Connault, Marcel OFMCap.

V tomto posledním pokračování našeho výročního seriálu úvah o sv. Kláře se zamyslíme nad tím, jak se sv. Klára jakožto nejvěrnější učednice sv. Františka snažila před svou smrtí sdělit ostatním lidem svůj  ideál života Božích dětí povolaných ke svědectví o Kristu.

Od srpna 1253 Klára v důsledku dlouhé nemoci začala pociťovat, že její pozemský život se chýlí ke konci. Její první životopisec to vyjadřuje slovy: „Pán byl, abychom tak řekli, přede dveřmi.“ Klára v té době toužila po přítomnosti kněží a svatých bratří, kteří by jí předčítali o Utrpení Páně a jiné úryvky z Písma svatého…

Bratru Raynaldovi, jenž sám byl člověk velmi dobrotivý a povzbuzoval ji k trpělivému snášení jejího dlouhého mučednictví, odpověděla velmi pokojně: „Můj přemilý bratře, od té doby, co jsem zakusila milost svého Pána Ježíše Krista prostřednictvím jeho služebníka Františka, žádné utrpení se mi nezdá příliš tvrdé, žádné pokání mi nepřipadá skličující, žádná nemoc se mi nejeví nesnesitelnou“ (Život sv. Kláry od Tomáše z Celana č. 44-45). Tato vyrovnanost ve zkouškách je dosvědčena všemi svědky jejího života. Jak to chápat?

Radost celistvého daru

Kořeny je třeba hledat o čtyřicet tři léta dříve na samém počátku Klářina povolání. Měla tehdy šestnáct let. František, který právě nedávno prožil své obrácení, jí pomohl pochopit, že Kristus jakožto oslavený Syn nebeského Otce je do ní zamilován zcela osobní láskou. Tato slova natolik naplnila radostí touhy, které Duch svatý vložil do jejího srdce, že mu uvěřila bez váhání. Doslova se zamilovala do Krista, který ve snoubeneckém vztahu přijal na sebe chudobu našeho lidství, aby nám tak otevřel cestu k podílu na bohatství svého božství. Rozhodla se tedy všechno opustit a do všech důsledků následovat Ježíše chudého a ukřižovaného, ať by ji to mělo stát cokoli. Od té chvíle začala být v jejím životě přítomna trvalá radost, aniž by o to musela přímo usilovat. Jedinou její starostí bylo odpovídat na Kristovou Lásku celistvým sebedarováním a Kristus na tuto její velkorysost odpovídal darem radosti. Její život je dokladem pravdivosti paradoxních tvrzení evangelních blahoslavenství, která mluví o radosti jakožto plodu působení Ducha svatého. Taková radost se rodí v hloubi srdce toho, kdo se celistvě dává Bohu k dispozici. Je sice pravda, že tato radost nechrání Kristova učedníka před utrpením ani před slzami, ale dává mu sílu přijmout všechny zkoušky včetně zkoušky tělesné smrti.

„Jestliže pláčeš s Kristem, budeš mít také podíl na jeho radosti,“ napsala Klára své přítelkyni ve druhém listu sv. Anežce České.

„Šťastná je zajisté ta, jíž je dáno dosáhnout této božské hostiny, aby celým srdcem i nitrem přilnula k tomu, jehož krásu všechny blažené šiky nebešťanů bez ustání obdivují, jeho cit uchvacuje, na něho nazírat občerstvuje a jehož dobrotivost nasycuje"  (Čtvrtý list sv. Anežce České 9-11).

Klára jásá, když vidí svou přítelkyni Anežku nebo kohokoli jiného činit pokroky v lásce ke Kristu: „velmi se raduji v Pánu a jásám … nejen já sama, ale i všichni, kdo slouží a chtějí sloužit Ježíši Kristu“ (První list sv. Anežce České 3-4).

Radost ze spásy

Když čteme životopisy sv. Kláry i její spisy, nemůžeme se zbavit dojmu, že celý její život byl proniknut průzračnou a nepřetržitou radostí. Zdá se, že ani těžké boje a trápení, které musela přestát, aby zůstala věrná radikální chudobě, pranic nezměnily na této radosti. Naopak: životopisci a spisy sv. Františka dosvědčují, že v některých chvílích byla vnitřně tak plná radosti, že ji to nutilo i navenek vyslovovat slova chvály a spontánních díků. Naproti tomu jindy musela svádět boj sama se sebou, aby znovu nalezla, jak sama říká, „radost přiměřenou tomu, kdo byl spasen“. V překrásné knize »Moudrost Chudého« P. Eloi Leclerc pozoruhodně popisuje sklíčenost, která po dlouhé měsíce trápila sv. Františka. Sestra Klára mu pomohla z toho vyjít ven tím, že jej vybízela, aby „se zcela spolehl na svého Pána a svěřil mu svou bolest“. Právě díky této křehkosti cítíme, že máme k Františkovi velmi blízko.

Jedné noci, když stigmatizovaný František byl velmi trápen svou oční nemocí a myslel na všechna svá postižení, v duchu si řekl: „Pane, přijď mi na pomoc v mých nemocech, abych měl sílu snášet je trpělivě!“ A tehdy uslyšel v duchu hlas, který mu říkal: „Bratře, zaraduj se a buď veselý navzdory svým nemocem a postižením: Od této chvíle žij v pokoji, jako bys již zakoušel radost ze života v mém Království.“ Příštího dne pak zkomponoval svou Píseň bratra slunce. Kdykoli se pak cítil zdrcen nemocí, zanotoval prvních pár slov této písně a žádal své druhy, aby v ní pokračovali. A tak, při myšlenkách na Kristovu slávu, zapomínal na prudkost svých bolestí (Perugijská legenda 43).

Nestárnoucí svědectví

I po sedmi stoletích František a Klára zůstávají v kolektivní paměti církve jako »radostní svatí«. Jsou tak jasnou ilustrací prvního blahoslavenství: „Šťastní jsou ti, kdo mají srdce člověka chudého“ (tj. blahoslavení chudí v duchu).

Ještě i dnes je právě radost nejlepším dokladem pravosti křesťanství. Radost, která pramení ze života věřících, je tím nejlepším způsobem, jak říci světu, že poslední slovo nemají bolest a smrt, ale Život a Láska, o které se s námi dělí Kristus zmrtvýchvstalý.

 Marcel Connault OFMCap.

Mission Franciscaine, č. 1/2003

přeložil br. Pacifik Matějka OFMCap.