéta z Cortony

Mauriac, François

François Mauriac

Markéta z Cortony

29. Etapy vystupování k Otci

 Na začátku stojí odpor, jaký jsme občas pocítili pod otřásajícím dojmem porážky, zklamání, aniž bychom se při něm dlouho pozdrželi - onen odpor vůči všemu stvořenému, jenž u světců pramení ze stesku po Bohu, z lásky k němu. Lidská láska nám pomáhá pochopit toto odpoutání se ode všeho, co není předmětem naší lásky. Což jsme všichni - muži i ženy - neprožili už někdy, že nás přepadla nevýslovné omrzení ze života, prostě proto, že jsme byli odděleni od jediného drahého člověka? Celý svět se nám zdál pustý a šedý, protože se už nezrcadlil na milované tváři.

 Markéta už nadále nemá potřebu nějakých formulí, když se obrací k Bohu, jedinému předmětu svého hledání a milování. Její modlitba se stává niternou. Nedokáže už dát dohromady své myšlenky; uspořádané rozhovory a modlitby nahradily vzdechy, volání, vzlykání, výkřiky. Zná už jen jedinou touhu: být sama se svým Milovaným. Nic víc už neplatí v jejích očích, nezná jiné štěstí než onen klid, ono ticho, onen spánek dýchající láskou. Byli si její vůdcové vědomi, co bylo pro Markétu ve hře při vyčerpávajícím zápase o dovolení, aby se směla stáhnout do cely na hoře Sant\'Egidio? Věděli, že její odpor byl tak zuřivý, jako když se žíznivému odepře sklenice vody?

 Avšak po tvrdě vybojovaném vítězství byla nakonec přec jen sama se svým Milovaným. Ten spánek dýchající láskou... Aby k němu dospěla, musela se zříci možnosti zakoušet Boha hmatatelným způsobem. Pokoj, jenž převyšuje každý jiný pokoj, je mnohem vznešenější než všechny podezřelé nadměrnosti. Všechny její schopnosti jsou stejně svázány. Duše spočívá v plné nečinnosti tváří v tvář Trojjedinému jako v nehybném letu. Požívá štěstí, pro které není slov; my však je tušíme, když Markéta klesá či spíše si myslí, že klesla.

 Nemáme měřítko pro to, jaké zděšení přepadá duši, která se naučila znát „pokoj převyšující všechno pomyšlení“ (Flp 4,7), když je od Boha opuštěna, zdánlivě opuštěna. Třebas se namáhá věřit ujišťování svého zpovědníka, že Bůh je nám tím blíž, čím více se nám zdá, že jsme ho navždy ztratili; třebas uvažuje nad výrokem Následování Krista: „Když si myslíš, že jsi ode mne daleko, právě pak jsem ti často blízko“ - přece se cítí zcela bezmocná, bezradná, jako by visela mezi dvěma světy, a ruka, která ji dosud držela, ji náhle pustila.

 V této fázi výstupu už není návratu. Neboť podle sv. Jana od Kříže „Bůh přenáší schopnosti a síly smyslů na ducha“. To znamená, že duši už není dáno znovu zakořenit ve smyslovém světě. Prameny této země jsou pro ni zapečetěny a její plody už ji neživí. Vyschlost a vyprahlost přišly na ni, avšak také uchvacující nadpřirozená jasnost.

 Jsme udiveni, že Markéta se po dlouholetém tvrdém pokání stále ještě tak tvrdě nenávidí pro pochybení, která tisíckrát usmířila. Pochází to z toho, že  v této poslední etapě je jí její podstatná skvrna zřetelná. Pohled, který je ukládán jen velkým mystikům v předvečer přetvářejícího sjednocení. Stud svatých, odpor, který cítí sami k sobě, není ani vynucen ani vyvolán jimi samými. V ohnivé záři Trojice, které se přibližují, vidí sami sebe s děsivou jasností, jakou by nikdy nedokázal dát žádný přirozený vnitřní pohled. Je to neúprosný jas, oheň zžehující poušť, v němž Markéta kráčí vpřed opojena světlem. A jistě by ztratila odvahu, kdyby neměla tušení útěch, které ji kdysi od tohoto Boha oddělovaly, jejichž žhavý dech se už jí však nyní dotýká.

 Aby k Němu dospěla, musí ještě projít poslední pouští: vyschlostí, absolutní prázdnotou. Všichni ji opustili: tvorové i Stvořitel,  a nejen opustili, všichni stojí proti ní. Bůh sám s ní jedná, jako by byla jeho nepřítelkyní. Není divu, že Markéta přes milosti, jimiž byla viditelně tolik zahrnuta a zasypána, plná zděšení si myslí, že už není milována. Trpí opravdová pekelná muka v blouznivé domněnce, že je zavržena.

 Nevzbouřily se nikdy její smysly? Nevíme všechno. Bratr Giunta určitě si nedokázal odepřít položit závoj na to, co se mu zdálo málo povznášející. Ale i kdyby Markéta poznala vzpouru pudovosti, duše ji ovládá a je si vědoma, že v té míře, v jaké se spotřebovává, aniž by k tomu něčím přispěla, pracuje Bůh skrytě na jejím novém stvoření.

 Z mnoha výroků můžeme udělat závěr, že u Markéty došlo tehdy k něčemu jako souboji mezi zvykem, zalíbením v osloveních a novou schopností nazírání, která se v ní téměř nevědomky rozvinula. Stále znovu se blíží ukřižovanému Ježíši, avšak pokaždé se odráží zpět: duch se znovu zdvíhá k Tomu, jenž se k ní blíží, nyní už ne ve své podobě. Je ochotna přijmout lásku bez tváře, klanět se jí, milovat ji. Prudké změny výšky, bleskový výstup, po němž následuje sestup a pád, jsou tím hlavním, proč se u světice vyčerpává nejen tělo, ale i duch.

 I to nejtvrdší pokání zasahuje pouze tělo a nezmůže nic proti podstatné nečistotě ducha. Neexistuje askeze, která by dokázala proměnit ducha člověka. Milost musí zapůsobit na podstatu tvora, s nímž se chce spojit nestvořená láska. V malé cele nad Cortonou, v níž byl na Kristův příkaz zřízen oltář, dokončila ruka nepatřící žádnému člověku Markétinu přípravu. Jak říká sv. Terezie, je v tomto stavu i extáze plná utrpení. Bůh se dává - a lze-li to tak říci - je současně nepřítomný. Duše stoupá k nebi, avšak k nebi zpustošenému: není to „nic“, ale vzdálení, nekonečný útěk - nekonečno, které se skrývá.

 To je poslední zatáčka neznámé cesty, kde se Stvořitel vlévá do zničeného tvora jako záplava. Do duše, která se zcela vyprázdnila ode všeho, co není Bůh, vniká nyní Bůh, strhává ji k sobě, zmocňuje se jí, konečně ji má. „Já, která jsem byla jen temnotou,“ koktala Markéta zmateně, „já, která jsem byla temnější než noc...“ A přece jí Kristus odpovídá: „Z lásky k tobě, ty nové světlo, žehnám celu, kde žiješ skrytá v mé lásce.“

 Občas se stalo, že k ní mluvil anděl, a jeho slova nás utvrzují v názoru, že Markéta byla vedena cestou, kterou jsme popsali. „Tys,“ řekl jí anděl, „jako dům, který podpálili. Hoří, až je zcela zničen; tak i ty zůstaneš až do konce v trápení. Přestože požíváš pokoje, žiješ ve válce. Zlato se očišťuje v tavicí peci. Pán chce mít naše srdce zcela za vlastní, a proto je dělá od prvního hnutí lásky pozorným pro svá přání. A když tato láska po něm horoucně touží, neváhá se takové duši darovat. Láska pak dokonává v jediném okamžiku, co se v duších málo roznícených láskou dosahuje až časem. Tato láska má tři stupně, kterými věrná a horliví duše přitahuje k sobě svého Stvořitele. Když se domnívá, že je oloupena o Boží lásku, nikdo ji nemůže utěšit než Bůh sám. To je ten okamžik, v němž se Nejvyšší soucitně sklání k tvoru vydanému nejhlubší úzkosti srdce... Avšak dříve než Otec všehomíra vstoupí do duše, kterou stvořil a vykoupil, očistí láska srdce ode všech klamů. Třetí stupeň lásky je touha, která ponořuje ducha do ohnivých plamenů. V tomto stavu duše neustává všude a v každičké věci hledat svého Milovaného, svého Snoubence...“

 Tak pomáhal anděl Markétě uvědomit si cestu, kterou prošla; a on sám jí ukázal zastavení jejího výstupu k Otci.

(pokračování)