Houška, Petr Alk. OFM

Byl pozdní večer koncem října, soumrak záhy přecházel v tmu. Vrátili jsme se právě z pole, z brigády – už dnes nevím, zda řepné nebo bramborové. Psal se rok 1958 a bohoslovcům litoměřického semináře bylo souzeno, aby pomáhali socialistickému zemědělství při polních pracích. Umývárna byla plná, dávali jsme se do pořádku před večeří. Tu náhle proskočila zpráva, kterou někdo náhodně zachytil z rozhlasu, že konkláve kardinálů zvolilo papežem téměř sedmasemdesátiletého benátského patriarchu Angela GiuseppeRoncalliho, který přijal jméno Jan XXIII. První reakcí byl podiv a někdo to myslím řekl i nahlas: Proč tak starého člověka vybrali na Petrův stolec?

Avšak volba měla svou logiku: po téměř dvacetiletém pontifikátu Pia XII. přichází nástupce „na přechodnou dobu“, jak se všichni domnívali. Ovšem nikdo snad tehdy netušil, že toho říjnového dne daly se dějiny církve do pohybu a že ona „přechodná doba“ nebude ničím jiným, než předělem dvou epoch.

Mnohé snad udivilo i jméno, které si nový papež zvolil. Možná že chtěl očistit toto jméno, které kdysi nosil v 15. století nepravý papež Baldassare Cossa, sesazený kostnickým koncilem. Buď jak buď, vbrzku se jméno Jan XXIII. stává pojmem. Když jeho nový nositel po necelých pěti létech umíral, znal je celý svět a s úctou je vyslovovali i nekřesťané.

Jako závan svatodušní vichřice zapůsobilo vyhlášení nového papeže při bohoslužbě v římské bazilice sv. Pavla za hradbami 25. ledna 1959, že hodlá svolat dvacátý první všeobecný církevní sněm. Jakým duchem by se měl nést, vyjádřil Jan XXIII. o několik měsíců později při návštěvě papežské řecké koleje v Římě. Tehdy použil nové slovo, nový pojem – „aggiornamento“ (doslova: zdnešnění), který se měl stát čímsi programovým. Církev se má přizpůsobit požadavkům doby, aby tím spíše mohla otevřít náruč ostatním křesťanským bratřím.

Nezůstalo jen při vyhlášení koncilu. Brzy začaly svou práci přípravné komise a byl zřízen Sekretariát na podporu jednoty křesťanů.

Pro ilustraci dobové atmosféry dovolte mi ještě jednu osobní vzpomínku: V chladném, deštivém létě r. 1961 jsem jako nedávno vysvěcený kněz konal vojenskou službu. Bylo mi jako stromu přesazenému do jiné, cizí půdy. Byli jsme v terénu, kdesi na Karlovarsku. Prudké lijavce rozvodnily řeky a říčky a prudký nápor běsnícího živlu strhal mosty. Tehdy jsem se setkal se spoluvojínem, protestantským duchovním.

Podal mi ruku na znamení bratrského společenství a řekl, že spory našich otců nejsou spory naše. Pak mluvil o papeži Janu a o jeho nástupnické řeči, která mu připadala jako ohlašování nové doby. Pochopil jsem, že jsem našel bratra a že Duch Boží se vznáší nad vodami a propastmi minulých staletí, nad zpustošením, které bylo osudnější než současné přírodní katastrofy. Nastával zlom, který měl ovlivnit další léta našich životů. Naším posláním mělo být do budoucna budování mostů.

A potom 11. října 1962 začal pod Michelangelovou kupolí svatopetrské baziliky v Římě Druhý vatikánský koncil, dvacátý první v pořadí všech ekumenických koncilů. Papež před jeho zahájením vykonal pouť do Loreta a Assisi, což nemělo obdoby od r. 1870, kdy žádný papež neopustil Vatikán. Jan XXIII. k tomu řekl: „Já už jsem starý, můj nástupce bude jezdit dál.“

Pojednat přehledně o 2. vatikánském koncilu se vymyká rozsahu tohoto článku. Dokumenty vyhlášené tímto sněmem mají zásadní význam pro život církve v postmoderní době a je nutné je stále důkladněji uvádět do života.

V létech Janova pontifikátu byly brány Vatikánu otevřeny hodnostářům nekatolických církví i lidem z Východu.

Papežova encyklika „Mater et magistra“ z r. 1961 se zabývá problematikou sociální. Janovým testamentem je okružní list zcela zásadního významu z 11. dubna 1963 „Pacem in terris“, v němž vážně nemocný papež vyzývá k míru mezi národy na základě pravdy, spravedlnosti, svobody a respektování lidských práv. Mírové soužití mezi Východem a Západem neznamená souhlasit s chybnými ideologiemi. Už na podzim r. 1962 přispěl Jan XXIII. k mírovému urovnání tzv. kubánské krize mezi USA a Moskvou.

Běžně se neví, že Jan XXIII. byl od svých čtrnácti let františkánským terciářem. Do společenství jej přijal jeho duchovní vůdce, ředitel semináře v Bergamu Luigi Isacchi. Tuto skutečnost připomněl papež u příležitosti 750. výročí schválení Františkovy řehole ústní formou papežem Inocencem III. v r. 1209. Slavnost se konala 16. dubna 1959 v Lateránské arcibazilice a Svatý otec tehdy oslovil zde přítomné čtyři nejvyšší řádové představené františkánských rodin: františkánů, minoritů, kapucínů a regulovaného 3. řádu. Ve své promluvě vyjádřil naléhavé přání, aby se sv. František vrátil na zemi životem a prací svých následovníků.

Jan XXIII. se nedožil konce 2. vatikánského koncilu, pouze zakončení jeho prvního zasedání 8. prosince 1962. Pokračování a dokončení bylo pak dílem jeho nástupce Pavla VI.

Jan XXIII. zemřel po dlouhém utrpení 3. června 1963, tedy před čtyřiceti léty. Jan Pavel II. jej prohlásil za blahoslaveného, načež bylo jeho tělo vyzvednuto z vatikánských krypt a uloženo v bazilice sv. Petra.

Letos 28. října uplynulo 45 let od jeho zvolení a 4. listopadu od jeho korunovace.

„Hle, kněz veliký, který za svého života podepřel dům a za dnů svých upevnil chrám: jako svítící oheň a jako kadidlo hořící v ohni…“(Sirachovec 50,1.9).

Petr Alkantara Houška OFM