Rok svaté Kláry - 10 - Klára & Pravá Boží tvář
Connault, Marcel OFMCap.
Jeden hymnus z francouzského vydání ranních chval Denní modlitby církve se ptá:
Kdo je tedy Bůh, jestliže k tomu, abychom ho našli, je třeba mít srdce chudého? Kdo tedy je Bůh, že nás takto miluje? // Kdo tedy je Bůh? Je láska jeho jménem a jeho tváří? Kdo tedy je Bůh, že nás takto miluje?
Klára ve stopách sv. Františka neúnavně hledala tuto pravou Boží tvář. Objevovala ji tím, když jako v »zrcadle« rozjímala na Kristovým životem a zvláště nad jeho utrpením.
Tři Klářina poučení
Ve snaze odpovědět na Pánovu výzvu si Klára vybrala tu nejpřímější cestu jak pro sebe, tak i pro své duchovní dcery…
Když byla sestra Benvenuta požádána v kanonizačním procesu sv. Kláry o svědectví řekla toto: „Je tomu již více než dvacet devět let, co jsem vstoupila do kláštera a od té doby jsem stále žila pod vedením přesvaté Matky, Paní Kláry, která mne učila, že je třeba především milovat Boha nade všechno; zadruhé, že je třeba často se vyznávat ze svých hříchů a nic neskrývat; zatřetí, že je třeba vždy uchovávat v paměti Utrpení Páně“ (Kanonizační proces sv. Kláry 11, 2).
Tyto tři rady, velmi prosté, jsou-li čteny pospolu, představují pozoruhodnou duchovní pedagogiku. Jestliže se křesťan rozhoduje často si připomínat Pánovo Utrpení, pak má stále před očima svého srdce neuvěřitelnou Kristovu lásku. „On mě milovat a za mne se obětoval“ A to v ní probouzelo jako samozřejmou odpověď, že je třeba „milovat Boha nade všechno“, i když je to velmi náročné. Když hleděla na svůj život ve světle této Lásky, poznenáhlu objevovala své projevy vzdorovitosti, nevraživosti, lehkomyslnosti, uzavřenosti. Zakoušela proto velkou potřebu dosáhnout osobní průzračnosti. Odpuštění dosažené v upřímné svátosti smíření bylo pro ni živou zkušeností s touto neúnavně milosrdnou láskou, která jí vždy vracela sílu a důvěru. Její duchovní citlivost se tak postupně zjemňovala a začala „zakoušet, jak dobrý je Pán“. Slovo Písma svatého se v ní stávalo živé. Stále naléhavě proto pociťovala touhu celistvě odpovědět na Kristovo přátelství. Modlí se, modlí se, modlí, protože cítí, že bez modlitby již v této věci nezmůže nic.
Spočiň svým srdcem
V Řeholi, kterou napsala pro své sestry, Klára doslova opsala to, co František nařídil svým bratřím ohledně modlitby. „Ať se varují zahálky, která je nepřítelkyní duše, [ale] ať neuhasí ducha svaté modlitby a zbožnosti, jemuž mají ostatní časné věci sloužit“ (Řehole svaté Kláry 7,2). Jindy říká, že jediné, co má cenu, je modlitba… a proto celý život se musí proměnit v akt modlitby. A abychom toho dosáhli, je třeba užít jako prostředku, »spočineme« (viz text na str. 2), tj. že dlouhodobě zaměříme mohutnosti své paměti, pozornosti a citovosti na Krista obětujícího se na Kříži. Tento výsostně svobodný akt je vrcholem jeho pozemského života: je výrazem nejvyššího daru a nejvyšší lásky. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává svůj život za své přátele“ (Jan 15, 1-3). Ježíš však dal svůj život také za své nepřátele, aby se stali jeho přáteli. Klára nám radí: Zastav se a ztiš se uvnitř před tajemstvím tohoto Boha tak Jiného. Nechej se tím přetvořit. „Upři svou mysl do zrcadla věčnosti, upři svou duši do odlesku slávy.“ Neboť Boží sláva se nikde nezjevuje tak zřetelně jako v této nezměrné lásce.
„Chudičká“
Klára, která vzešla ze vznešeného a zámožného rodu, byla velmi otřesena ponížeností a chudobou Božího Syna. Ve své víře a zbožnosti současně upírala svou pozornost na Marii, která se podílela na prostém životě svého Syna od kolébky až po kříž. Viděla ji jako dokonalý vzor těch, kteří chtějí jít v Kristových stopách. „Přimkni se k jeho nejsladší Matce,“ píše svaté Anežce. Ona tělesně nosila Krista ve svém lůně. My ho můžeme nosit v sobě duchovně za pomoci Lásky.
„Bože, náš Otče, prameni veškerého dobra, dobrořečíme ti za naši sestru Kláru. Její srdce nemělo jiného zalíbení a jiné radosti než v Tobě, svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli“ (Nešpory ze svátku sv. Kláry).