Kronika Cyrilometodějské pouti Levý Hradec - Velehrad 2003
- XXII. ročník

I. etapa: Levý Hradec - Chodov (doba přesunu 11,10 - 17,40)

25 km

Sobota 22. února

Poutníci se dopravili autobusem (Moraváci z Velkého Meziříčí), vlakem (Pražáci) a auty na Levý Hradec v mrazivém, ale slunečném sobotním ránu. Kostelík sv. Klimenta byl přeplněn, lidé stáli i před lavicemi a na kůru, i před kostelem. Celkem nás bylo asi 130.

Bohoslužbu (po 9,30) vedl františkán P. Klaret Antonín Dabrowski OFM a P. Stanislav Kryštof, ale přivítat nás přišel krátkým slovem i otec Petr Bubeníček, správce kostela sv.Klimenta na Levém Hradci. Upozornil nás na to, že putujeme "nazpátek" proti směru cesty prvních slovanských misionářů z Moravy a Velehradu. Vzpomenul sv.Ludmily, první české křesťanky a zakladatelky kostela sv.Klimenta na Levém Hradci, nejstaršího kostela v Čechách. Vzal ze starého oltáře položenou cihlu CMP 1982 a připomenul nám, že si jí máme "těžce vážit" protože nám připomíná těžkosti, které provázely příchod křesťanství k nám a že také těžkosti, které zažíváme na svých poutích jsou něčím, co k pouti patří.

P. Klaret připomněl ve své promluvě, že máme svátek Stolce sv.Petra a upozornil na to, že církev v době sv.Cyrila a Metoděje byla ještě jednotná, nerozdělená, a že sv.Cyril a Metoděj si šli pro potvrzení své slovanské liturgie do Říma, ke stolci sv.Petra, že uznávali papeže jako viditelnou hlavu jednotné církve. Požehnal nám všem, ctitelům sv.Cyrila a Metoděje, sv.Ludmily a sv.Františka na naši pouť.

Po mši svaté bylo slovo od Františka Reichela (i s vyřízeným poděkováním od papeže za naše modlitby) a pak jsme se šli fotografovat hromadně před kostel. Na fotografiích je nás asi 65, mezi nás přijela na zahájení i Uršula na vozíčku a řada starších poutníků, kteří už pak s námi pěšky nešli, ale odvezli se autobusem Moraváků na Chodov. Z Levého Hradce vyrazilo asi 50 poutníků a šlo se dolů pod hradiště a pak po břehu Vltavy do Roztok. Cestou jsme mohli dobře vidět, kam až sahala hrozná povodeň ze srpna 2002. Celou cestu až do Prahy jsme šli "pod vodou", někdy mnoho metrů pod tehdejší hladinou rozvodněné řeky.

Modlili jsme se růženec, včetně nového růžence světla s tajemstvími z veřejného působení Ježíše Krista. Přívozník u Roztok na nás už čekal (protože jsme mu zavolali mobilem už z Levého Hradce) a musel jet nadvakrát. Na druhém břehu jsme se pomodlili Anděl Páně a pokračovali po něm až do Tróje. Naštěstí bylo ještě skoro zamrzlo, protože jinak bychom se brodili blátem, naneseným povodní. Jinak ale svítilo sluníčko a bylo skoro teplo. Někteří poutníci se oddělili u odbočky na Bohnice (Jiřinka), u Tróje a pak za Stromovkou. Ve Stromovce právě tento den začala "Matějská pouť", takže tam byl hluk. Prošli jsme kolem Veletržního paláce, kostela sv. Antonína, přešli most na Těšnov a dále kolem Florence a Karlínského divadla (dodnes nefunguje), pod železnicí na Žižkov a starým Žižkovem nahoru ke kostelu sv. Prokopa (kolem Divadla Járy Cimrmana a Hospody na Mýtince), kde jsme si udělali malou pauzu (otec Peňáz rozdával "vstupenky" v podobě horalek). Pak byl ještě kousek kopec a šli jsme dlouho ulicí Velehradskou (to nebylo naplánováno!). Někde tam pak ve Vršovicích se stalo, že Maruška Doležalová škobrtla na nerovném chodníku s vyloupanými kostkami a upadla na ruku. Velice ji bolela (a později se v nemocnici zjistilo, že má zlomené zápěstí) a celou další cestu si ji přidržovala. Šli jsme kolem kostela sv.Václava ve Vršovicích, pak přes Bohdalec (u Koh-i-norky si už Maruška sedla na autobus a popovezla se na faru), kde se od nás odpojil ještě jeden poutník, takže do cíle nás šlo 18. Šlo se přes Spořilov, kolem Státního ústředního archivu na Chodovci až k faře u sv. Františka na Chodově. Tam se k nám na posledních sto metrů připojil poutník právě se vracející z (Malé) Asie - Ernest - takže nás dorazilo 19. Na faře už čekala část moravských poutníků, kteří přijeli autobusem, prohlíželi si výstavu k Cyrilometodějským poutím, kterou jsme jim tam před zahájením připravili, popíjeli čaj a povídali si.

Společně jsme se ještě před odjezdem moravských poutníků pomodlili před kostelem Anděl Páně (proč před kostelem: na faře nikdo z osazenstva nebyl, ba ani mezi poutníky nebylo moc Chodováků, protože byla ten den "konkurenční" akce Charismatické obnovy, takže nikdo nemohl odemknout kostel). Pak jsme nechali asi sedm poutníků na faře, aby tam přespali, a rozjeli se domů (Maruška Doležalová ovšem do nemocnice, kde jí ruku zrentgenovali dali do provizorního obvazu, později do sádry).

II. etapa: Chodov - Mnichovice (doba přesunu 8,20 - 15,45)

23 km

Neděle 23. února

Ráno jsme se sešli před osmou hodinou ve farním sále. Sdělili jsme si nejnovější zprávy o Marušce, a šli jsme na chvíli do kostela, kde už se lidé modlili přede mší. Přesně ve čtvrt na devět jsme se sešli před kostelem a vyrazili v 8,20. Cestou se k nám hned připojili dva mladí z Chodova, a tak jsme vyrazili v počtu 20. Po překonání dálnice a sídliště jsme prošli Kateřinkami a na okraji Milíčovského lesa jsme se pomodli začátek růžence, dostali požehnání od otce Peňáze a šli lesem, modlíce se první růženec.

Cesta lesem a po jeho okraji byla krásná, i další cestičky a silničky byly příjemné, osvícené sluncem, a hodně jsme si cestou povídali. Šlo se přes Křeslice, Pitkovice, Benice, Lipany. Trvalo dlouho, než jsme dorazili k okraji Prahy, až za Lipany. Pak už to bylo jen pár kilometrů do Říčan, kam jsme dorazili přesně podle plánu před polednem.

Rozehřáti zimním sluníčkem jsme si sedli do ledového kostela sv.Petra a Pavla a slavili nedělní mši svatou (také se ten den vybíral Svatopetrský haléř). Úplně zmrzlí jsme se po mši vydali na faru, kde jsme pomalu rozmrzali, pili horký čaj (Ernest i whisky od otce P. Boušky) a pojedli ze skromných zásob. Někdo šel na oběd do hospody. Potom jsme vyrazili v 14,00 a rozloučili se s Reichlovými a některými dalšími poutníky (kteří odbočili na nádraží) a vyrazili jsme směrem na Světice. Za Světicemi nás dohnali čtyři sourozenci Žákovi, kteří byli rodiči (bývalými poutníky cyrilometodějskými) vysláni na pouť, takže nás šlo odtud až do cíle opět 18.

Když ukazovala cedule za Všestary u Hůrky "Mnichovice 1 km", netušili jsme, že to je jen po okraj vesnice, kdežto další kilometr je to na nádraží. Ale nestěžujeme si, vlastně jsme šli poměrně rychle, a na nádraží jsme přišli velmi brzy, dříve než jsme předpokládali. Proto i do Prahy jsme se vrátili brzy, a také Moraváci mohli včas odjet domů.

Už se těšíme do Mnichovic za měsíc (22. března), kdy odtud půjdeme do Sázavy, do kláštera sv. Prokopa.

III. etapa: Mnichovice - Sázava - st.Ledečko (doba přesunu 8,45 - 17,50)

26 km

Sobota 22. března

Odjeli jsme z Prahy vlakem 7.23 (původní údaj 7.11 v letáčku byl chybný) a po malém zpoždění jsme přijeli do Mnichovic po 8.15. Moraváci u poutního barokního kostela Narození Panny Marie nás už netrpělivě očekávali a dočkali se velkého množství poutníků z Prahy i z Poděbrad. Přivítal nás i místní farář, P. Ivan Kudláček, požehnal nám na cestu a ze začátku šel s námi.

Vlakem přijela i Uršula, naše poutnice-vozíčkářka, a tak nás celkem vyrazilo asi 47 (respektive od kostela něco přes 40, a cestou se přidávali další, například František Kolomazník z Otročkova). Bylo potěšující, že přišlo tolik nových poutníků, kteří s námi dosud nechodili. Bylo krásné slunečné počasí, ráno ještě kolem nuly, ale na sluníčku bylo už několik stupňů a postupně bylo stále tepleji.

Vyrazili jsme v 8.45 a šlo se po bočních silnicích, nejprve do Ondřejova, kde jsme si u kostela sv.Šimona a Judy udělali půlhodinovou přestávku (10.30-11.00) před hospodou a cukrárnou na svačinu. Pak se pokračovalo na Hradové Střímelice (jmenují se tak podle tvrze, která zde kdysi stála) a odtud z kopce do Stříbrné Skalice. Na okraji nás už čekali manželé Kuchařovi s Jeníkem, naši noví poutníci, a pomodlili jsme se tu Anděl Páně.

Za Stříbrnou Skalicí je osada Rovná, kde jsme míjeli starobylý románský kostel sv.Jakuba z 12. století (přestavěn kolem 1240). Kostel je pozůstatkem hornické osady (těžilo se zde ve středověku stříbro a olovo). Kostelík zřejmě postavila stavební huť ze sázavského kláštera (za opata Silvestra /+1134/. Za tohoto opata byl postaven také původní románský kostelík v Mnichovicích, později nahrazený barokním).

Pak už jsme šli podél Jevanského potoka a řeky Sázavy až do Sázavy. Na dohled od kláštera nás přivítali bratři basiliáni s ikonou sv.Cyrila a Metoděje a my jsme zazpívali antifonu ke sv.Prokopu (včetně "aleluja", protože ve východní liturgii se "aleluja" zpívá i v postní době). Do Sázavy nás přišlo 62 poutníků plus jeden kojenec v kočárku. Celkový krásný dojem z pouti a počasí kazily jen dvojité čáry letadel na obloze (byly to bombardéry s doprovodní stíhačkou, vracející se z bombardování Iráku na letiště do Anglie).

Bratři basiliáni již několik let obnovují tradici původního kláštera sv.Prokopa, včetně východní katolické staroslověnské liturgie. Přivítali nás na nádvoří před klášterem u dřevěné sochy sv.Prokopa a pověděli něco o sv.Prokopu a historii kláštera, i o zázracích, které se tu dály poutníkům (často i poutníkům právě z Mnichovic).

Řekli nám, že jsme první pěší pouť, která po mnoha letech do Sázavy dorazila (připomínáme, že předešlá pěší pouť, která na Sázavu dorazila, byla též naše Cyrilometodějská pouť v roce 1998). Před sochou sv.Prokopa jsme začali poslední růženec, a jeho první desátek se pomodlil Josef Zlámal z Bařic staroslověnsky a naopak poslední desátek jsme se modlili latinsky. Následovala mše svatá, při níž celebroval a o návratu ztraceného syna kázal P. Jan Peňáz a při níž nám zpíval sbor poutníků z Poděbrad a sboreček z Chocerad. Kostel byl plný, včetně těch, co přijeli jen vlakem, místních farníků a dětí.

Po mši sv. jsme se vydali v počtu 27 poutníků na další cestu, abychom zkrátili budoucí etapu (i kvůli času, protože příští měsíc bude už slavná pouť na Sázavě a zdržíme se na mši). Šli jsme už bez Uršuly, kterou odvezli Kuchařovi do Prahy, a tak jsme šli po polních a lesních cestách a po okraji břehu řeky Sázavy, krásnou cestou až na zastávku v Ledečku. Odtud jsme se rozjeli, někteří autem, jiní vlakem do Sázavy pro svá auta, jiní až do Prahy přes Čerčany, jiní do Poděbrad přes Kolín.

Dosud nikdy nás nešlo v Čechách na třetí etapě CMP tolik poutníků a dosud nikdy se nestávalo, aby poutníků cestou stále přibývalo. Zdá se, že tady začíná naše česká pouť trochu připomínat moravské poměry. Bohu díky!