30.07.2005

Bl. Jan Filipec z Prostějova, biskup, OFM

Čech, Zdirad

28. července                                                         +1509

Papež Urban VIII. dovolil pokračování místní nebo řádové úcty k zemřelým osobám svaté pověsti i bez beatifikačního procesu, pokud trvala alespoň sto let před vydáním příslušného předpisu (breve Coelestis Hierusalem, 1643). A protože se tenkrát na biskupa Jana Filipce z Prostějova nezapomínalo tolik, jako dnes, dostalo se spolu s mnoha dalšími do Františkánského martyrologia i jeho jméno. Narodil se roku 1431 do nezámožné rodiny, ale diky úspěšnému studiu, schopnostem a píli dospěl až ke společenskému vrcholu – stal se rádcem krále Matyáše (pod jehož žezlo tenkrát Morava náležela) a uherským kancléřem. Pak obdržel biskupské svěcení a varadínský stolec, a po několika letech se stal správcem olomouckého biskupství, kde si nepočínal jako uchvatitel, ale jako dobrý hospodář. Pečoval o opravy kostelů a rozmnožení biskupských statků a stal se dobrodincem františkánského řádu. Vystavěl kláštery v Uherském Hradišti a slezském Javoru a podporoval stavbu kláštera v lužickém Kamenci. Zároveň stačil plnit úkoly, jimiž ho pověřoval král Matyáš. Po jeho smrti přešel do služeb krále Vladislava. Když se mu přiblížil šedesátý rok věku, opustil přes královo naléhání panovnický dvůr a věnoval své síly jen biskupství a řádu a jako jednašedesátiletý při své pontifikální mši ve Vratislavi přes prosby mnoha církevních i světských hodnostářů přijal františkánský hábit a odešel do javorského kláštera, odkud po osmi letech přešel do kláštera v Olomouci. Mnoho klidu neměl, protože král ho často pověřoval náročnými úkoly a cestami, při nichž se setkal i s císařem a králem Maxmiliánem, který pak také jeho služeb využíval. Když jako osmasedmdesátiletý provázel českého a uherského krále Vladislava a jeho syna, mladšího uherského krále Ludvíka na Ludvíkovu českou korunovaci, utrpěl při zastávce v Uherském Hradišti úraz, na jehož následky po půlročním stonání u bratří v klášteře, mezi jehož zakladatele patřil, zemřel.

 

 

 

 

Kresbu postavy blahoslaveného biskupa Jana, který v době plné náboženských i mocenských svárů zůstal mírný a smířlivý, obklopen nádherou zůstal skromný a na sebe přísný, v mezinárodní společnosti nezapomněl na svůj moravský původ, provází štít jeho osobního znaku (podle Bartoměje Paprockého) a znaky  uherského krále Matyáše Korvína, českého a uherského krále Vladislava II. Jagelonského a císaře a krále Maxmiliáma I.

 

 

 

 

Zdirad Čech