23. září

Sv. Pia z Pietrelciny, kněze 1. řádu

Památka

Otec Pio, občanským jménem Francesco Forgione, se narodil v Pietrelcině (Itálie) 25. května 1887. Do Řádu menších bratří kapucínů vstoupil 6. ledna 1903, na kněze byl vysvěcen 10. srpna 1910 v katedrále v Beneventu. 28. července 1916 nastoupil do konventu v San Giovanni Rotondo na Garganu, kde s krátkými přestávkami zůstal až do smrti 23. září 1968. Pátečního rána 20. září 1918, když se modlil v chóru starého kostela před křížem, obdržel stigmata, která zůstala otevřená a krvácející půl století. Během svého života se téměř výhradně věnoval výkonu své kněžské služby, založil také »skupiny modlitby « a moderní nemocnici, kterou nazval »Dům úlevy v utrpení «. Jeho život i službu provázely četné mimořádné jevy. Za blahoslaveného byl prohlášen Janem Pavlem II. 2. května 1999 a za svatého 16. června 2002.

Společné texty o duchovních pastýřích.

Modlitba se čtením

Druhé čtení

Z dopisů svatého Pia z Pietrelciny

(Lettera 500, 510: Epistulario, sv. 1, č. 1065, 1093–1095, ed. 1992)

K němu pozvednu svůj hlas a neustanu

V síle této poslušnosti vám hodlám vyjevit, co se ve mně odehrávalo od večera pátého a po celý den šestého tohoto měsíce srpna 1918.

Nejsem hoden vám říci, co se odehrálo v tomto období nejvyššího utrpení. Večer pátého jsem zpovídal naše chlapce, když najednou bylo všechno zachváceno velkým strachem při pohledu na nebeský zjev, který jsem spatřil okem poznání. V ruce držel cosi jako zbraň podobnou dlouhé železné dýce pěkně zaoblené do špičky a zdálo se, že z tohoto hrotu vycházel oheň. Vidět to všechno a sledovat onen zjev, jak se vší silou vrhá zmíněnou zbraň do duše, bylo samo o sobě dost hrozné. S námahou jsem zasténal a měl jsem dojem, že umírám. Řekl jsem chlapci, aby odešel, neboť jsem se cítil špatně a neměl jsem sil pokračovat.

Toto utrpení pokračovalo bez přerušení až do sedmého do rána. Co všechno truchlivého jsem v té době vytrpěl, nejsem schopen říci. Viděl jsem i vnitřnosti, které byly vyrvány a roztahány za onou zbrojí, a všechno bylo vrženo na železo a oheň. Od toho dne jsem byl smrtelně zraněn. V hloubi své duše cítím ránu, která je stále otevřená a stále mě trápí.

Co vám mám říci ohledně toho, nač se mě ptáte, jak došlo k mému ukřižování? Můj Bože, jaký zmatek a pokoření zakouším, když musím vyjevit, co jsi vykonal v tomto svém bídném stvoření!

Bylo to ráno 20. minulého měsíce září, v chóru, po slavení mše svaté, kdy mě překvapilo odpočinutí, podobné sladkému spánku. Všechny vnitřní i vnější smysly, snad samotné schopnosti duše se ocitly v nepopsatelném klidu. V tom všem bylo absolutní ticho okolo mě i ve mně; pak hned přišel velký pokoj a odevzdání se naprostému zbavení se všeho a také pauza v trápení. To vše se odehrálo v okamžiku.

A zatím, co se to všechno odehrávalo, uviděl jsem před sebou tajemnou postavu, podobnou té, kterou jsem viděl večer 5. srpna, a která se lišila jen tím, že jí krvácely ruce, nohy a bok. Její zjev mě srazil na kolena; co jsem v tom okamžiku cítil, to vám nedokážu říci. Myslel jsem, že umírám a umřel bych, kdyby Pán nezasáhl a nepodepřel mé srdce, které jsem myslel, že mi vyskočí z hrudi.

Vidění postavy se vzdálilo a já jsem si všiml, že v rukou, nohou a v boku jsou díry a krvácejí. Představte si utrpení, které jsem tehdy zakusil a které stále zakouším téměř každý den. Z rány u srdce stále vychází krev, obzvláště od čtvrtečního večera až do sobotního rána. Otče můj, umírám bolestí z utrpení a ze zmatku, který zakouším v hloubi své duše. Bojím se, že zemřu vykrvácením, jestli Pán nevyslyší nářky mého ubohého srdce a jestli ode mne neodejme toto působení. Dá mi tuto milost Ježíš, který je tak dobrý?

Odejme ode mne alespoň tento zmatek, který zakouším kvůli oněm vnějším znamením? Silně k němu pozvednu svůj hlas a nepřestanu ho zapřísahat, dokud pro své milosrdenství mi neodejme ne trápení, ne bolest, protože to vidím jako nemožné a cítím, že se chci naplnit bolestí, ale ona vnější znamení, která mě znepokojují a nesnesitelně a nepopsatelně mě zasahují.

Postava, o které jsem chtěl mluvit ve svém předcházejícím dopise, se neliší od té, o které jsem se zmiňoval ve svém jiném dopise, té, kterou jsem viděl 5. srpna. Ona působí bez ustání, za velkého trápení duše. Uvnitř cítím stálý hřmot, podobný vodopádu, který stále vylévá krev. Můj Bože! Je spravedlivý trest a správný tvůj soud, ale buď ke mně milosrdný. Pane, budu ti stále říkat s tvým prorokem: Hospodine, nekárej mě ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhorlení!1 Otče můj, teď když znáte celé mé nitro, neopomeňte se postarat, aby až ke mně dorazilo slovo útěchy, doprostřed opravdu houževnaté a tvrdé hořkosti.

1 Žl 6, 1; 38 (37), 2.

Zpěv po druhém čtení Mt 16, 24; Žid 12, 2

Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe. * Vezmi svůj kříž a následuj mě.

V. Kristus místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky. * Vezmi.

Závěrečná modlitba

Bože, ty jsi svatému knězi Piovi dal jedinečnou milost podílet se na kříži tvého Syna a skrze jeho službu jsi obnovil divy svého milosrdenství; dej nám, na jeho přímluvu, bychom v ustavičném spojení s Kristovým utrpením šťastně dosáhli slávy vzkříšení. Skrze tvého Syna…