Prot. č. 3981

Řím, 4. října 2026

Drazí bratři a sestry!

Kéž vám Pán daruje svůj pokoj!

Tento rok je posledním rokem velkých františkánských jubileí a my si připomínáme úplně poslední okamžiky pozemského života svatého Františka z Assisi. Když vás však zvu k zamyšlení nad *transitem* – přechodem – svatého Františka z Assisi, zvu vás zároveň k rozjímání o celém jeho životě. Ty poslední dny nebyly jen krátkým časovým úsekem, nýbrž okamžikem, který završil Boží dílo v celém jeho životě, jak sám řekl: „Svou povinnost jsem splnil; kéž vás Kristus naučí, co máte konat vy!“

Slovo *transitus* znamená přechod, projití. Sledujme život svatého Františka tak, jak procházel sedmi životními etapami – řekněme, že prošel sedmi branami, které před ním otevřel Bůh. Dovolte mi podělit se o několik prostých myšlenek o těchto etapách, přirovnaných k branám, které Bůh otevírá i nám. Možná nám všem pomohou lépe porozumět svatému Františku a najít vodítka, jak se nechat Bohem vést naším životem.

Sedm bran

Když kráčíme po Božích cestách, musíme procházet branami a překračovat prahy. Pokud však kráčíme s Bohem, jsou tyto brány průchody jednosměrnými. „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království.“[1] Jakmile projdeme branou, neznamená to jen, že při následování Božího vedení již není cesty zpět. Znamená to také, že se brány za námi zavírají a Bůh odstraňuje vše, co nám ztěžovalo další cestu, aby to nemohlo být překážkou pro další krok. Bouře těmito branami proniknout nemohou. Vnitřní zápasy, nejistoty, pokušení ani trápení nemohou touto zavřenou branou projít. Bůh nás vždy vede vpřed. Pohlédněme na život svatého Františka touto optikou a v tomto duchu hledejme cesty pro vlastní život, zatímco žijeme dar našeho úžasného povolání v rámci Sekulárního františkánského řádu.

1. brána – Stát se velkým rytířem

Musíme vnímat velké Boží záměry s naším životem. Mladý František byl dítětem své doby; téměř každý den si užíval zábavy a večírků, aniž by myslel na zítřek. Přesto se Francesco Bernardone již v mládí začal měnit z člověka, žijícího pouze pro okamžik, v někoho, kdo si klade velké cíle. Ještě před svým obrácením, v určitém okamžiku svého života, zatoužil – namísto pouhého žití ze dne na den, vysedávání s přáteli a bezcílného trávení času – vykonat něco velkého.

Dílčí cíle se začaly měnit v jeden konečný životní cíl, ačkoli tento cíl – stát se slavným hlasatelem či neporazitelným rytířem – nebyl tak docela Božím záměrem. Začal však uvažovat v rovině – řekněme – povolání. Naše drobné cíle nás rozptylují, pokud nejsou sjednoceny vyšším záměrem; právě to František objevil během svého pobytu ve vězení. Bez něčeho, co by nás za všech okolností vedlo k Bohu, jen bezcílně bloudíme mezi těmito malichernými cíli. To je to, co Bůh Františkovi zjevil: tvůj život je víc než jen žití pro okamžik a pro malichernosti. Tento postoj, kdy měl zrak neustále upřený na velké věci, si udržel po celý svůj život. I náš život je víc než jen žití pro přítomný okamžik. Mějme na paměti, že Bůh má pro život každého z nás velký záměr.

2. brána – Od hořkosti ke sladkosti

Bůh chce, abychom se k němu obrátili, protože si přeje, abychom vedli život plný sladkosti, nikoli hořkosti. Pokud máme na mysli velké cíle, může nás to naplnit velkým odhodláním. Je-li něco dobré, je to velmi dobré a takové to i zůstane. Je-li něco špatné, nezmění se to snadno pouhým odhodlaným smýšlením. František měl právě takové smýšlení, ale Bůh je dokázal změnit. Obrácení je naprostou změnou smýšlení. Nejde o to, že bychom o okrajových věcech přemýšleli jinak, nebo že bychom věci dělali lépe, ve větším či menším rozsahu či jen trochu odlišně. Obrácení je zásadní proměnou. K takovému přelomu došlo, když se svatý František setkal s malomocným. František tehdy ještě seděl na koni. Pohled na malomocné pro něj byl stále něčím hořkým. Bůh jej však proměnil a přiměl jej projít těmito druhými dveřmi, učinit nemyslitelné a obejmout malomocného. V tom spočívá skutečná změna: zastavit koně, sesednout z něj a přiblížit se k malomocnému. Přesně to udělal svatý František a Bůh proměnil to, co bylo dříve hořké, ve sladkost. Od té chvíle byl připraven spatřovat Krista v každém člověku. Ani malomocní naší doby nejezdí na koních; musíme se zastavit a sestoupit ze svého vysokého koně, abychom se s nimi mohli setkat. Obrácení je nesmírně náročný, avšak významný čin, který přináší zásadní důsledky – zejména když zjistíme, že Bůh si může použít kohokoli, třeba i malomocné. Pokud my uděláme svůj díl práce a projdeme těmito druhými dveřmi tak, jak to učinil svatý František, Bůh vykoná zbytek – to, co my sami nikdy nedokážeme: promění hořkost ve sladkost. S touto sladkostí v srdci začal svatý František hledat Boží vůli. Kéž totéž učiníme i my!

3. brána – Vedení k bratrství

Jsme stvořeni k tomu, abychom sdíleli svůj život s druhými. Po svém obrácení chtěl být svatý František pouze s Bohem. Vše dělal sám. Sám začal obnovovat kostel svatého Damiána (a dva další). Vyhledával samotu, „opustil svět“[2]. Zpočátku chodil k malomocným sám a sám jim „prokazoval skutky milosrdenství“[3]. Bůh však měl jiný plán, jak říká svatý František: „A když mi Pán pak dal na starost bratry“. Sám je nevyhledával, netoužil žít s ostatními ve společenství. Ten, kdo chtěl být jen s Bohem, se však proměnil z člověka toužícího po samotě v toho, kdo přijal bratry; bratrský život se tak stal jedním z nejdůležitějších rysů františkánské spirituality. Život v bratrství je základní součástí našeho povolání. Kdo je povolán do Sekulárního františkánského řádu, je povolán k životu v bratrství. Bůh z nás nechce činit osamělé hrdiny či svaté poustevníky; chce spíše, abychom ukazovali, jak je dobré – a jak od Něho pochází – když věci děláme společně, a především když usilujeme o společnou svatost. Nikoho nevynechávejme. Pán nám také daroval bratry a sestry. Děkujme za ně Bohu a žijme s tímto darem!

4. brána – Vidět nejen les, ale i jednotlivé stromy

Velké životní cíle je třeba uvádět do praxe. Svatý František, vědom si odpovědnosti za své bratry a toho, že jsou Božími dary, začal objevovat, jak promítnout velké vize do drobných, osobních setkání. Stal se bratrem, který na každého hleděl hluboce osobním způsobem. Vzdal se vlastního půstu kvůli novicovi, okamžitě přestal s tím, co právě dělal, když ho někdo požádal o modlitbu, a napsal osobní vzkaz bratru Lvovi. Začal si uvědomovat, že velké vize a cíle je třeba uplatňovat

v každodenním životě, v kontaktu s lidmi, které má právě před sebou. Rozhlédněme se kolem sebe – v rodině, ve společenstvích či v práci – a všímejme si lidí, kteří potřebují naši lásku, pomoc a vlídná slova. Bůh nás chce používat jako své nástroje!

5. brána – Dar lásky a vášně

Svatý František prožil na hoře La Verna zcela výjimečnou, milostiplnou zkušenost. Neustále usiloval o naprostou jednotu s Kristem. V onom hlubokém okamžiku nežádal Krista o nic, co by mohl „udělat“ či „udělat lépe“, nýbrž prosil o něco, čím by mohl „žít“ – o něco, co by pro něj znamenalo nejvíce. Právě v té chvíli se proměnil z člověka, který chce jednat, v člověka, který prostě „je“ s Kristem; namísto konání, vedení či řízení toužil pouze milovat a prožívat onu vášeň. Bůh mu daroval stigmata a splnil vše, o co prosil: František prošel další branou a začal žít životem, v němž šlo mnohem více o prosté prožívání jednoty s Kristem než o konání dobra či správných skutků – ačkoli ani těch se nikdy nevzdal. Bůh jej vedl k životu naplněnému úplnou zkušeností lásky a soucitu. „Být“ naplněn láskou a soucitem ke Kristu se stalo prvořadým – předcházelo to samotnému „prokazování“ lásky a milosrdenství pro Krista. Vzdávejme díky za to, že s Kristem „jsme“ ve vášnivé lásce, neboť právě to nám umožňuje, abychom i my s ním v lásce a soucitu něco konali.

6. brána – Hloubka bytí

Všichni dospějeme k okamžiku, kdy „bytí“ znamená něco mnohem prostšího, avšak ve své hloubce mnohem významnějšího. Touto branou musel projít svatý František, když žil v nemoci a slepotě, neschopen cokoli dělat. Málokdo z nás by si dokázal uchovat takového ducha vděčnosti a radosti, jakého měl svatý František v posledním období svého života mezi námi. Ztráta schopnosti pohybu, zraku a jednání mu odhalila skutečnou hodnotu života: Bůh nás miluje pro to, kým jsme, nikoli pro to, co děláme. Svatý František procházel touto šestou branou a dospěl k takové chudobě, že nejenže nevlastnil vůbec nic, ale přišel i o zrak, zdraví a sílu. Průchod touto branou ho přivedl k takovému pokoji v Božích rukou, že pocítil potřebu napsat Chvalozpěv stvoření. A co my? Dokážeme najít pokoj uprostřed těžkostí? Co potřebujeme k tomu, abychom cítili, že jsme v Božích rukou?

7. brána – Z tohoto světa do nebe

Smrt těla je součástí života. Není to však radostný okamžik; někdy je velmi těžká. Přináší těžké hodiny a dny. Znamená zármutek. Obvykle s sebou přináší i ticho. Ale také hudbu, začínající tichem. Ticho je součástí hudby; je to příprava. Ačkoli je smrt koncem pozemského života, není definitivním koncem života vůbec; věříme a doufáme, že náš život pokračuje s Bohem v nebi. Právě to pochopili svatý František a jeho druhové a v to věřili – a proto tento okamžik nazýváme „transitus“ (přechod).

Právě v tomto okamžiku svého života mohl svatý František prožít plnost života. Vše, co od Boha přijal, se soustředilo do této jediné chvíle. Stal se hlasatelem Velkého Krále a chválil Boha i ve svých posledních okamžicích. Zakoušel sladkost – nejen tu, kterou pro něj připravila paní Jacopa, ale i sladkost vnitřní. Obklopovali ho bratři; v jeho posledních chvílích byla přítomna bratrská pospolitost. Jednomu po druhém svým bratrům žehnal a zároveň v sobě cítil tu největší lásku i nejhlubší vroucnost. Nezbývalo mu nic jiného než vložit svůj život do Božích rukou. Jeho „transitus“ byl pokojným okamžikem, který neprožíval jako konec něčeho, nýbrž jako přechod; „Jeden pak z bratří a učedníků světce, jehož věhlas je velmi známý, ale domnívám se, že jeho jméno je třeba zamlčet, protože pro takové vyznamenání nechce být za života slaven, viděl duši přesvatého Otce stoupat přímo k nebi. Byla to hvězda velikostí podobná měsíci, leskem slunci, a vznášela se na světlém oblaku.“ [4]

Pokračujme dále!

Bůh vedl svatého Františka po celou dobu jeho života až k okamžiku smrti v noci 3. října. Od důrazu na vnější věci dospěl k naprostému významu toho, co se skrývá uvnitř člověka. Od života plného ruchu, v němž hlásal poselství činy i slovy, přešel k životu v naprostém tichu, kdy chybí slova i činy a zbývá jen samotné „bytí“. Od života v chvatu k životu v pokojném, pomalém tempu. Od hlásání evangelia slovy a skutky dospěl do fáze, kdy hlásání evangelia spočívá spíše v tom, co člověk přijímá a čemu naslouchá. Nakonec se stal „hlasatelem velikého krále“[5], avšak zcela jinak, než si na počátku představoval.

Sledujme a všímejme si, jak a kam nás Bůh vede – od našich vlastních představ k Jeho plánu a od věcí tohoto světa k věcem Božím. Bůh nečiní rozdíl mezi svatým Františkem a kýmkoli z nás, pokud jde o to, jak moc si přeje vést nás do nebe. Pohleďme na svatého Františka a řekněme si:

„Pro konání tohoto podivuhodného díla, které On – Bůh – zamýšlí konat, nenašel bídnější stvoření na zemi, a proto vyvolil mne“[6]. Bůh nám otevřel těchto sedm bran. Všem nám otevřel všechny brány, abychom na svém životě mohli ukázat Boží podivuhodné dílo.

Po těchto třech letech, po slavnosti 4. října 2026, nemůže náš život pokračovat jako dřív. Nemůže pokračovat tak, jako by se nestalo nic zvláštního. Když jsme si připomínali poslední léta života svatého Františka, přijali jsme mnoho pokladů, což s sebou nese i odpovědnost. Jsme zodpovědní za to, že se poučíme z toho, co jsme slyšeli, viděli a prožili; jsme zodpovědní za to, že se o to podělíme a učiníme svá bratrská společenství lepším místem pro život v našem povolání.

Vzdávejme díky za ty, které v minulosti inspiroval svatý František, neboť bez nich – bez jejich příkladu, jejich učení a jejich věrnosti – bychom ani my nemohli být františkány. Žijme touto spiritualitou a předávejme ji dál tak, aby i ti, kdo přijdou po nás, mohli říci, jak je úžasné, že františkánská spiritualita zůstává živá a trvalá.

Dne 4. října neslavíme smrt. Připomínáme si Boží milost a vzdáváme díky za svatého Františka; připomínáme si jeho *transitus*, jeho přechod z tohoto světa do nebe. Kéž je připomínka *transitu* svatého Františka pro nás všechny novým podnětem k obnově našeho povolání a našeho poslání. Kéž nás Bůh podle příkladu svatého Františka poučuje a vede, abychom na konci každý z nás mohli říci: Co jsem mohl udělat, udělal jsem, teď ať vás Kristus učí dál!

Kéž jsme všichni „naplněni v nebi požehnáním nejvyššího Otce a na zemi požehnáním jeho milovaného Syna s nejsvětějším Duchem Utěšitelem“[7].

Svatý Františku, oroduj za nás!

Váš bratr a ministr

Tibor Kauser OFS,
generální ministr

 

(překlad Markéta Terezie)