12.07.1998

Eucharistická zbožnost sv. Kláry

Jáchym, Radim OFM

     Tak jako v celém svém duchovním životě, sv. Klára z Assisi se i ve své eucharistické úctě projevuje jako autentická vykladatelka a věrná následovnice sv. Františka. V jejích spisech sice postrádáme zvláštní úvahy o eucharistickém tajemství, její život však svědčí o vědomí ústředního místa eucharistie, o zářivé víře a vášnivé lásce k Svátosti oltářní: což jsou stejné známky, jaké nacházíme u Františka.

    Její duchovní dcery v procesu svatořečení jako o závod připomínají její velkou víru a pohnutí spojené s bázní, když přistupovala k eucharistickému stolu: Svědkyně "řekla také, že paní Klára se často zpovídala, a s velkou zbožností a bázní přijímala Nejsvětější svátost těla našeho Pána Ježíše Krista tak, že při přijímání se celá chvěla" (Proces 2,11; FP II. 2954), a "zvláště prolévala mnoho slz, když přijímala tělo našeho Pána Ježíše Krista" (Proces 3,7; FP II. 2973).

    Zatímco však ve spisech sv. Františka i jeho životopisech se mluví o těle a krvi Páně, u Kláry není zmínka o krvi, což zřejmě potvrzuje, že přijímání z kalicha už v oné době vymizelo, souběžně se zvýšenou úctou Hostie, kterou vidíme právě u Kláry.

    V řeholi sv. Kláry je stanoveno sv. přijímání sedmkrát za rok; toto zdánlivé omezení v kontextu doby je však naopak velkým krokem dopředu a značným ústupkem k častějšímu sv. přijímání: "Ať přijímají sedmkrát za rok, a to: o Narození Páně, na Zelený čtvrtek, o Zmrtvýchvstání Páně, na Seslání Ducha svatého, o Nanebevzetí Panny Marie, na svátek sv. Františka a o Všech svatých. Kaplanovi je dovoleno slavit mši sv. uvnitř kláštera, aby mohl podávat sv. přijímání zdravým i nemocným sestrám" (Řehole 3,13-14; FP II. 2770-2771).

    U Kláry se projevuje Františkova úcta k eucharistii chápaná i ve vztahu ke všemu, s čím eucharistie přichází do styku, v typicky jemné ženské podobě: "Jak velikou oddanost a lásku měla blažená Klára ke Svátosti oltářní, dosvědčují její plody. V oné těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, nechávala se posadit a podložit si záda, aby mohla sedět zpříma a tkát jemná plátna. Z nich zhotovila více než padesát korporálů, vložila je do hedvábných a purpurových burz a určila je pro různé kostely po horách a údolích kolem Assisi. Když se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejdříve v horkých slzách, potom k němu přistupovala s chvěním a před Spasitelem skrytým ve Svátosti se třásla neméně než před Vládcem nebe a země" (Legenda 28; FP II. 3209-3210).

    Na rozdíl od sv. Františka, jehož eucharistická zbožnost, vždy průhledná a silná, postrádá jakýkoli zázračný prvek, sv. Kláře se připisují dva zázraky. První se týká vidění chlapečka při sv. přijímání: Svědkyně "řekla dále, že jednou, když sestry myslely, že blažená Matka už je blízko smrti a kněz jí dal svaté přijímání našeho Pána Ježíše Krista, svědkyně viděla nad hlavou Matky svaté Kláry velikou zář, a zdálo se jí, že tělo Páně je malý a velmi krásný chlapeček. A potom co svatá Matka ho přijala s velkou zbožností a v slzách, jak vždy byla zvyklá, řekla tato slova: «Takové dobrodiní mi dnes dal Bůh, že nebe a země by se mu nemohly vyrovnat»" (Proces 9,10; FP II. 3068). Toto vidění se podobá divům známým z jiných spisů XIII. století; druhý zázrak je však originální, typický právě pro Klářinu úctu k eucharistii a je podkladem pro dnes běžné ikonografické zobrazení sv. Kláry.

    Celkem šest sester vypovědělo v procesu svatořečení, že "když jednou v době války o Assisi někteří Saracéni vystoupili na zeď a sestoupili dovnitř kláštera sv. Damiána, svatá Matka paní Klára, která tehdy byla těžce nemocná, pozdvihla se na lůžku, nechala zavolat sestry a posilovala je, aby se nebály. A na modlitbu Pán osvobodil klášter a sestry od nepřátel. A ti Saracéni, kteří už tam vstoupili, odešli" (Proces 2,20; FP II. 2963). Po této první zprávě se vyšetřující biskup táže na tuto událost dalších sester, které ji potvrzují a připojují další podrobnosti, že řekla: "jestliže přijdou, položte mě před ně ... a síla této modlitby byla taková, že tito nepřátelští Saracéni, bez toho, že by udělali nějakou škodu, utekli, jako by byli hnáni a nikoho z domu se ani nedotli" (Proces 3,18; FP II. 2984), až ze sestry Františky dostane klíčovou výpověď: "... jednou, když Saracéni vnikli až do okruhu kláštera, paní se nechala přivést až do vchodu do refektáře a nechala přinést před sebe schránku s Nejsvětější svátostí těla našeho Pána Ježíše Krista. V modlitbě se vrhla tváří k zemi a se slzami prosila... : «Pane, chraň tyto své služebnice, protože já je nemohu ochránit!» Tu svědkyně uslyšela hlas podivuhodné sladkosti, který pravil: «Já tě vždy ochráním!»... Tu se paní obrátila k sestrám a řekla jim: «Nebojte se, neboť já jsem vaší zárukou, že se vám nestane nic zlého nyní, ani jindy v budoucnu, jen když budete zachovávat Boží přikázání.» A tehdy Saracéni odtáhli tak, že neudělali žádné zlo nebo škodu... Na otázku, zda i druhé sestry slyšely ten hlas, odpověděla, že ho slyšela svědkyně a ještě jedna sestra, která už zemřela, protože ony dvě podpíraly paní... A svatá Klára si je ten večer obě zavolala a přikázala jim, aby to nikomu neříkaly, dokud ona žije" (Proces 9,2; FP II. 3060).

    Sestra Františka musela patřit mezi mladší sestry v klášteře, neboť své řeholní jméno mohla dostat až po Františkově svatořečení roku 1228, a v době smrti sv. Kláry 1253 jí mohlo být něco nad 40 let, takže si mohla i lépe pamatovat podrobnosti této události, když při ní stála těsně vedle sv. Kláry. Nenechala se tedy Klára sama položit na práh refektáře, ale přivést, a kněz položil mezi ni (a ostatní sestry) a útočící Saracény tělo Páně ve schránce: "Pane, ty nás chraň!" Tato událost, jak nám ukazoval znalec františkánské a klariánské spirituality a topografie kláštera sv. Damiána O. Giovanni Boccali OFM, se odehrála v dnešním vchodu z prvé kvadratury do chodby vedoucí do dnešní druhé kvadratury, vpravo do starého refektáře a vlevo do místností pro nemocné už tenkrát existujících. Saracéni nedokázali překročit tajemnou sílu eucharistického Krista a obrátili se na útěk. Klára tedy nenesla v ruce monstranci, vždyť sotva chodila a svědkyně jasně mluví o "schránce" (casetta), kterou "nechala přinést před sebe"; Klára by se jí při své úctě k tělu Páně neodvážila ani v této extrémní situaci vůbec dotknout. To, že sv. Klára je ikonograficky zobrazována s monstrancí v ruce, je představa mnohem pozdější, symbolicky sice správná, historicky však neopodstatněná.

    Do této kategorie bychom mohli zařadit i její vidění půlnoční mše sv. v kostele sv. Františka v posledním roce jejího života, když ležela v klášteře sv. Damiána sama nemocná (Proces 7,9; FP II. 3049), které se stalo podkladem jejího ustanovení patronkou televize.

    Závěrem tedy můžeme říci, že sv. Klára tak jako v jiných oblastech duchovního života sleduje i v eucharistické úctě příklad sv. Františka (úcta k eucharistii a ke všemu, co s ní souvisí, časté sv. přijímání), avšak na rozdíl od sv. Františka, jehož zpodobení s Kristem vrcholí v drsnosti kříže, u Kláry dosahuje vrcholu v něžné Kristově lásce zosobněné v eucharistii.

                             Podle Dizionario francescano,

                            Padova 1983, heslo: Eucaristia,

                            zpracoval: Radim Jáchym OFM