Houška, Petr Alk. OFM

Řekli jsme si, že po odchodu z La Verny zbývaly Františkovi už pouhé dva roky života. Bylo mu málo přes čtyřicet let, ale jeho organismus byl postižen mnoha nemocemi. Nebylo takřka orgánu, který by fungoval bez poruch. K mnoha tělesným bolestem způsobeným chorobami se družily i bolesti krvácejících stigmat. Mimořádná byla ale světcova trpělivost.

Zachovala se o tom řada svědectví. František ke konci života byl takřka slepý. Častý pláč nad Kristovým utrpením i vlastními hříchy oslabil jeho zrak a pobyt na Východě, kde ostré sluneční světlo se odráželo od písečných pouští, jeho oční neduh velmi zhoršil. Světec se právě zdržoval v rietském údolí v poustevně Fonte Colombo, když se mu oči velmi rozbolavěly. Bratr Eliáš z Cortony, nejvyšší řádový představený, a protektor řádu kardinál Hugolino z Ostie opatřili nemocnému lékaře z okruhu papežova, jehož dvůr se tehdy právě zdržoval v blízkém Rieti. Lékař po prohlídce nemocného zjistil, že je třeba vypálit hnis z bolavého oka od čelisti až k obočí. Středověká medicína měla po ruce prostředky velmi primitivní a bolestivé. V našem případě bylo třeba pálit nemocného žhavým železem. Zatímco lékař v ohni rozežhavil silný železný drát, promluvil prý František k ohni: „Bratře ohni, jenž jsi ušlechtilejší než většina ostatních tvorů, hle, vždycky jsem k tobě býval hodný a vždycky chci takovým být z lásky k tomu, který tě stvořil. Ukaž se také nyní laskavým a přátelským ke mně a nepal mne více, než dovedu snést!“ Když lékař začal pálit, bratři se s hrůzou rozutekli, ale světec byl zcela klidný, nevydal ani hlesu a když strašlivá operace skončila, říká lékaři: „Není-li ještě dost vypáleno, pal znovu, neboť jsem necítil žádné bolesti!“

Dnešní člověk postihne bezpochyby na tomto vyprávění legendární příchuť, avšak jedno je jisté, že právě touto formou se podává svědectví o světcově neobyčejné trpělivosti a úžasné důvěře v Boha i lásce ke všemu stvořenému. František má v duši harmonii, a proto vše se mu jaksi poddává, vše mu slouží. To vyjadřuje mezi jinými i vyprávění o zkrocení vlka, o kázání ptáčkům apod.

Jednou měl František bolesti neobyčejně silné. Bratr, který jej ošetřoval, mu říká: „Františku, pros Boha, aby s tebou mírněji nakládal!“ Ale světec pokáral svého ošetřovatele a řekl mu:  „Bratře, kdybych neznal tvou prostotu, nesměl bys mi více na oči, protože ses opovážil posuzovat Boží úradky!“ A pak, ačkoliv těžce churav, vrhl se na kolena a hlasitě se modlil: „Děkuji ti, Bože, za všechna utrpení a bolesti a prosím tě, abys je mnohonásobně rozmnožil, je-li to tvá vůle!“

Jindy v noci za velkých bolestí se naléhavě modlil, aby se tak o Boha opřel jako o pevný štít a zůstal statečný a trpělivý. A při této modlitbě dostalo se mu ujištění, že jeho nemoci jsou zástavou nebeského království.

Když jeho utrpení dosahovalo vrcholu, ležel v biskupském paláci v Assisi. Měšťané nechali hlídat palác silnou stráží, protože se obávali, aby bratři světcovo tělo, kdyby umřel, neodnesli jinam. Ve středověku si totiž každé město pokládalo za velikou čest mít ostatky nějakého světce. Tehdy František čelil bolesti tím, že častěji během dne si dal od svých druhů zpívat Chvály na Hospodina. I v noci bývalo slyšet z Františkovy světnice zpěv, takže strážím lépe ubíhala doba služby.

To se však nelíbilo bratru Eliášovi, který se domníval, že takovým počínáním utrpí Františkova pověst světce a tím i reputace řádu. Cožpak se sluší, aby člověk, který se blíží smrti, byl takto veselý, místo aby se na smrt vážně připravoval? Ale světec se ohradil a řekl: „Nech mne, bratře, na pokoji, ať se raduji ve svých bolestech z Pána i z toho, že ho mohu chválit! Působením Ducha svatého jsem tak úzce spojen a sjednocen se svým Pánem, že pro jeho milosrdenství mohu plesat v něm, Nejvyšším!“

Když mu kterýsi lékař, který přišel z Arezza, jen nerad a po zdráhání řekl pravdu, že jeho stav je tak vážný, že mu už zbývá jen zcela nepatrně života, rozepjal František ruce a s radostí volal blížící se sestru smrt, o níž složil i poslední sloku Sluneční písně:

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla,

žádný živý člověk jí nemůže uniknout.

Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších.

Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí,

neboť druhá smrt jim neublíží.

Chvalte mého Pána, dobrořečte mu

a služte mu s velikou pokorou.

V posledních dnech svého života se nechal přenést z biskupského paláce na nosítkách k Panně Marii do Porciunkuly, aby, jak praví jeho životopisec, „dokončil život tělesný tam, kde ho osvítilo světlo a začal život duchovní“. Na poloviční cestě  požádal František bratry, aby se s nosítky zastavili a obrátili je tak, aby skoro vyhaslým zrakem alespoň mlhavě viděl své milované město Assisi. Pak se světec trochu nadzdvihl a městu požehnal. Zároveň děkoval Bohu, že v tomto městě projevil své smilování a svou dobrotu a prosil, aby i v budoucnu „vydávalo skrze jeho bratry líbeznou vůni dobré pověsti, svatého života, pravého učení a evangelia dokonalosti celému světu“.

V sobotou 3. října 1226, v době večerních chval, kdy modravý soumrak se snášel na spoletské údolí, nastala Františkovi jeho poslední hodinka. Ještě naposledy mu zazpívali bratři Angelo a Leo Sluneční píseň. Pak si přál, aby mu četli z evangelia o utrpení Páně, počínaje 13. kapitolou sv. Jana: „Bylo před velikonočními svátky, Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti…“ Pak požehnal svým bratřím a dal jim poslední napomenutí. A konečně slabým hlasem začal zpívat žalm: „Hlasitě k Hospodinu volám, hlasitě Hospodina zapřísahám. Vylévám před ním svou starost, svou tíseň mu vypravuji. Vyveď mě ze žaláře, abych chválil tvé jméno! Obklopí mě spravedliví, až se mě ujmeš!“

Přál si být před smrtí položen na holou zemi bez hábitu, aby i v tom se podobal Kristu sňatému z kříže. Mnozí viděli při té příležitosti jeho rány.

Příštího dne byl Františkův pohřeb podobající se triumfu. Celé město doprovázelo jeho bezduché tělo, bratři šli s hořícími svícemi. Když šel pohřební průvod kolem sv. Damiána, spatřila sv. Klára se svými sestrami naposledy sv. Františka a oplakávaly jej, že už není mezi živými na zemi.

Světec byl pochován prozatím v kostele sv. Jiří v Assisi, kde kázával. Po necelých dvou letech byl od svého přítele Hugolina, který se stal papežem Řehořem IX., prohlášen za svatého. A hned následujícího dne položil papež základní kámen k velkolepé bazilice sv. Františka, kam potom r. 1230 byly světcovy ostatky přeneseny.

Náš výborný znalec středověku, profesor církevních dějin Dr. Jaroslav Kadlec napsal o sv. Františkovi, že byl první církevní osobností 13. století, ačkoliv nebyl ani papežem, ani biskupem, ani knězem. Kritické vydání jeho nemnohých spisů představuje sice tenký svazek, ale každá jeho řádka, ať už jsou to listy, řeholní pravidla a napomenutí, nebo modlitby, má velký význam, protože to vše je jakýmsi zrcadlem Františkovy duše.

Jeho hlavní význam je v tom, že přiblížil znovu lidem Krista.

Vždyť ve svých svatých jako by přicházel Kristus znovu na svět. Ke svatosti jsme povoláni všichni, i když je různá míra milosti a různé jsou cesty – avšak cíl je společný. Kéž naše zamyšlení nad Františkem by nám pomohlo stát se pravými tvůrci pokoje, porozumění a harmonie mezi lidmi navzájem; kéž bychom pevněji zakotvili v Kristu, našem Pánu, který nás všechny vykoupil a miluje nás věčnou láskou! Kéž by i svět nakonec pochopil, že bez Krista není spásy a není ani uspokojivého řešení vedlejších palčivých otázek!

Každý z nás svým věrohodným křesťanstvím může být zvěstovatelem Krista!

Petr Alk. Houška OFM