13.09.2000
13. září: Naděje otevírá srdce radosti
úvaha Jiřího Zajíce původně odvysílaná na podzim 2000 na stanici ČRo3 - Vltava
Uprostřed druhého týdne našich malých zastavení věnovaných probouzení naděje jsem pro vás vybral z knížečky „Myšlenky moudrých o naději“ hned tři citáty. Ony totiž spolu těsně souvisejí. A všechny ukazují k dalšímu daru, který pro lidský život přináší naděje. Jestliže včera jsme slyšeli, že „Lidé, kteří žijí nadějí, vidí dále“, pak dva z těch dnešních nás upozorňují, že člověk díky naději vidí nejen „dále“, ale také lépe. Posuďte sami: Anne Wilson Schaefová nám vzkazuje: „Doufat neznamená opomíjet praktickou stránku věcí, nýbrž rozzářit ji barvami duhy.“ A Bruno Forte totéž vyjadřuje slovy: Doufat - znamená žít všední dny se svátečním srdcem.“ Rázem vidíme, jak je to ohromně praktické. Žít nadějí - to vůbec nemá nic společného s tím, co se u nás v českých zemích posměšně označuje jako „žít s hlavou v oblacích“.
Ve skutečnosti jde o to, umět se správně dívat, vidět to, co je opravdu důležité. Tedy něco, co významně chybí většině našich současných novinářů - o politicích ani nemluvě. Protože - „co je důležité, je očím neviditelné“ - a „správně vidíme jen srdcem“. Teď jste jistě poznali nejznámější citát Malého prince. A víte, jak se pozná, jestli se člověk dokáže takhle správně dívat? Na to nám odpovídá ten třetí dnešní výrok. Je od Bruno Martina a zní: „Naděje otevírá srdce radosti.“ Abyste věděli, jak to konkrétně může vypadat, svěřím vám jednu svojí drobnou zkušenost.
Před sedmi lety jsem byl na táboře s dětmi, kterým bylo většinou sedm, osm let. Nejstaršímu bylo devět. Procházeli jsme společně příběh Exupéryho Malého prince - a určitou součástí toho bylo i to, že každý den na večer mohly děti dát do zvláštní schránky malý dárek tomu, kdo podle nich ten den dělal Malému princi největší radost. Těmi dárky byly drobnosti, které si připravovaly už před táborem a měly je uschované ve zvláštních „medicinových váčcích“, které si také samy vyráběly. Asi si dovedete představit, jaké v nich měly cennosti: odznáček, obehraná figurka, barevné sklíčko, duhová kulička, třpytivý kamínek. Během tábora nikdo z nich nevěděl, co do své schránky dostal. Její obsah si mohly děti vyzvednout až těsně před koncem tábora.
Byl jsem u toho, jak osmiletá Terezka vběhla do kuchyně, kde jsme my, vedoucí sbírali poslední síly k ukončení tábora, - a s neskonale rozzářeným obličejem volala: „Já jsem tak šťastná!“ - a ukazovala nám svoje poklady. Lesklá sklíčka, barevné hadříky, malou osahanou figurku trpaslíka. Skutečně - dokonalé bohatství. Samozřejmě, z hlediska tržního hospodářství, nikoli. Jenomže z hlediska toho, co je v životě opravdu důležité, to bylo bohatství skutečně veliké. Co totiž proměnilo Terezku a díky ní i nás, kteří jsme v tu chvíli to chtěli mít už hlavně za sebou? Bruno Martin nám napověděl dnešním citátem, že je to naděje, která otevírá srdce radosti. A to, že radost skutečně vešla - to už bylo dílo - Terezka by řekla „kamarádství“. Já bych to mohl nazvat trochu vznešeněji, ale bylo by to v podstatě totéž. A protože vám o tom chci říct víc zítra, teď už vám jenom popřeji, abyste alespoň někdy zažili to, o čem svědčily rozzářené oči malé Terezky.