Františkánky a františkáni - Hvězda New Yorku Elinor Flynn

Peruffo, Ambrogio OFM

 Jmenovala se Elinor Flynn. Svět však ji znal pod jinými jmény: na divadelní scéně se nechala uvádět jako Goldy Russel, ve filmu Elinor King. Avšak jméno, které ji nejvíce ctí a převaluje se jiskřivým obzorem mladé umělkyně, je prosté, avšak velké: františkánská terciářka. Nikdy se nevzdálila ze Severní Ameriky, téměř stále pracovala v New Yorku. Opásána františkánským provazem, bez vypínavosti vystupuje na jevišti a ve filmu, vznáší se nad světélkující a nebezpečnou půdou jako skvělý příklad nedotknutelnosti a dobroty.

 Jak dokázala Elinor Flynn žít s jasným duchem a pokojně svůj vnitřní ideál a skvít se ve filmu i na divadle jako odlesk nebe uprostřed duchovního bloudění moderního světa? Mimořádná umělkyně, jejíž přecházení velkými jevišti velkoměsta bylo stálým zdarem, nepřetržitým jásotem, si v srdci žárlivě střežila plamen víry a lásky k Bohu. Kráčela nad kráterem amerického života jako tajemství dobroty a milosti.

 Vrozená vlídnost a dobrota jejího srdce tryská na každém kroku počínajíc raným dětstvím. Narodila se v Chicagu 17. března 1910. Dobrá a učenlivá chovanka školy sv. Marie, pianistka na akademii v Loretu a sv. Xaveria projevovala zřejmý sklon k divadlu a tanci. Už jako děvčátko vystupovala v New Yorku s Fredem Stonem, a byl to skutečný objev, který ji pak vyšvihl na všechna největší divadla Hvězdnaté republiky. Mladá dívka světlých nadějí se dostala do Hollywoodu, města hvězd.

 Její svěží mladý a dobrotivý úsměv se třepetal v chvějící se záři filmu. Po čtyřech letech v království stínů se vrátila do New Yorku, kde ji přijali s nadšením. Vystupovala ve filmu, na scénách, v rozhlase; všude ji toužebně očekávali a bouřlivě provolávali slávu. Elinor však nijak nezpyšněla svými úspěchy. Byla podivně skromná a pokorná. Když vyšla z divadla upjatá, v zapnutém plášti, vždy utíkala před tlačícím se davem, fotografy, kritiky a novináři, kteří ji neúnavně obtěžovali.

 Málokteří z jejích obdivovatelů však uvažovali o tom, že pod kouzlem hlasu, výkonů a originálního přednesu skrývala umělkyně duši vybrané duchovní jemnosti, zcela prosáklou milou a planoucí serafičností. Zpívala, tančila, ukazovala se ne pro úspěchy mámivé lidské slávy, ale protože v hloubi cítila, že toto je její povolání, její poslání, její apoštolát. Příklad jejího netknutého života okouzloval víc než první role ve velkofilmu.

 Rostla vždy v rodinném ovzduší, veselá, pokojná a zdravě zbožná. Ranní modlitbu, růženec každý večer dříve než ulehla, i pozdě v noci, týdenní zpověď, sv. přijímání každou neděli... to vše stále vykonávala od dětství v rodině, na cestách, v Hollywoodu a v New Yorku.

 Mons. Fulton J. Sheen po smrti umělkyně napsal její matce: „... Byla to jedna z nejušlechtilejších duší katolických dívek, které jsem kdy poznal, procítěné duchovnosti, kterou neustále vyzařovala na všechny, kdo se k ní přiblížili. Nám zůstává jen ptát se, proč ji Bůh povolal tak nečekaně k sobě. Byla už tak spojená s Bohem, že ji chtěl mít věčně u sebe. Je to jakási Boží netrpělivost, aby si přitáhl drahou ovečku do nebeského ovčince; proto ji uchvátil...“

 Krátce po návratu z Hollywoodu do New Yorku, kde jí divadelní úspěchy získaly jméno „newyorkské hvězdy“, Elinor se spolu s matkou, zapálena vroucí touhou spojit se úžeji s Pánem, stala členkou Třetího řádu sv. Františka. Nejslavnější a nejznámější umělkyně velkoměsta se stává poníženou přívrženkyní řehole pokání!

 Plní věrně dál svoji uměleckou úlohu, a přitom nezanedbává starost o zahradu své duše. Odhodlává se přísně zachovávat a uskutečňovat příkazy terciářské řehole, kterou slavnostně přislíbila. Vztahy františkánské umělkyně k Pánu se od nynějšku stávají vnitřnějšími, častějšími, plnými lásky. Nedělní svaté přijímání se mění na každodenní; návštěvy Nejsvětější svátosti, hodiny poklony a rozjímání pozlacují její den, propletený vystupováním na prknech jeviště a v rozhlase.

 „Neporušená a čistá krása, roztomilá osobnost jí získávaly lásku všech,“ napsal jistý autor v Tertiary Record, časopise farnosti sv. Františka. „Jsem překvapen, když pozoruji, jak malý je počet těch, kdo znají tajemství její roztomilosti a kouzla. Není to tajemství pro Menší bratry kostela sv. Františka. Oni vědí, že už po léta přichází každé ráno, aby byla na mši a dostala sv. přijímání. Vědí, že pod šatem umělkyně se skrývá hábit a pásek františkánské terciářky...“

 Rovněž druhové v umění si všímají, že její tvář se zardívá novými paprsky. Kterýsi umělec se jí zeptá, co ji vábí každé ráno tak časně do kostela na mši. „Pavle,“ odpověděla mu se smíchem, „kdybys měl drahého přítele, který tě nevidí často, cítil by ses sám, nebo ne? Vidíš, náš Pán je nejdražší a nejlepší přítel, jakého mám. Když ho nenavštívím častěji, cítím se osamělá. Proto za ním zacházím častěji.“

 Vznešené přiznání! Cítí se osamocená v lhostejném světě, opuštěná uprostřed triumfů a provolávání slávy. Kouzlem umění si podmaňuje srdce a ovládá zástupy. Avšak Elinor, vládkyně očí, plavovlasá elegantní dáma, zlodějka srdcí, je přemožena jiným srdcem: Srdcem srdcí.

 Její ušlechtilé a citlivé srdce bije upřímnou láskou k chudým a nešťastným. Školu bolesti vychodila v jisté rodině, stíhané tragickými neštěstími. Serafínské lásce a lidské solidaritě se učila od Božského Mučedníka. Ukřižovaný mluvil k její duši řečí bolesti, pohnutí a útrap. Zakořenil se v srdci mladé františkánky, že na něj nemohla zapomenout ani na chvíli.

 Jednou, když byla na cestě, nemohla vykonat tříhodinovou velkopáteční pobožnost; s přítelkyní zabočila do lesa, klekla si na poražený kmen stromu a dlouho zůstala pohroužena do rozjímání o utrpení Pána. Potom s pažemi rozpjatými do podoby kříže odříkala sedmkrát Otče náš, Zdrávas a Sláva k poctě sedmi Ježíšových slov na kříži.

 Elinor měla stále na mysli Muže bolesti. Ukřižovaný visel na stěně jejího domu, v jejím pokoji nad hlavou lůžka, ba i v divadle v její šatně. Tato láska k Ukřižovanému se časem změnila na zjitřenou duševní trýzeň. Křížek, který nosila stále u sebe, byl zbarvený červení z nalíčených rtů...

 Měla za to, že všechna povolání a umění by měla být zasvěcena Jemu. I divadlo. Líčení bylo pro ni jen nastrojenou maskou, neužívala je z přesvědčení. Smála se mu, když prosila Ježíše o odpuštění. Láska pálí, očišťuje a proměňuje všechno.

 V létě 1938 padla na New York mimořádná horka. Bledá a vyčerpaná Elinor cítila potřebu zotavení a delšího odpočinku. Spolu s matkou opustila město a vydala se k příbuzným do Glens Falls. Těšila se na odpočinek; tiše řídila auto, jen rty se lehce pohybovaly, zdálo se, že sní. Matka ji vyrušila slovem. „Moment, mami, právě se modlím terciářské hodinky.“

 Vesele trávila dny v zelené přírodě a v přátelském kruhu příbuzných. Daleko od hluku velkoměsta s jeho lehkomyslnou společností v klidu vykonává své pobožnosti, zintenzivňuje svou modlitbu a rozjímání. Zdá se, že cítí blízký příchod sestřičky smrti.

 Po několika dnech se 4. července 1938, v den amerického státního Svátku nezávislosti, vrací z oběda, na který byla pozvána, do Glenn Falls, když při autohavárii nečekaně umírá. Bylo jí sotva 28 let.

 Hvězda New Yorku, skromná a horlivá františkánská terciářka, unikla takto jevišti života, na němž slavila tolik vítězných úspěchů, aby přešla na nebeskou scénu.

 Ambrogio Peruffo OFM

 Terziari d\'oggi

ze slovenského překladu Terciári dneška (Prešov 1946)

přeložil do češtiny, zkrátil a redakčně upravil Radim Jáchym OFM