2. června

Bl. Felixe z Nicosie, řeholníka 1. řádu

Nezávazná památka

Felix, rodným jménem Giacomo Antonio Amoruso, se narodil v Nicosii na Sicílii 5. listopadu 1715. Do Řádu menších bratří kapucínů byl přijat 10. října 1745. Vyznačoval se velikou horlivostí v zachovávání přísné chudoby, hrdinskou statečností a láskou k nemocným a vězněným. Zemřel v Nicosii 31. května 1787 a za blahoslaveného byl prohlášen Lvem XIII. 12. února 1888.

Společné texty o svatých mužích (o řeholnících).

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Ze spisů svatého Bonaventury, biskupa

(Epistula continentes XXV memoralia, prol. 3–6: Opera Omnia, sv. 8, s. 491–492)

Vezměte na sebe mé jho a naleznete odpočinutí pro svou duši

Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.¹ Ó Pane, po kom toužíš? Proč voláš? Co máš s námi společného? Tvé slovo je vskutku slovem soucitu: Pojďte ke mně, praví, a já vás občerstvím. Ó nesmírná dobroto našeho Boha, ó nezměrná lásko! Kdy kdo učinil něco takového? Kdo kdy slyšel či viděl něco takového?² Hle, zve nepřátele, pobízí viníky, přitahuje nehodné. Pojďte, praví, učte se ode mě, vezměte na sebe mé jho a naleznete pro své duše odpočinek.³ Ó jak sladká, jak něžná, jak zbožšťující slova, ostřejší než každý dvojsečný meč, slova, která rozjasňují hlubiny lidského srdce a překypujíce sladkostí pronikají až k rozdělení duše a ducha⁴!

Probuď se tedy, křesťanská duše, abys milovala tak velikou dobrotu, abys ochutnala tak skvělou sladkost a ucítila vůni nesmírné něžnosti. Kdo nemá pro toto cit, je jistě nemocen, odloučen a blízko smrti. Prosím tě, křesťanská duše, rozněť se, občerstvi se a obměkči se milosrdenstvím a mírností svého Boha, láskou svého Snoubence. Vzplaň láskou ke svému Milému, jeho okoušením se staň velkodušnější a něžnější. Nikdo ti nebrání, abys vešla, zůstala a okusila.

Co víc hledáme, na co čekáme, po čem toužíme? Vždyť veškeré dobro máme v něm samém. Ale ouha, podivné je naše bláznovství! Ó jak bídná slabost! Ó jak odsouzeníhodná hloupost! Jsme voláni k odpočinku, ale my se ženeme za námahou; je nám nabízena úleva, ale my hledáme bolest; nabízí se nám radost, ale my toužíme po smutku! Opravdu ubohá slabost a ohavná zvrácenost! Vskutku jsme se stali bezcitnými a téměř horšími než sochy pohanských bohů, máme oči, ale nevidíme, uši, ale neslyšíme, rozum, ale neuvažujeme a vydáváme hořké za sladké a sladké za hořké⁵.

Ó Bože, jak napravit takovou zvrácenost, jak odčinit tak velikou urážku? Jistě v nás není nic, co by nebylo tvým darem. A tak jen ty nás můžeš napravit, jen ty můžeš dát náhradu za naše provinění, jen ty, který víš, že jsme pouze prach. Ty, naše spáso a naše vykoupení, ty, který toto vše sám konáš v těch, kteří vidí, že padli hluboko, a věří, že je můžeš pozvednout jen ty sám.

Pozvedněme proto oči své mysli přímo k Bohu a podívejme se, kde to vlastně ležíme, neboť kdo neví o svém pádu, nesnaží se vstát. Až to poznáme, z hlubin volejme k Hospodinu⁶, a to velmi silně, aby nám podal pomocnou ruku svého milosrdenství. Tu ruku, která není krátká na spasení⁷. Prosím, neztrácejme důvěru, vždyť ji čeká velká odměna⁸. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti⁹, až dosáhneme cíle své víry, totiž spásy duše¹⁰. Nečekejme! Život nás již volá, spása na nás čeká a utrpení nás pobízí, abychom vstoupili. Co uděláme? Proč se nám nechce? Proč ještě otálíme?

Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku¹¹ a věčné radosti, kde jsou věci veliké a nepopsatelné, nesčetné divy¹². Prosím, mějme na srdci Jeruzalém¹³, vzdychejme po své vlasti, vystupujme k naší matce. Vejděme v zemi Páně¹⁴ a pohleďme na našeho tichého Krále, který nad ní vládne, a naše srdce ať se obměkčí jeho milosrdenstvím.

¹ Mt 11, 28. ² Iz 66, 8. ³ Mt 11, 28–29. ⁴ Žid 4, 12. ⁵ Iz 5, 20. ⁶ Žl 130 (129), 1. ⁷ Iz 59, 1. ⁸ Žid 10, 35. ⁹ Žid 4, 16. ¹⁰ 1 Petr 1, 9. ¹¹ Žid 4, 11. ¹² Job 5, 9. ¹³ Jer 51, 50. ¹⁴ Srov. Žl 71 (70), 16.

Zpěv po druhém čtení

Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů! Touží, ba prahne má duše po Hospodinových síních. * Mé srdce i mé tělo s jásotem tíhnou k živému Bohu. (V době velikonoční: Aleluja.)

V. Raději budu stát na prahu domu svého Boha, než přebývat ve stanech bezbožníků. * Mé srdce.

Závěrečná modlitba jako v ranních chválách.

Ranní chvály

Ant. k Zach. kant. Jeho veliká chudoba se proměnila v bohatství velkodušnosti. Choval se správně nejen k Bohu, ale i k lidem. (V době velikonoční: Aleluja.)

Závěrečná modlitba

Bože, tys naučil blahoslaveného Felixe sloužit ti v prostotě a pokoře a dal jsi jeho srdci schopnost prožívat podivuhodná vytržení; dej, ať i my zde na zemi následujeme jeho příklad, a tak dosáhneme účasti na jeho slávě v nebi. Prosíme o to skrze tvého Syna…

Nešpory

Ant. ke kant. P.M. Raduji se z utrpení, které pro vás snáším, a doplňuji na svém těle to, co zbývá do plnosti utrpení Kristova. Má z toho prospěch celé jeho tělo, to je církev. (V době velikonoční: Aleluja.)