KRONIKA CYRILOMETODĚJSKÉ POUTI 2004
téma: Ježíš Kristus - naděje Evropy
Putování v radostné kajícnosti
I. etapa: Levý Hradec - Kozí hřbety - Šárka - Dejvice -
Strahov - Podolí - Modřany - Komořany
Sobota 14.2. 2004
26 km
Na Levý Hradec přišli poutníci z Velkého Meziříčí a z
Jičína na Moravě, poutníci z Prahy, Jihlavy a dalších míst. Letos jsme
zahajovali jako obvykle v nejstarším kostele na území českého knížectví - v
kostele sv.Klimenta (založen knížetem Bořivojem a kněžnou Ludmilou asi roku
884). Kdo chtěl, mohl sestoupit do podzemí dnešního kostela (který má gotické
kněžiště a barokní loď), kde jsou vykopávky základů původní rotundy z doby
knížat Bořivoje a Spytihněva a z doby sv.Ludmily. Snad na tomto místě sv.Ludmila
žila a snad dokonce i v tomto kostele mohla být i pokřtěna, a to buď knězem
Kaichem, který mohl mít pověření křtít v Čechách od arcibiskupa sv.Metoděje,
nebo sv. Metodějem samotným, pokud on Čechy skutečně později osobně navštívil.
Nevíme.
V každém případě se dnes někteří historikové domnívají,
že na Levém Hradci byla usazena skupina slovanských kněží z Moravy a že se zde
dlouho držela slovanská liturgie. Jestli se sv.Václav někde opravdu učil číst
staroslověnštinu, mohlo to být právě zde.
Levý Hradec se dostal i do starých pověstí českých, kdy
na tomto hradišti našel prý útočiště bájný kníže Neklan před nájezdem Lučanů.
Ale to je spíše pohádka, i když pověst o bitvě u Turska možná skutečně odráží
vzpomínku na boje, které se vedly při sjednocování země pod vládou "kmene" Čechů
a jejich knížat Přemyslovců.
Bylo to kdysi jedno z hlavních hradišť Přemyslovců
(spolu s Budčí), a teprve když byl knížetem Bořivojem založen hrad Praha na
vyprahlém místě, kde bylo dříve posvátné kmenové shromaždiště a pohanské
obětiště, a když vznikla obchodní osada u brodu (a později u dřevěného mostu)
přes Vltavu, přesunulo se centrum knížectví do Prahy.
Díky tomu je dnes Levý Hradec opuštěné romantické místo,
vhodné pro meditaci a modlitbu.
Letošní start poutě připadl na svátek sv.Cyrila a
Metoděje, jak ho slaví Evropa, tj. v den úmrtí sv.Cyrila v Římě v roce 869. V
našem církevním kalendáři je 14.2. pouze svatý Valentin (jehož ostatky má
kapitula Vyšehradská a proto tentýž den byla i poutní mše v kostele sv.Petra a
Pavla) a svátek sv.Cyrila a Metoděje máme v Čechách vhodně přesunut na
5.červenec, aby se lidem v létě dobře putovalo na Velehrad.
Avšak cílem našich poutí není vzpomínat na dávnou a
slavnou minulost, ale vydávat svědectví o víře v Ježíše Krista v naší zemi a
promodlit naši vlast na všech cestách, kudy půjdeme. A také konat pokání za sebe
i za celý národ. Máme vlastně to privilegium, že můžeme jít naši pouť za všechny
ostatní Čechy a Moravany. Naším symbolem je "archa", tj. cihla, posvěcená
kardinálem Tomáškem při zahájení první poutě z Levého Hradce v roce 1982. Ta
bílá cihla (nosí se v tlumoku spolu s Písmem) se pomalu za ta léta obrušuje a
odpadávají z ní zrníčka písku. Asi je trousíme cestou z Levého Hradce na
Velehrad. Každé to zrníčko je symbolem našich modliteb, které padají na naši
zem. Jen Bůh ví, jaká je to setba a jakou úrodu přinese.
Jiným naším symbolem je poutnická hůl. V prvních
ročnících poutě se vždy zhotovovala nová hůl pro každý ročník. Hůl z prvního
ročníku se bohužel nezachovala a tak se dnes používá hůl ze třetího ročníku, tj.
z roku 1984. Dodnes dobře slouží a je nejen oporou pro svého nositele (o čest
nést hůl nebo archu se poutníci někdy skoro perou!), ale je to i něco jako hůl
Mojžíšova, tedy hůl vůdce putujícího Božího lidu.
Taky proto ležela i letos naše archa při mši svaté u
paty oltáře a hůl opřená u kněžiště. Není to obyčejná cihla ani obyčejná hůl.
Mši svatou (v 10.00) vedl bratr Jan Maria Vianney
Dohnal, provinciál řádu františkánů, a koncelebroval děkan Jan Peňáz a bratr
Česlav. Sestra Zdislava z Libčic zpívala žalm. Po mši jsme ještě přispěli na
opravu střechy sakristie, z níž právě dva dny před poutí jistí lidé ukradli
měděnou krytinu. Bůh jim odpusť!
Pak jsme ještě udělali obvyklé hromadné foto (je nás na
něm vidět asi 71, jedna vozíčkářka /Uršula/, jedno dítě v kočárku a jeden pes) a
vyrazili. Cestou nás minulo auto s místním farářem Petrem Bubeníčkem, který nám
alespoň zamával na cestu. Šli jsme nejkratší cestou k Praze, asi tudy, kudy
jezdila do Prahy sv.Ludmila.
Z Levého Hradce nás vyrazilo pěšky kolem jedenácté cekem
58 (dva nejstarší poutníci měli 74 let, nejmladší účastnicí byla Markéta "Miki"
Reichlová - pět let). Jeden poutník se oddělil cestou u Kozích hřbetů, další
čtyři odjeli před hřbety z Únětic autobusem do Dejvic, kde nás pak čekali u sv.
Václava (původně pro můj omyl v letáku šli ke sv.Vojtěchu).
Pěšky tedy dorazilo přes Šárku 53 poutníků ke
sv.Václavu. Už tady se někteří oddělili, další až po pohoštění od sestřiček
urbanek (čaj, polívka). Pán Bůh zaplať! Dál pokračovalo až pod Pannu Marii z
exilu 42 poutníků.
U sochy P.Marie z exilu podal výklad o poutích, které se
konají k této soše, a o její historii František Reichel. Socha na Strahově je
volnou kopií (vznikla za dary krajanů v r. 1954 v Římě, sochař Monteleone, byla
pak umístěna u kláštera benediktinů v Lisle u Chicaga v USA, v roce 1993 byla
převezena "z exilu" a umístěna v zahradě nad Prahou. Dnes je na menším podstavci
dál od okraje vyhlídky, protože navezený terén začal ujíždět) původní sochy ze
staroměstského mariánského sloupu, který byl postaven v roce 1650 na poděkování
za konec třicetileté války a ochranu Prahy před nájezdem Švédů. Vlivem
nacionální propagandy byl tento sloup zcela mylně vydáván v roce 1918 za symbol
habsburského útisku českého národa, a tak byl stržen davem, jdoucím z tábora
lidu na Bílé Hoře 8. listopadu, za pomoci žižkovských hasičů a pod velením
anarchisty Františka Sauera. Stržení sochy a sloupu odsoudila kulturní veřejnost
ve světě i u nás (veřejně protestovala například Zdenka Braunerová) a několikrát
se uvažovalo o jeho obnově. Prvotní sbírky byly pak použity na zahájení stavby
prvních ze symbolických dvanácti kostelů na okrajích tehdejší Prahy. Do řady
oněch dvanácti kostelů /která stále ještě není doplněna/ se počítají i některé
dnešní moderní pražské kostely.
Společnost na obnovu Mariánského sloupu dnes už má
vytesán nový sloup z růžového pískovce z Indie, a většinu ostatních stavebních
článků z pískovců z různých zemí. Hotová kopie hlavní sochy P.Marie je dnes
umístěna dočasně na náznakovém železném sloupu u kostela P.Marie před Týnem (z
boku u tzv. kaple sv.Ludmily), kde bude stát až do té doby, kdy památkáři
konečně povolí obnovu této ústřední památky Staroměstského náměstí.
Na Petříně se pak oddělilo 8 poutníků a dále nás šlo
34. Za železničním mostem se oddělila jedna poutnice, na Dvorcích další dvě a
pak ještě další, takže nás do konce došlo 29 poutníků (v 18.53).
Celkem měla první etapa asi 26 kilometrů, ačkoliv se to
většině zdálo mnohem více, protože nejsme zvyklí po zimě tolik chodit pěšky.
Čtyři poutníci z Velkého Meziříčí a Jihlavy přespali na
faře u sv.Františka na Chodově, ostatní moravští poutníci pak odjeli domů večer
autobusem.
II. etapa: Komořany - Točná - Dolní Břežany - Psáry -
Nechánice - Kostelec u Křížků
Neděle 15.2. 2004
16 km
Ráno jsme se všichni dopravili autobusy do Komořan,
odkud jsme vyrazili 9,20 (a to tak, že nás nejprve Františkova skupina utekla, a
pak jsme je doběhli u lesa nad Komořany (tady jsme se sečetli na celkově patnáct
poutníků). Přes kopec Čihadlo se šlo do Točné a odtud do Dolních Břežan.
Tady jsme měli štěstí na správce u zámku, který
restituovalo arcibiskupství pražské, takže jsme se mohli podívat do vojáky mírně
vybydlené kaple sv. Maří Magdaleny (zámek je původně ze 16./17. století, kaple
pseudorománská, na fasádě datum 1901) a zazpívat tam "Každý den Pán mi sílu
dává…".
Pak byly dlouhé úseky cesty po silnici i cestě v polích.
Bylo chvílemi i slunečno, ale foukal studený vítr. Proto jsme uvítali v lese
Lipovce za Psáry, že se tam najednou objevil pan Kub z Chodova (Jižní Město) a
dovedl nás do své chaty, kde pro nás paní Řivnáčová (to je ta s tím psem z první
etapy) připravila čaj, rum, perníčky, buchty a koláče. Kdysi jsme praktikovali
na našich poutí akci VYKLAF (vyžírání klášterů a far), nyní se už zapojují i
laici. Pan Kub nám ještě cestou ukázal místní zdravou (svatou) studánku a šli
jsme do finiše.
Do Kostelce u Křížků přišlo všech 15 poutníků asi ve
čtvrt na tři, v půl třetí začala mše svatá.
Kostel sv.Martina v Kostelci je velmi starobylý: je to
původně rotunda z doby před 1150, která byla později probourána a rozšířena o
loď (podobný postup byl i na Levém Hradci, kde ovšem byl pak zbořen i zbytek
rotundy). Tyto kostely patří mezi druhou vlnu pokřesťanštění českého venkova:
první kostely v 10./11. století stavěli prakticky jen Přemyslovci, další kostely
v 11./12. století už stavěli kolem Prahy i menší vladykové a správci. Uvnitř je
rotunda zcela pokryta barokní malbou, jen nad gotickém portálem z 15. století je
odkryta freska P.Marie ze 14. stol. V presbytáři je původní gotický svatostánek.
U ambonu visí malá sympatická kopie Madony svatovítské a na bočním oltáři je
obraz sv.Vojtěch procházející Kostelcem. Před rotundou na hřbitově je smírčí
kříž ze 17. století.
Po mši bylo pohoštění na čerstvě opravené faře (čaj,
kafe, koláče). Protože jsme už nemohli stihnout plánovaný autobus 339 v 15,36,
popovezl nás (Libora a Moraváky) František na autobus k Jílovému, odkud jsme
dojeli na Budějovickou, pak na Chodov na faru pro věci a opět metrem na Florenc
k odjezdu autobusu do Velkého Meziříčí.
"Každý den Pán mi sílu dává, písní mou je můj Pán, on se
stal mým spasením, když kráčím s ním, nemusím se bát."
Bohu díky!