Co máme dělat, bratři? (Sk 2, 37) - úvahy nad články Řehole SFŘ

Dřímal, Ludvík OFS

(Hlava II. - Způsob života)

 

 

 

 

Článek 4: „Řehole a život sekulárních františkánů je toto: zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi, který od Krista (čerpal) podněty pro svůj život a učinil jej středem svého života s Bohem a s lidmi. Kristus je dar Otcovy lásky a cesta k němu; je pravda, do které nás uvádí Duch svatý; on (sám) je život, který nám přišel dát v hojnosti. Sekulární františkáni se kromě toho mají často věnovat četbě evangelia; z evangelia mají přecházet k životu a ze života k evangeliu.“

 

 

Řehole a život… Řehole – to je soubor směrnic, pravidel. Život dává možnost jejich  naplňování, provádění. Obojí patří neodlučitelně k sobě. Nemá smysl žít život chaoticky, bez řádu. Stejně tak pravidla bez svého naplnění v životě zůstávají ideálem bez ovoce.

 

 

Řehole a život sekulárních františkánů je toto: zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista…“ - jinými slovy: žít radostnou zvěst Kristovu, že jsme byli vykoupeni. Žít ji jako náš otec František, to znamená opravdově, věrně a vytrvale až do své smrti. Ježíš Kristus, ústřední postava evangelia, musí udávat tón v našem životě soukromém, veřejném, společenském. Tak, jak tomu bylo u sv. otce Františka: musí být rozněcujícím středem našeho života vůči Bohu i lidem.                                                                                                                                                                                                                              

 

 

Ježíš Kristus je největším darem lásky Boha Otce. Jeho osobnost představuje šťastné spojení lásky stvořené a nestvořené – člověka a Boha. Ježíš Kristus je cestou k Bohu pro nás nejvhodnější. Díky tomu, že je skutečným člověkem, můžeme se dostat do nejtěsnější blízkosti Bohu. Ježíš Kristus je tajemnou pravdou víry, která bez přispění Ducha svatého by nám, lidem, zůstala nepochopitelná.

 

 

           Časté čtení evangelia, k němuž nás řehole vyzývá, nesmí být samoúčelné. Jeho ovocem má být, abychom jednali podle vůle Boží, abychom si přáli a chtěli jen to, co se jemu líbí. Náš život ve světě (klášterem III. řádu je celý svět!) má být evangelní, to jest: má být nesen moudrostí evangelia.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

  1. Přijal jsem Řeholi do svého života prakticky?

     

  2. Formuji své myšlení a jednání podle Františkova vzoru?

     

  3. Je Kristus v mém životě dominantou a inspirátorem jako u něj?

     

  4. Jak často čtu evangelium? Snažím se jeho příkazy a rady aplikovat v „terénu“?

     

  5. Zkoumám své svědomí před slavením svátosti smíření s ohledem na řeholi?

     

 

 

Článek 5: Sekulární františkáni ať proto hledají Krista živého a činného v bratřích a sestrách, v Písmu sv., v církvi i v liturgických úkonech. Ať je pro ně inspirací a cestou jejich eucharistického života víra sv. Františka, který dal napsat tato slova: Nevidím tělesně na tomto světě z nejvyššího Syna Božího nic, než jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev.“

 

 

Dostali bychom se do slepé uličky, kdybychom oddělovali Krista od bratří a sester a vůbec od všech dober, na nichž se podílejí. Kristus je v bratřích a sestrách, přestože jej většinou špatně reprezentují. On sám se ztotožňuje s nejmenšími.  Lidské tělo je chrámem Ducha svatého.

 

 

Kristus je v Písmu svatém, tj. v Božím slově, které napsal sice člověk, ale které je inspirováno Bohem. Má tedy božskou autoritu, je Božím Zjevením, zhuštěním Boží přítomnosti.

 

 

Kristus je v církvi, kterou tvoří sice lidé, ale moc Boží je v ní tak veliká, že ani hříchy do nebe volající ji nerozvrátí. On sám se přímo ztotožňuje s křesťany, když praví Šavlovi: „…proč mne pronásleduješ?“

 

 

Kristus je v liturgických úkonech, především ve svátostech. Jimi Bůh vychází vstříc pralidským tužbám člověka, ony navazují na základní situace lidského života. Každá svátost je Kristův spasitelný čin. Každé slavení svátosti je setkání s živým, působícím Kristem.

 

 

Tedy zde všude, tj. v bratřích a sestrách, v Písmu svatém, v církvi a v liturgii máme hledat – snažit se odhalit a vidět živou a působící Kristovu osobnost.

 

 

     Sv. otec František si velmi cenil, že se mohl dívat na Krista pod svátostnými způsobami chleba a vína. Své víře v jeho reálnou přítomnost podřizoval i smysly.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

  1. Snažím se vidět v druhém Krista?

     

  2. K čemu mne vybízí výrok sv. Jeronýma: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista?“

     

  3. Pohlížím na církev jako na tajemné, zraněné a stále zraňované Kristovo Tělo?

     

  4. Považuji slavení svátosti za setkání s Kristem?

     

  5. Rád a s vírou upírám oči na Krista ve svátosti oltářní?

     

 

 

Článek 6:Když byli ve křtu spolupohřbeni a vzkříšeni s Kristem, a tak se stali živými údy církve, a když k němu byli ještě těsněji připojeni skrze slib, ať se stanou svědky a nástroji jeho poslání mezi lidmi a hlásají Krista životem i slovy. A protože se nechali inspirovat sv. Františkem a spolu s ním jsou povoláni obnovovat církev, ať se horlivě snaží žít v plném společenství s papežem, biskupy a kněžími a napomáhají otevřenému i apoštolsky tvořivému a plodnému dialogu (nesenému) důvěrou.

 

 

Svátostí křtu se nám dostalo milosti přijetí do Boží rodiny. Stali jsme se Božími dětmi, křesťany, údy Kristovy církve. Tak jako v lidské rodině jsou děti, které chtějí rodičům působit větší radost tím, že ochotněji přijímají jejich vedení, svědomitě dbají jejich pokynů a rad, tak je tomu i mezi dětmi v Boží rodině.

 

 

Svou profesí odpovídáme na Boží povolání ke kvalitnějšímu následování, k větší věrnosti a spolehlivosti svědectví Kristu. Především životem, potom i slovem. Tak začínal sv. otec František. Obrátil se a nejprve osobním příkladem, jímž podložil své hlásání, reformoval církev, aniž by byl měl přímý úmysl. A všechno, co konal, čemu učil, co hlásal, bylo ve shodě s církví, se souhlasem hierarchie, to znamená ve společenství s papežem, biskupy a kněžími. Naše profes rovněž má závazek pomáhat obnovovat církev.

 

 

Výzva „horlivě se snažit“ o společenství s papežem, biskupy a kněžími nás přirozeně nechce nutit k loajalitě s těmi biskupy a kněžími, kteří nejsou sami sjednoceni s papežem.

 

 

Důvěra a podpora otevřenému a účinnému apoštolskému dialogu je gesto pokoncilní církve vůči světu, které nesmí chybět ani v programu sekulárního františkánského společenství.

 

 

 

 

Otázky k zamyšlení:

 

 

1.      Vážím si křtu jako základní svátosti, otevírající přístup k dalším svátostem?

 

 

2.      Projevuji vděčnost Bohu v den výročí této svátosti?

 

 

3.      Beru vážně svou profes a děkuji Bohu za povolání do řádu zvláště o jejích výročích?

 

 

4.      Cítím osobní závazek vůči církvi, františkánské rodině i světu – být dobrým sekulárním františkánem?

 

 

5.      Nejsem v rozporu s církevní autoritou?

 

 

Ludvík Dřímal OFS